Probuzená minulost

Za posledních padesát tisíc let jsme prý měli osm stovek předků, tvrdí vědci. Šest set padesát vycházelo a vracelo se do jeskyní a příbytků jim podobných. Teprve však o posledních asi sto generací je možno najít písemné zprávy. Dědičné geny těchto předků je síť, kterou nikdo nepřetrhá ani nezničí. Průběh celého našeho života je pak ovlivněn prolínáním činitelů zevního prostředí a dědičností. Vrozené geny čekají jen na svoji příležitost, kterou jim poskytne jejich nositel a zevní prostředí, zda kdy, kde a jak se prosadí.

Původ na Dálném východu?

Musím se přiznat, že jsem nečekal, že se s tímto projevem genů setkám při studiu rukopisů. Poprvé s ním přišla mladá novinářka. Znepokojilo jí, že od doby, kdy vyšla školu, si píše poznámky nejraději ve svislých sloupcích čitelných odshora dolů (obr. 3). Při psaní do vodorovného řádku se necítí dobře a musí se k tomu velice nutit. Následné studium jejího písma mě přivedlo k poznání, že stará čínština se psala ve sloupcích a nová (v kontinentální Číně), od padesátých let, ve vodorovných řádcích. Jako my se učíme psát do nalinkovaných řádků, malí Číňánci píší do čtverečků. Každý tah, čárka i značka musí mít ve složitém znaku své přesné místo a k tomu slouží ony čtverečky. Proto jsem se rozhodl k pokusu vybrat nejméně pět lidí, včetně oné redaktorky, a dát všem za úkol napsat pět libovolných vět. Základem pokusu bylo to, že každý dostane k výběru čistý, linkovaný a čtverečkovaný papír. Pak už jsem jen s napětím čekal, který z papírů použije paní redaktorka. Bez jakéhokoli váhání si vybrala papír čtverečkovaný, zatímco z ostatních tak neučinil nikdo.

Abych se v poznání dostal kupředu, požádal jsem mladou ženu, aby podstoupila nějakou jinou cestu poznání svého podvědomí, ale ona to odmítla. Zmínila se mi však o tom, že absolvovala holotropní dýchání, které u ní vyvolalo nečekané následné reakce. Po jeho ukončení ušla několik kroků s pohyby čínské tanečnice, což vzbudilo údiv lektora i dalších účastníků. Po tomto sdělení jsem už neměl pochyb o tom, že genetické dědictví přežilo v podvědomí řadu jejích předků a projevilo se až u ní, v Čechách, koncem dvacátého století.

Potomek seveřana?

Následující příběh začal v předvolební Praze. V záplavě plakátů mě upoutal jeden s podivným podpisem kandidáta (obr. 2). Jednalo se o exministra vnitra, dnes známého advokáta Tomáše Sokola. Vlastně to ani podpis nebyl, jen jakási záhadná zkratka podpisu. Náznaky ukazovaly na runové písmo starých Keltů. Tímto písmem od roku 500 n. l. psali Germáni a Keltové. Počátkem 17. století bylo toto runové písmo vytlačováno latinkou, takže jím psali už jen Dánové, Švédové a Norové, a to až do 19. století. Z naší historie víme, že právě ve zmíněném 17. století sužovala naši zemi třicetiletá válka, na níž se významnou měrou podíleli Švédové. Jak už to v historii vojenských tažení bývá, vojáci v dobyté zemi zanechávali své potomky. Opusťme však tuto exkurzi do historie a vraťme se k podpisu Tomáše Sokola. Velké "T" je složeno ze tří rázných přímek. Dlouhý a výrazný horní tah v grafologii znamená ochranu něčeho nebo někoho. Napravo od kratší přímky jsou tři tečky, které se při rychlém provedení mění v čárky. Proč tam jsou a co znamenají? Ve jméně Tomáš jsou přece jen dvě diakritická znaménka: čárka nad "a" a háček nad "s". Sám autor charakter svého podpisu nedokáže vysvětlit ani zdůvodnit. Grafologie však ví, že tečky se již dávno vyskytovaly ve sdělení sibiřských kmenů a Keltové je používali k zdůraznění textu či významu pisatele nebo adresáta. V tomto případě se tečky vyskytují v runovém písmu na kameni, který dal v roce 983 vztyčit dánský král Harald na památku svých rodičů. Mohu tedy vyslovit domněnku, že jde o pozůstatek symbolu významu (hodnosti) pisatele. Je to i v souladu s již zmíněným chránicím znakem velitelů vůči podřízeným, panovníků k poddaným a podobně.

Navštívil jsem proto exponovaného advokáta, abych si ověřil, zda je jeho podpis stylizovaný, anebo přirozený. Pan Sokol mi sdělil, že takto se podepisuje již dávno a neví proč má jeho podpis takovou formu. Nikdy nad tím nepřemýšlel. O to více mě zajímal jeho běžný spontánní rukopis. Vzal tedy pero mezi ukazovák a prostředník – zcela netypicky jako rydlo, a velmi rychle psal. Psal však písmem hůlkovým (16). Naléhal jsem na něho, aby napsal alespoň pár slov písmem psacím, což on ale odmítl s tím, že už to jinak neumí. Takto prý píše již od ukončení povinné školní docházky.

Na závěr musím tedy konstatovat, že autor podpisu se graficky vyjadřuje spíše prvky písma runového než latinkového. Lze proto vyslovit domněnku, že JUDr. Tomáš Sokol je potomkem nějakého dávného severského velitele působícího kdysi na našem území.

Když jsme u oněch teček, zmíním se o jejich přenosu do současnosti. Tento znak moci a subjektivní důležitosti můžeme vidět zejména u vojáků a generálů. V průběhu staletí se z teček staly proužky – "frčky" a hvězdičky na výložkách vojáků v řadě armád. Čím víc hvězdiček, tím větší "šarže".

Otakar Březina

Židovské kořeny jsou zřetelně vidět v rukopise (obr. 4) našeho mystického básníka a spisovatele minulého století, Otokara Březiny (1868 až 1929), vlastním jménem Václav Jebavý. Židé své hebrejské kvadrátní písmo psali do pomyslně vymezeného čtverce. Březina toto pravidlo pečlivě dodržoval, slovesně se však vyjadřoval způsobem velmi neobvyklým. V roce 1922 se takto o něm vyjádřil brněnský grafolog Adolf Zelinka:

"Tvary Březinova písma jsou individuální. Ne sice příliš čitelné, zato však vnitřně bohaté a noblesní. Grafolog vidí autora, pohybujícího se v docela jiných duchovních sférách nežli většina lidu. Duch jeho se v kadeřavém pletení mystiky daleko lépe vyzná než v střízlivém ústrojí všedního světa. On jako by viděl duševním zrakem, co jiní viděti nedovedou. Mnohým on se prostě zdá cizím – v některém je snad i takový – celkem však muž dobrý, soucitný, však i příliš přesný v pracech svých. A co je důležitého: Ve všech pracích naleznete obraz duše jeho – vše tak mysticky nebo zas umělecky přioděno…"

Když se pokusíte na první pohled nečitelné písmo přečíst, seznáte, že víra a mysticismus básníka byl opravdu zvláštní. Nikdy nepoužil slovo, bez něhož se věřící člověk neobejde.

Písmo Moravanky

Písmo mladé Moravanky z Břeclavska (obr. 1) naopak dokládá její dávné kořeny tam, kde Petra Kurialová dnes žije. S písmem, které nese zřetelné znaky cyrilice či jiného prastarého písma, měla ve škole jen potíže. Učitelé ji měli k tomu, aby psala předlohově, ale jí to vůbec nešlo. Dnes už ví proč.

Na závěr vám musím sdělit ještě jednu zajímavost. Při pátrání po znacích dědičnosti jsem získal tuto informaci: Jistý televizní moderátor, který si nepřeje být jmenován, do svých téměř tří let mluvil na své rodiče zcela artikulovaně řečí, které nikdo nerozuměl. Teprve později přešel na řeč svých rodičů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.