Když jsme se ženou před třinácti lety zařizovali naše bu doucí vlasové studio, každý den se u nás stavěl Vietnamec, který prodával koblihy. S bídou ze sebe vysoukal slovo an glicky, ale vždy byl velmi milý a úsměvy a gestikulací jsme se navzájem poznávali víc a víc. Jmenoval se Le Van Vu.

Le ve dne pracoval v pekárně a v noci se s manželkou učili anglicky podle kazet. Později jsem se dozvěděl, že spali v místnosti za pekárnou, jen na pytlích s pilinami. Ve Vietnamu Van Vuova rodina patřila k nejbohatším v jihovýchodní Asii. Vlastnila skoro třetinu Severního Vietnamu, včetně průmyslových podniků a nemovitostí. Ale poté, co byl Leův otec brutálně zavražděn, se Le s matkou odstěhoval do Jižního Vietnamu, kde chodil do školy, a nakonec se stal právníkem. Le prosperoval stejně jako předtím jeho otec. Vhodnou příležitost viděl ve stavebnictví, protože do Jižního Vietnamu proudilo stále více Američanů, a zanedlouho se jeho firma stala jednou z nejúspěšnějších v celé zemi. Při jedné cestě do Severního Vietnamu však byl zadržen a na tři roky vsazen do vězení. Při útěku zabil pět vojáků a dostal se až do Jižního Vietnamu, kde ho zavřeli znovu. Jihovietnamská vláda ho totiž považovala za agenta Se veru. Po propuštění z věznice Le založil společnost na zpra cování ryb, až se stal králem rybného průmyslu v Jižním Vietnamu. Když zjistil, že se vojska a diplomatický personál Spo jených států chystají opustit zemi, učinil rozhodnutí, které změnilo jeho život.

Vzal všechno zlato, co měl, naložil ho na jednu ze svých rybářských lodí a spolu s manželkou na ní zamířil k ame rickým lodím, které kotvily v přístavu. Všechno své jmění pak vyměnil za bezpečný tranzit na Filipíny, kde ho i se ženou přijali do uprchlického tábora. Leovi se podařilo získat přístup k filipínskému prezi dentovi a přesvědčit ho, aby jednu ze svých lodí přestavěl na rybářskou, a sám se dal znovu do práce. Za dva roky, před odjezdem do Ameriky (to byl jeho poslední sen), mu pod rukama rozkvetl rybářský průmysl na Filipínách. Ale na cestě do Spojených států se Lea zmocnila depre - se a pocit zmaru, protože viděl, že musí znovu začínat z ničeho. Jeho žena vypráví, že ho jednou našla u zábradlí lodi, právě když se chystal skočit do moře.

"Le," řekla mu, "jestli tam skočíš, co bude se mnou? Tak dlouho jsme spolu a tolik jsme už toho spolu prožili. Zvládneme i tohle." Právě toto povzbuzení Le Van Vu po třeboval. Když v roce 1972 dorazili do Houstonu, měli jednu kap su prázdnou a druhou vysypanou a neuměli anglicky ani slovo. Vietnamské rodiny se o sebe navzájem starají, a tak se Le se ženou octli v zadní místnosti pekařství v Greens point Mall, které patřilo Leovu bratranci. Naše vlasové studio jsme se chystali otevřít jen o sto padesát metrů dál. A pointou příběhu, jak říkají Van Vuovi, je toto:

Leův bratranec dal oběma manželům práci v pekařství. Le vydělával 175 dolarů čistého týdně a jeho žena 125 do larů. Jejich roční příjem tedy byl 15 600 dolarů. Kromě toho jim bratranec nabídl, že jim pekařství prodá, když mu dají zálohu 30 000 dolarů. Na zbývajících 90 000 dolarů si mohli vzít dlužní úpis.

A co na to Le a jeho žena?

Přestože týdně vydělávali 300 dolarů, rozhodli se, že zůstanou v místnosti za pekařstvím. Dva roky se myli hou bou na záchodě. Dva roky nejedli skoro nic jiného, než co zbylo v pekárně. Oba dva roky jim k životu vystačilo 600 dolarů, takže se jim podařilo ušetřit požadovanou třicetiti sícovou zálohu.

Le nám později vysvětlil, proč se rozhodli tak žít. "Kdy bychom si sehnali byt, který bychom si za 300 dolarů týd ně mohli dovolit, museli bychom platit nájem. Také by chom si samozřejmě museli koupit nábytek. Pak bychom potřebovali dopravu do práce a z práce, takže bychom si museli koupit auto. Museli bychom platit benzín a pojiště ní. Pravděpodobně bychom pak také rádi jeli autem někam ven, takže bychom museli nakupovat oblečení a kosmeti ku. Takže kdybychom si tehdy vzali byt, nikdy bychom těch třicet tisíc nedali dohromady."

Jestli si teď myslíte, že už Lea znáte skrz naskrz, povím vám ještě něco: když se ženou ušetřili oněch třicet tisíc a koupili si pekařství, Le si znovu s ženou vážně promlu vil. Ještě jim scházelo splatit 90 000 dolarů dluhu Leovu bratranci, a tak přestože ta dvě léta byla těžká, zů stali v místnosti za pekařstvím ještě další rok. Jsem hrdý na svého přítele a spolehlivého rádce Le Van Vua, že se svou ženou ušetřil doslova po pětnících i na de vadesátitisícový dluh a za pouhé tři roky se dokázal od nuly vypracovat na majitele velmi výnosného podniku.

Teprve tehdy totiž Van Vuovi opustili zadní místnost a našli si první byt. Dodnes pravidelně šetří, žijí z nepatrné části svého příjmu a samozřejmě platí všechny nákupy v hotovosti.

Myslíte si, že Le Van Vu je dnes milionář? Jsem rád, že vám mohu říct, že je multimilionář.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2012.