Nastala s napětím očekávaná doba D, jak pro hrstku těch, kteří chápou konec mayského kalendáře jako fyzický konec lidstva i planety, tak i pro ty ostatní, kdo tuší změnu, jen neznají přesně její podobu, vnější projev, dopad na každého.

Život jde dál, půjde dál. Ale já si pro jistotu dělala v mysli malou inventuru, takovou, jakou si představuji, že budu dělat na konci své současné pouti v tomto těle. Zavzpomínala jsem si i na ty, kdo se významně zapsali do mé mysli a srdce, na které když si vzpomenu, tak mi hned naskočí samovolný úsměv na tváři. A nejen to, též si vzpomenu na povznášející pocit, který jsem při setkání měla. Byla přítomna láska, radost, které jediné jsou tvořivé. Takové vzpomínky jsou milejší a snadnější než vybavování si těch lidiček, u kterých si nejsme v koutku duše zcela jisti, zda si vzpomenou na nás stejným způsobem, s koutky nahoru a ne dolů. V síti vzpomínek mi uvízla postava pana Matúše Lašuta, dnes již nežijícího. Bylo by mu dnes 97, zemřel před dvěma lety. Komu jméno nic neříká, pro toho informace, že tento obdarovaný pán byl vizionářem číslo jedna na Turzovce. Opakovaně se mu zjevovala Panna Marie v roce 1958 na kopci zvaném Živčák. Psala se hluboká totalita a pan Lašut byl za svá otevřená sdělení perzekuován, nicméně – neodvolal... Prožil naplněný život a jeho slovní projevy, plné moudra, se staly nezapomenutelnými pro ty, kdo je mohli zažít. Podařilo se to před několika lety i mně a byl to velmi nečekaný, nejen milý, laskavý ale jednoduchými a přitom tak bohatými slovy naplněný zážitek, který jsem naštěstí natočila i na kameru.

Kouzelná Turzovka

Na Turzovce jsem byla dvakrát, pokaždé sama. Vždy se něco dělo, co bych nezachytila, kdybych nebyla sama a pozorná. Jak poprvé, tak podruhé jsem volila okružní cestu z vesničky Korňa nahoru ke kapličce na Živčáku a pak prudce dolů do obce Turzovky, kde pan Lašut žil. I když jsem se poprvé moc nevyptávala, kde bydlí, šla jsem téměř najisto. První setkání bylo s pocitem, že jste si jen odskočili a vracíte se domů, ke svým nejbližším. Laskavé i šibalské, přímo hledící oči, srdečné chování, bez okolků pozvání k posezení na zápraží. Řeč byla tehdy o politice, jenže bez kamery již dnes nevím skoro nic. A protože tomu události v mém okolí byly nakloněny, ba vybízely, na Turzovku jsem se vypravila záhy znovu a lépe vybavena. Bez nějakého velkého plánu, zcela samozřejmě jsem i tentokráte zakončila svou soukromou pouť na zahradě u pana Lašuta. Pan Lašut býval zřejmě vždy připraven. Když jsem ho spatřila, právě postával zády ke mně u plotu, v ruce hůlku, o kterou se opíral, a sledoval živé dění na sousedově pozemku. Jak jsem se přiblížila, otočil se a vedl mne beze slov k proti sobě stojícím židli a lavičce, které jako by čekaly jen na nás. V cestě mu překážela hromádka stavebního harampádí a kolečko s maltou, mezi tím byl jen úzký průchod. Nevyhýbal se, šel přímo. Chtěla jsem mu být nápomocna, ale jeho blízko stojící příbuzný mne pohybem ruky zadržel. Pan Lašut prošel uličkou suverénně a bez zaškobrtnutí. Bravurní výkon na jeho tehdy 91 let. Usedli jsme proti sobě a povídání začalo. A protože několik vět si pamatuji z opakovaného sledování videozáznamu, i teď mi je má inventura mysli vylovila a já si představuji, že je pronáší k nám všem jako přání pro dobrý vstup do nového roku 2013 i do celého nového kosmického cyklu. Vyzbrojeni jeho slovy, nebudeme potřebovat zbrojit jinak... Přeneste se na Turzovku, nalaďte se na mystický zážitek: "Zjevení bývá tehdy, když národ klesá ve víře, kultuře, začíná se rozpadávat. Zjevení ho zase povznese... Zjevení není tedy na parádu, ale na povznesení člověka. Ponouká ho do modlitby, do úsměvu... Zjevení nikomu škodit nemůže, ale vyztužené anděly může člověku pomáhat. V životě, v rodině. Moudrý člověk to musí brát jako pomoc zde na Zemi. Aby nikomu nic zlého nedělal, aby se také nenechal rozčílit. Z rozčílení může být smrt. Já mám raději hodně smíchu a dlouhý život. Kdo má v sobě radost, s úsměvem pracuje, ten jde i večer spát s úsměvem. No, ale ovládat sebe je horší než ovládat např. velké auto ...Čerti už čekají – každý, kdo dostane mrtvici, jde do pekla, neboť se rozčílil...rozčílení je čertovina. A kousek smíchu je radost. Zasměje se rodina, okolí a rozesměje se i Bůh. Řekne: ‚Ten je můj!‘

Člověk je šťastný, že žije. Tak na co by si kazil život. Je šťastný, že žije. Při rozčílení s alkoholem neví, co říká... praští sebou a je mrtvý. Já jsem nealkoholik, nic neužívám, co škodí člověku. Užívám jen to, co mi pomáhá. Chodím rád do kostela, rád se modlím, rád putuji, zkrátka příroda mi pomáhá...ale když vidím, že se někdo rozčiluje, obejdu ho...

Tak se snažte vždy s úsměvem. A i když se vám někdy nedaří – prorazit to s úsměvem...!

...a budete živi do 100 let a ještě déle..."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.