O stromech a lidech
Při dovolené u moře a pobytu u vody na mě hodně zapůsobilo setkání s tamní přírodou.
Jednou odpoledne se jdu vykoupat. Přicházím na pláž. Vybírám si místo. Rozprostírám lehátko a uléhám pod nějakým stromem. Vida, ona to borovice. Nadechuji její lesní vůni a pozoruji mohutné větve. To množství šišek na nich! Některé ještě úplně maličké a zelené, jiné už zbarvené dohněda a mírně rozevřené a pak i velké rozčepýřené šišky s padajícími semínky.
Oči kloužou na větve a kmen stromu a s překvapením zjišťuji, že ležím vlastně pod dvěma stromy. S úžasem se dívám na ten menší, ohnutý, pokroucený, s mnoha suchými pahýly a jednou jedinou zelenou zdravou větví, jak ze všech sil podpírá obrovský mohutný a silný strom a přidržuje ho, aby se snad ve větru nevyvrátil. Jako by tím chtěl říct, podívejte se, ještě jsem potřebný, ještě můžu být užitečný, ještě nepatřím do starého železa. Roste tam tak samozřejmě, klidně, jako by to byl odjakživa jeho úkol podpírat a pomáhat ostatním, jako by nikdy sám nebyl mladý, zdravý, silný a vysoký, jako by vždy byl jen ohnutý a pokroucený.
S věkem se však jeho úděl změnil, od pyšného – já to všechno zvládnu, nic není pro mě problém, přechází k pokornému – my to vydržíme, když si navzájem pomůžeme.
Jakoby mimoděk se mi v mysli vynoří vzpomínka na mé rodiče, kteří mě podepřou a podrží vždy, když to potřebuji a zároveň na všechny další hodné lidi, starší i mladé, kteří mi kdy pomohli.
Vstávám, balím lehátko a odcházím do vily, kde jsem ubytována. Po cestě mě zastaví jakýsi člověk a ptá se na cestu k místnímu obchůdku. Ačkoliv nejsem zdejší, snažím se mu cestu vysvětlit co nejsrozumitelněji, aby krámek našel.
I když ještě nejsem stará a pokroucená, snad jsem také alespoň trochu někoho podepřela.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2013.