Představme si ten šok. Vyrůstáme v milující rodině, s lidmi, které oslovujete "mámo" a "táto", a pak se náhle dozvíme, že jsme vlastně adoptovaní! Podobná situace nastala, když vědci oznámili, že Slunce, Měsíc, naše planeta a její sourozenci se nezrodili v důvěrně známém seskupení hvězd galaxie Mléčné dráhy, ale ve skutečnosti náleží ke zcela jinému seskupení s cize znějícím jménem: do trpasličí galaxie Sagittarius čili Střelec…

Mléčná dráha – mocný predátor

Ukazuje se, že naše Mléčná dráha v rámci jakéhosi "galaktického kanibalizmu" konzumuje jednoho ze svých sousedů. Studie publikovaná v Astrophysical Journal je první, která zmapovala plný rozměr galaxie Sagittarius a v živém obrazovém detailu ukázala závoj jejích trosek a jejich průnik Mléčnou dráhou. Galaxie Sagittarius má 10 000krát menší hmotu než Mléčná dráha – proto jí byla roztrhána na kusy, rozptýlena a nakonec jí bude zcela pohlcena.

Zatím poslední infračervený digitální průzkum celé oblohy probíhal v roce 2003. Týmy z Virginské a Massachusettské univerzity použily superpočítač k roztřídění půl miliardy hvězd a vytvoření nové astronomické mapy. "Je zřejmé, kdo je v této interakci násilníkem," řekl Steven Majewski, profesor astronomie na Virginské univerzitě, který je hlavním autorem projektu prezentujícího získané výsledky. "Kdybychom mohli vidět v infračerveném spektru, bylo by pro nás nitro Sagittaria markantním zjevem, rozmáchlým přes celou oblohu," tvrdí Majewski a dodává: "Jenže při lidských vizuálních schopnostech zůstává skryto mezi nespočetnými hvězdami a oblastmi s prachem. Přes své ohromné rozpětí nám systém Sagittaria zůstával dlouho skryt."

Znepokojivý úhel

Dnes už to však neplatí. K zhotovení zatím nejdokonalejších infračervených map astronomové odfiltrovali milióny hvězd v popředí a soustředili se na typ hvězd nazvaných "M-gigant". Tyto velké, infračerveně jasně zářící hvězdy jsou početné v galaxii Sagittarius, zato ve vnější Mléčné dráze se vyskytují pouze vzácně. Infračervená 2MASS mapa obřích hvězd typu M, analyzovaná Majewskim a jeho spolupracovníky, je první, jež nabízí dokonalý pohled na pohlcování hvězd galaxie Sagittarius, která je nyní ovinutá kolem Mléčné dráhy jako špageta. Předtím odhalili astronomové z roztrhané trpasličí galaxie jen pár roztroušených kousků. Existence Sagittaria nebyla známa až do roku 1994, kdy "srdce" této nejbližší satelitní galaxie Mléčné dráhy objevil britský astronomický tým. Skutečnost, že Mléčná dráha je na obloze v šikmém úhlu, astronomy vždycky mátla. Kdybychom k ní patřili, měli bychom být orientováni směrem k její ekliptice, s planetami uspořádanými okolo našeho Slunce v téměř stejném úhlu, jako má naše Slunce vůči rovině Mléčné dráhy. Výzkumník Matthew Perkins Erwin byl prvním, kdo vyslovil podezření, že tento zvláštní úhel nejspíš naznačuje, že naše Slunce ovlivňuje nějaký další systém. Díky údajům získaným Two-Micron All Sky Survey dnes již víme, co to je. "Z půlmiliardového seznamu kosmických objektů jsme prověřili několik tisíc zajímavých hvězd," vysvětluje spoluautor studie Michael Skrutskie, profesor astronomie na Virginské univerzitě a vedoucí výzkumného týmu projektu 2MASS. "Po vyladění našich map oblohy na správný druh hvězd se nám systém Sagittaria vynořil přímo před očima."

Jsme z jiného světa

Otázka proč je Mléčná dráha na noční obloze vždy stranou, nebyla až dosud zodpovězena.

"Teprve první úplná hvězdná mapa Sagittaria ukazuje jeho rozsáhlou interakci s Mléčnou dráhou," řekl Majewski. "Jak hvězdy, tak i hvězdokupy, které jsou nyní ve vnějších oblastech Mléčné dráhy, byly uloupeny ze Sagittaria; gravitační síly Mléčné dráhy je prostě postupně ostrouhávaly z jejího trpasličího společníka. Tento živý příklad ukazuje, že Mléčná dráha v důsledku požírání menších sousedů stále roste." Nová mapa M-gigantů líčí dvě miliardy let trvající "vyjídání" Sagittaria Mléčnou dráhou a naznačuje, že Sagittarius je v kritické fázi, která je vlastně jakýmsi terminálním stadiem. "Po pomalém, ale nepřetržitém nahlodávání Mléčnou dráhou, je Sagittarius natolik okleštěn, že se sám o sobě nemůže dlouho udržet," říká další z členů vědeckého týmu. "To, co zde pozorujeme, je Sagittarius na samém konci existence ve formě intaktního systému."

Jsme tedy svědky mimořádných okamžiků v životě této galaxie? Ano i ne. "Astronomové se vždy, pokud je to možné, přiklánějí k principu, že nejsme v žádné mimořádné době, ani na nějakém výjimečném místě ve vesmíru," říká Majewski. "Mléčná dráha má za sebou historii vývoje trvajícího více než 14 miliard let. Je nepravděpodobné, že bychom zachytili v astronomickém měřítku tak krátkou událost, jakou je zánik Sagittaria. Z toho dovozujeme, že k podobným událostem musí v životě velké spirální galaxie, jakou je Mléčná dráha, docházet běžně. V minulosti nepochybně pohltila už několik trpasličích galaxií." Majewskeho a jeho kolegy ovšem na druhou stranu překvapila relativní blízkost Země k části trosek Sagittaria. "Naše sluneční soustava kříží dráhu pozůstatků Sagittaria jen po několik málo procent z 240 miliónů let dlouhého oběhu okolo centra Mléčné dráhy," konstatuje Majewski. "To pozoruhodné na tom všem je, že hvězdy Sagittaria nyní doslova prší na naši současnou pozici. Hvězdy dnes už cizí galaxie jsou relativně blízko nás. Kvůli této kontaminaci musíme znovu promyslet naše prognózy ohledně Mléčné dráhy." Nová zjištění pomohou astronomům změřit celkovou hmotu Mléčné dráhy a galaxie Sagittarius a prozkoumat množství a rozložení neviditelné temné hmoty v obou systémech.

Souvislost s globálním oteplováním

Popsané jevy jsou s nejvyšší pravděpodobností skutečným důvodem globálního oteplování. Zvýšená energetická hladina v naší oblasti Mléčné dráhy je téměř jistou příčinou toho, že naše Slunce je žhavější a vyzařuje více energie. Účelově přehlíženou skutečností je, že rostoucí teploty jsou hlášeny prakticky na všech planetách našeho slunečního systému. Z toho vyplývá, že příčiny oteplení zřejmě leží zcela mimo lokální úkazy, jako jsou skleníkové plyny apod. Tento ohromný přelom je i možnou příčinou záhadného ukončení slavného mayského kalendáře v prosinci roku 2012. Mayské počítání času podle dosavadního algoritmu končí, neboť "cejchovací bod", průchod hvězdokupy Plejád zenitem, na němž tento obdivuhodný kalendář spočívá, jakmile se začneme vzdalovat od dříve předpověditelných pohybů, ztratí svou roli nezbytné konstanty.

Ostatní změny v systému

"Svatba" či "adopce" naší rodné trpasličí galaxie obrovskou Mléčnou dráhou je příčinou téměř všudypřítomných přesunů hladin energie. Zde jsou některé změny monitorované vědci:

• výskyt temných skvrn na Plutu;

• zprávy o polárních zářích na Saturnu;

• zprávy o posunech pólů Uranu a Neptunu (magneticky spárovaných planet) a současně neočekávaný značný růst intenzity magnetosféry Uranu;

• změna světelné intenzity a dynamiky světlé skvrny na Neptunu;

• zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě po sérii explozí v červenci 1994. Jde pravděpodobně o relaxaci po srážce s "vlakem plazmoidů", která vybudila joviánskou magnetosféru; v systému Jupiter – Io se projevují velké aurorální anomálie a změny proudů. Z vulkanických oblastí na Io směřuje k Jupiteru jakousi "silovou trubicí" proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku apod. v síle miliónu ampérů. To ovlivňuje charakter magnetického procesu Jupitera a dále zintenzivňuje produkci plazmy;

• řada transformací v marsovské atmosféře zvýšila kvalitu jeho biosféry. Jde především o navýšení její hustoty a objemu, sílící tvorbu oblačnosti v rovníkové části a neobvyklý růst koncentrace ozónu. Satelit Mars Surveyor se při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu překvapivě setkal s dvojnásobnou hustotou atmosféry, než projektovali v NASA. Nečekaně předčasná "tvrdá" konfrontace s atmosférou během brzdění byla příčinou ohnutí jednoho z držáků sluneční baterie, která se pak nemohla plně rozvinout. Tato událost zpozdila počátek plánované fotografické mise o celý rok;

• na Měsíci je pozorována první fáze tvorby atmosféry. Měsíční sodíková atmosféra je dnes detekovatelná do vzdálenosti kolem 9000 km nad jeho povrchem;

• na Venuši lze pozorovat významné fyzikální, chemické i optické změny; poprvé byla detekována inverze tmavých a světlých skvrn a prudký pokles objemu sirných plynů v atmosféře;

• změna kvality meziplanetárního prostoru ve smyslu zvýšené schopnosti přenášet energii mezi planetami a planetami a Sluncem.

Přechod do míst s vyšší energií

Když hovoříme o nových energetických a materiálních kvalitách meziplanetárního prostoru, musíme předně poukázat na přibývání meziplanetárních domén energetického náboje a úroveň saturace hmoty. Tato změna typického stavu meziplanetárního prostoru má dvě hlavní příčiny:

• Přísun (příliv) hmoty z mezihvězdného prostoru (radiační materiál, ionizované prvky a jejich kombinace).

• Doznívání účinků aktivity 22. slunečního cyklu; obzvláště důsledků vypuzování koronální masy (CME) ve formě magnetizované sluneční plazmy.

Co to pro nás znamená? S konečnou platností jsme z klenby elipsovité trpasličí galaxie Sagittarius sestoupili do mocného spirálového ramene v ekvatoriální rovině Mléčné dráhy.

Země i ostatní planety sluneční soustavy, pohybující se tímto prostorem, začínají plně reagovat na příliv mocnější galaktické energie a elektrogravitační dispozice Mléčné dráhy. Dostali jsme se do oblasti vyšší energie v obrovském rameni ležícím na rovníku myšleného galaktického disku. "Adoptuje" nás nový silnější a mocnější systém, a proto můžeme očekávat změny na téměř všech úrovních. Ale ať už budou jakékoli, všechny jsou součástí přirozeného řádu zrození, smrti, znovuzrození a přetváření kosmu. Našich poznatků o vesmíru sice přibývá, ale tyto znalosti jsou ničím proti tomu, kolik toho ještě nevíme. Ale takový už je život…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 6/2008.