Včera večer jsem cestou na schůzku poslouchal v autě diskuzní pořad. Hostem večera byl muž, který před pár lety prošel odvykací kúrou, ale žádný dojem to na mě neudělalo. I když, možná že ano, a on jen hledal způsob, jak ospravedlnit, že neudělal žádné pokroky. Každopádně napsal knihu, kde nelítostně zkritizoval každičký aspekt klasické a vyzkoušené léčby alkoholizmu a následného abstinování. Vzdát se závislosti bylo podle něho projevem slabosti. Skupinová sezení a společný boj byl podvod. Proces abstinence přirovnal k vyznání kultu, skupiny jako AA a podobní prý tvoří jen šarlatánskou sektu. Na podobné "berličky" byl povznesený a sám sebe nazýval hrdinou, jenž je ochotný hlásat "pravdu."

Zesměšnit se dá všechno. Toho muže jsem litoval a docela si přál, aby se objevil na schůzce, na kterou jsem měl namířeno; po pravdě, neměli jsme klasickou schůzku. Scházeli jsme se v místním společenském centru, paralelně osm až deset skupinek, anonymní alkoholici, anonymní narkomani, anonymní gambleři, dokonce skupinka lidí chorobně závislých na sexu a další. Kolem desáté jsme končili terapií ve skupinkách a všichni jsme se sešli. Sesedli jsme se v kruhu – skoro stovka lidí – a společně jsme poděkovali za svoje uzdravení. Docela bych uvítal, kdyby člověk, který se vysmívá tradičním způsobům léčby závislosti, zažil tento okamžik, viděl ty obličeje a cítil obdiv i hlubokou vděčnost jako já a my všichni dohromady.

Stan je mladý a na těle se mu rýsují dlouhé ladné svaly jako šelmě. Už rok nic nebere, ale síla zkrocené drogy v něm nepřestává zákeřně číhat, aby vyrazila k útoku. Ale on tu stojí hrdě a odhodlaně, pravicí svírá ručky dvou malých dětí. Stan se obrátil na soud, aby mu svěřil do péče děti, jejichž matka se drogové závislosti nezbavila. Nikdy dřív jako rodič moc nefungoval, takže má pramálo trpělivosti, ale snaží se. Objevuje se tu každý týden a předvádí svým drobečkům tu spoustu lásky, kterou ho naše společenství zahrnulo. Snad ještě žádný rodič se tolik nesnažil poskytnout dětem pevné zázemí a dobrý základ do života. Po Stanově druhém boku stojí starší žena, Bonny. Stana s dětmi doslova adoptovala. Všem třem dělá babičku. Bonny to vyjádřila velmi prostě: "Potřebujeme se navzájem." O kus dál stojí dvě ženy, na první pohled kamarádky. Kdysi pracovaly jako exotické tanečnice – a kdoví, co ještě? Obě žily v kolotoči nepřetržité zábavy a dodnes neustále vtipkují, i když na vlastní oči spatřily i ty nejhorší stránky lidství. Přesto tu stojí a s jasnýma očima se radují ze svého úspěšného návratu ke světlu. O kousek dál stojí texaský Tom. Chodí sem už řadu let, ovšem s různě dlouhými přestávkami. Jeho pád na dno heroinového pekla je pokaždé horší a jeho návrat pokaždé těžší – ale teď tu je. Už to samé o sobě považujeme za zázrak stejně jako skutečnost, že je vůbec ještě naživu. Strašně se za sebe stydí, nepřestává klopit hlavu, ale i on tvoří článek řetězu lásky, jež nakonec zvítězí i nad tou sebesilnější závislostí. Pak tam stojí spolu Mary a Frank. Nikdy se od sebe nehnou ani na vteřinu. Mary je narkomanka, Frank alkoholik. Na setkání spolu chodí už dvacet let. Mají za sebou příšerné životní peripetie, ale kdybyste je potkali na ulici, viděli byste v nich jen normální a nezajímavou manželskou dvojici z předměstské čtvrti. Mají dva vlastní syny a desítky dalších, které během let adoptovali, ne papírově, ale duchovně. Dveře jejich domu jsou otevřené všem. U stolu jim sedává řada členů našeho společenství, kteří potřebují ochutnat vůni a teplo domova a vědět, že někde na ně vždycky čeká otevřená náruč. Jsou to vzácní lidé. Na protější straně místnosti zahlédnu Arta. Je to obr, jenž podle vlastního vyprávění strávil skoro celou dospělost ve vězení. Tam také poprvé ochutnal střízlivost a dodnes abstinuje už třetí rok; pokorně přiznává, že to je především díky lásce a podpoře společenství. Své vlastní slabé vůli moc nedůvěřuje. Dnes se nám svěřil s šokujícím zvratem ve svém životě: dozvěděl se, že má jednadvacetiletého syna, a rozhodl se s ním zkontaktovat. Bojí se toho, upřímně přiznává, že nohy má rozklepané jako rosol, ale přesto tu stojí střízlivý a rozvážný, a čerpá od nás sílu k nejtěžší bitvě své existence.

A tak bych mohl členy kruhu rozebírat donekonečna – Cat při řízení pod vlivem alkoholu zabil člověka a po čtyřletém vězení se snaží žít tak, aby svůj zločin aspoň částečně odčinil. John, jenž abstinuje už sedmnáct let a založil firmu čistě jen z toho důvodu, aby nabídl práci lidem, kterým už nikdo nevěří. Bobby s manželkou Ruth sem chodí každý týden i s malou dcerkou. Jsou tu mladí i staří, konzervativní úředníci, mladí motorkáři s vyholenou hlavou, tetovaní i ti, kteří by se za nic na světě nedali takhle ozdobit, nezadaní i zadaní i rozvedení. Bohatí i takoví, chodí krást toaletní papír k McDonald's, přepestrá směsice lidských typů, které si společně hýčkají vzácný klenot – život bez pout a berličky omamných látek, život, který se nebáli uchopit do vlastních rukou. V autě cestou domů jsem si vzpomněl na muže z rozhlasové talk show a pomyslel jsem si: jestli je tohle sekta, pak máme všichni štěstí, že k ní patříme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.