Když byla Patti Wilsonová ještě malá, lékař jí řekl, že má epilepsii. Její otec Jim Wilson chodil každé ráno běhat. Jednou, to už byla větší, se na něj usmála skrze rovnátka: "Tati, já bych s tebou tak ráda chodila běhat, ale mám strach, že dostanu záchvat."

Otec ji uklidnil: "Jestli ho dostaneš, vím, co mám dělat, tak pojď běhat!"

A začali spolu běhat každý den. Byly to krásné společné chvíle a Patti při běhu nikdy záchvat nedostala. O několik týdnů později řekla otci: "Tati, víš, co bych si strašně přála? Překonat rekord v ženském vytrvalostním běhu."

Tatínek se podíval do Guinessovy knihy rekordů a zjistil, že největší vzdálenost, kterou kdy nějaká žena uběhla, je osmdesát mil. Když byla Patti v prvním ročníku na střední škole, oznámila: "Poběžím z Orange County až do San Franciska (to je 400 mil). "A až budu v druhém ročníku," pokračovala, "poběžím z Oregonu do St. Louis (asi 2 000 mil). "A v posledním ročníku doběhnu až k Bílému domu" (víc než 3 000 mil).

Patti měla s ohledem na svůj handicap stejně velké ambice jako nadšení, ale podle svých vlastních slov se na nemoc dívala jenom jako na "nepříjemnost." Nestarala se o to, co jí bylo upřeno, ale o to, co jí zůstalo.

Toho roku doběhla do San Franciska a od startu až do cíle měla na tričku nápis "Mám ráda epileptiky." Táta pořád běžel vedle ní a maminka, zdravotní sestra, je sledovala v obytném přívěsu pro případ, že by se něco stalo.

V druhém ročníku se s Patti vydali na cestu i její spolužáci. Vyrobili ohromný plakát s nápisem "Běž Patti, běž!" Ta slova se od té doby stala jejím heslem a také názvem knihy, kterou napsala. Při druhém maratonu, na cestě do Portlandu, se jí zlomila jedna kůstka v chodidle. Lékař ji upozornil, že s během je pro tentokrát konec. "Kotník ti musím dát do sádry, jinak by došlo k trvalému poškození."

"Pane doktore, copak to nechápete?" protestovala. "To není jen nějaký můj rozmar, ale úžasná posedlost! Nedělám to jenom kvůli sobě, ale proto, abych rozbila ta pouta, která svazují tolik lidí. Nenašel by se nějaký způsob, abych mohla běžet dál?" Jedna možnost tu byla. Lékař mohl Pattiino chodidlo zpevnit i bez sádry, lepicím obvazem, ale varoval ji, že to bude neuvěřitelně bolet: "Budou se ti dělat puchýře." Patti souhlasila s lepicím obvazem. Doběhla až do Portlandu, poslední míli s ní běžel i oregonský guvernér. Novinové titulky psaly: "Superběžkyně Patti Wilsonová zakončila Maraton pro epilepsii v den svých 17. narozenin."

Po čtyřech měsících téměř nepřerušeného běhu ze Západního pobřeží na Východní, Patti dorazila do Washingtonu a potřásla si rukou s prezidentem Spojených států. Řekla mu: "Chtěla jsem, aby lidé věděli, že epileptici jsou normální lidské bytosti a žijí normálním životem."

Když jsem tento příběh nedávno vyprávěl na jednom ze svých seminářů, se slzami v očích ke mně přišel jeden statný muž, napřáhl ke mně mohutnou dlaň a povídá: "Marku, já jsem Jim Wilson. Mluvil jste o mé dceři, o Patti." Jak mi řekl, díky jejímu ušlechtilému úsilí, se vybralo dost peněz na zřízení devatenácti center pro epileptiky v celých Spojených státech, přičemž každé stálo několik milionů.

Jestliže Patti Wilsonová tolik dokáže s tak omezenými možnostmi, co potom musíte dokázat vy při plném zdraví?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.