Na jaře roku 1981 zaparkoval na jednom z parkovišť v německém Kolíně nad Rýnem elegantně oblečený muž svoje NSU R80, které dostal jako dar od přátel. Nenápadně, stejně jak činil už několikrát v poslední době, vstoupil do umělecké galerie Lempertz a přijal obálku.

Jejím obsahem byl honorář za část prodané umělecké sbírky, vyplácený přímo v markách, česky "na dřevo". Stejně jak přišel, galerii nenápadně opustil. Jeho rodina o honoráři neměla ani tušení. Ve světoznámé aukční síni mu nedávno anonymně prodali další část z jeho umělecké sbírky, čítající více jak tucet obrazů. O publicitu nebyl tentokrát vůbec žádný zájem. Galerie ani majitel neměli zájem oznamovat původ obrazů. Elegantním mužem byl Albert Speer, před čtyřiceti lety Hitlerův ministr zbrojního průmyslu a architekt přeměny Berlína na světovou metropoli. Před patnácti lety opustil vězení v berlínské Špandavě.

Nákupy sbírek

Druhá polovina 30. let minulého století patřila v Německu k nástupu fašismu. Hitler, který se v mládí ve Vídni pokoušel živit malířstvím, měl i architektonické sklony a zvolil dvorním architektem pro přeměnu Berlína na světovou metropoli Alberta Speera, narozeného v roce 1905 v Mannheimu. V době ministrování a budování německého zbrojního průmyslu Německa bylo Speerovi pouhých 38 let.

Už na začátku II. světové války Hitler, Göring a další pohlaváři včetně Alberta Speera, začali "přemísťovat" umělecké památky z Francie, Holandska i Polska do vlastních sbírek. Za 5 600 marek se do Speerovy sbírky dostala Italská krajina od Philippa Hackerta a za 8 500 marek obraz Arnolda Böcklina. Mimo to ještě některá další menší umělecká díla.

V roce 1939 se Evropa ocitla ve válce a později se přidaly i další kontinenty. Utrpení skončilo až na začátku května roku 1945. Za rok na to se v německém Norimberku začalo před světovým tribunálem účtovat. Někteří protagonisté skončili na šibenici, jiní dostali doživotí. Albert Speer při výsleších sdělil, že s holocaustem neměl nic společného, a že o něm nevěděl. Co se týkalo nákupu uměleckých památek, Speer se k nákupům přiznal, ale sdělil, že to byly nákupy pro budovy, které projektoval. Z počátku to vypadalo, že Speer dostane šibenici, ale při "hlasování" byli francouzský a anglický soudce proti, což ovšem nestačilo. Naštěstí pro Speera se k nim později přidal americký soudce a poměr 3:1 stačil, aby Speer místo na šibenici skončil ve vězení. Proti byl jen soudce z bývalého Sovětského svazu. Albertu Speerovi bylo v té době 41 let a dalších 20 let se díval na svět přes mříže.

Úkryt pro ukradené obrazy

Na začátku roku 1945 už bylo o prohře Německa prakticky rozhodnuto. V dubnu, i když to bylo nebezpečné, se Speer vydal na sever Německa, aby svoji uměleckou sbírku ukryl do bezpečí. Proslýchalo se však, že místo úkrytu obrazů padne do sovětské zóny. Speer proto nechal sbírku přestěhovat do trezoru banky v Hamburku a zároveň ji věnoval nějakému Robertu Frankovi – Speerova obrazová sbírka zkrátka zmizela.

Robert Frank byl na konci třicátých let minulého století generálním ředitelem pruských elektráren. On i jeho žena Margeuriete, pocházející z Alsaska, upadli po nástupu Hitlera k moci v nemilost režimu. Na konci třicátých let však Frank pověřil architekta Speera architektonickými změnami svých nemovitostí. Tím se Frank dostal pod Speerovu ochranu a nemilost režimu přežila rodina bez větších obtíží. Po válce se situace změnila – nyní byl Robert Frank vlastně bezúhonný, a proto nikoho nenapadlo se starat o obrazy uložené na jeho jméno v Hamburské bance.

V roce 1948 se Frank rozhodl obrazy vyzvednout a přestěhovat je do místa svého bydliště Eschweileru u Cách. Frank se stal zástupcem Německa, organizujícím export do Mexika a často Mexiko, společně se svojí ženou, navštěvoval. Později ze Špandavy prosáklo, že Speer by mohl být předčasně z vězení propuštěn. Byla to ovšem jenom fáma a Speer si odseděl celých dvacet let. Zároveň se k Frankově sluchu dostalo, že Speer přemýšlí, zda Frankovi obrazy daroval, věnoval, přenechal, nebo dal do úschovy. Robert Frank zemřel v roce 1961. Paní Franková na nic nečekala, zabalila obrazy a nechala je dopravit do úschovy do hlavního města Mexika. Obrazy byly v Mexiku dobře uschovány v suchu a temnu. Mimo Margeuriete Frankovou o nich nikdo nevěděl a Speerovi bylo sděleno, že se obrazy ve víru konce války částečně ztratily. Co se podařilo zachránit, poslala paní Franková Speerově manželce do Heidelbergu. Speer byl ve vězení a neměl možnost něco podniknout. Spokojil se tedy s tím, že lepší je vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Speer v Norimberku lhal

Mimoto už ve vězení budoval image "dobrého nacisty", který si nezasloužil provaz. Čas pracoval pro Speera, přesvědčil o svém postoji i publikum a roku 1966 byl z vězení propuštěn. Od Hitlera se sice distancoval, ale následně se objevil problém – na světlo se dostal dokument z roku 1943, kdy se v Poznani jednalo o židovské otázce, a Albert Speer se měl přednášky zúčastnit, takže u norimberského tribunálu lhal. Kdyby nelhal, tak by jej zcela bezpečně provaz neminul. Ovšem Speer měl zase přátele, kteří mu potvrdili, že z Poznaně odejel ještě předtím, než začala přednáška o židovské otázce, ale jak se později ukázalo, dokument byl podvrh. V té době se mu však podařilo kauzu vysvětlit. Navíc prohlašoval, že o vyhlazování židů nic nevěděl, ale i kdyby věděl, stejně by nemohl nic dělat. Zajímavá filosofie po vykonání trestu. Dokonce se vyjádřil, že se chtěl Hitlera zbavit, a všechny v bunkru v Berlíně otrávit plynem. Potíž byla v tom, že mu to nikdo nechtěl dosvědčit. Speer publikoval své vzpomínky, což byl hotový bestseller, jeho pýcha stoupala a postupně zapomínal na přátele, kteří jeho rodině pomáhali, když on byl ve Špandavě.

Na scéně se objevil Matthias Smidt. Psal práci o Speerovi a hledal detaily i mezi jeho přáteli. Dozvěděl se, že to byl právě Speer, který se zasloužil o to, aby židé, kteří bydleli v Berlíně v místech, kde mělo vzniknout světové velkoměsto, byli "přemístěni", po pravdě řečeno – posláni do plynu. Speer o tom jednoznačně věděl a akci podporoval. Kdyby toto bylo v Norimberku prosáklo, tak dostal provaz.

Kamínek nechal rolovat skálu, aneb podivné rámy

V roce 1978 zemřela žena Roberta Franka Margeuriete a s pozůstalostí se vypořádával nějaký Günter Hank. V pozůstalosti jej překvapilo pravidelné zasílání finanční částky jednou ročně do hlavního města Mexika. Nelenil, sedl na letadlo a v Mexiku jej čekalo překvapení – dokonale v suchu a temnu uložené obrazy. Jako správný správce pozůstalosti nechal obrazy dopravit do Německa a hodlal je prodat. Nepředpokládal, že by obrazy mohly patřit někomu jinému, než rodině Frankových.

Zašel do známé galerie Lempertz a sdělil svůj požadavek obrazy vydražit a přidal, že se jedná o staré umění. Všechno bylo stále v pořádku, než se dostavila dr. Paula Wallraf. Historičce na slovo vzaté se něco nezdálo. Později pochopila, co jí vadí – rámy obrazů. Byly to rámy, ve kterých se prezentovalo umění za vlády fašismu v Německu. Jinak řečeno, byly to totiž rámy, které používali nacističtí bossové. Stačil jeden telefonát do muzea v Düsseldorfu a vše bylo jasné. Byly to obrazy ze zmizelé sbírky Alberta Speera.

Galerie odřekla na přelomu roku 1978 a 1979 aukci na poslední chvíli a kontaktovala Alberta Speera. Speer si budoval image dobrého nacisty a teď se objevily ukradené obrazy. A navíc židovského původu! Rozhodl se hasit požár, ale ne požárníky, ale právníky. Na jedné straně od Güntera Hanka a na druhé straně od galerie Lempertz. Cílem bylo nalézt řešení, rychlé řešení, směřující k prodeji sbírky. Tajemství byla dána ještě jednou šance.

V roce 1981 se v galerii Lempertz prodávalo staré umění z pozůstalosti Roberta Franka a mezi obrazy byly i obrazy Alberta Speera. Frankově pozůstalým aukce vynesla pár set tisíc, ale Speerovi mnohem, mnohem více. Ovšem paní Náhoda, když neví, tak pomocí malého kamínku nechá rolovat skálu. Jeden z obrazů, byl to právě Bröklin, nebyl prodán a vzbudil zájem jednoho z žurnalistů a ten měl otázky…

Big business

A aby toho nebylo málo, novinář Matthias Smidt se setkal se svědkem, ke kterému se Speer po propuštění z vězení obrátil zády, a od něho se dozvěděl, jak to bylo v Poznani – že Speer lhal. A začaly se rolovat další kameny...

S prodejem Bröklinova obrazu se najednou začalo spěchalo a nakonec obraz koupil za 430 000 euro Jonathan Green, americký žid. Ten následujícími rešeršemi zjistil, že se jedná o obraz pravděpodobně židovského původu a žádal na galerii peníze zpět. Umělecký trh byl a je "big business" a galerie, protože Green byl stálým zákazníkem, se skřípěním zubů ustoupila. Green dostal peníze zpět. Později historie ukázala, že obraz byl prodán anonymnímu kupci, který nechtěl být jmenován. Při dalším prodeji už to nebude obraz z pozůstalosti Alberta Speera, ale ze sbírky anonymního sběratele, který bude jmenován plným jménem. Inu umělecké obrazy jsou přece "big business".

Poslední tajemství

Na přelomu let 1979 až 1980 vyšel Speerův bestseller i ve Velké Británii. Udělal velký dojem i na Jane Ellison, Angličanku německého původu. Takový dojem, že napsala Speerovi dopis plný obdivu. Jane bylo tehdy 30 let a byla tedy polovičního věku, než Speer. Fungovalo to jako vždy.

Speer zapomněl na to, co pro něho jeho žena udělala a stýkal se s Jane u Středozemního moře, v Paříži nebo Londýně. Rodina opět o ničem nevěděla. Posledního srpna roku 1981 jel Speer do Londýna, kde měl interview v televizi o umění ztraceném za II. světové války. Interview se mělo vysílat o několik týdnů později. Speer se rychle ve studiu rozloučil a pospíchal do Park Court Hotelu, ve kterém si na jméno David Walace, na jméno televizního pracovníka, zamluvil pokoj. Večer, po páté hodině, se dostavila Jane Ellison. Pak si historie na nic nevzpomíná, ale vzpomněla si, že v pozdním večeru Jane volala naléhavě záchranku, která našla Speera v bezvědomí.

Druhý den, ve svých sedmdesáti šesti letech, Albert Speer zemřel. Je třeba dodat, že Jane nikdy své "náklonnosti" ke Speerovi nezneužila a nedala nikdy tisku interview. Zmizela z Londýna a dodnes nejsou zprávy, že by se ji podařilo vypátrat. Ovšem Speerovo image coby dobrého nacisty, bylo po patnácti letech, co opustil vězení ve Špandavě, úplně v troskách.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2013.