MOTTO: Svět dělají velcí mužové, ale velké muže dělají ženy.

V jednom ze svých fejetonků jsem vyjádřila svůj obdiv k tureckému seriálu Tisíc a jedna noc. Když jsem pak zjistila, že se na jisté TV začíná vysílat seriál Velkolepé století, v němž hraje roli sultána Sulejmana stejný herec, který hrál hlavního hrdinu v seriálu předchozím, usoudila jsem, že to musím vidět. Jde o velice výpravnou fresku ze 16. století, kdy pod vedením Sulejmana (v Evropě se mu říká Sulejman Nádherný, ale v Turecku se mu dává přízvisko Zákonodárce) dal největší rozmach osmanské říši. Hlavní linií seriálu je však vztah mocného sultána a jedné z jeho konkubín – Roxolany, které její milovaný dal jméno Hürem – tedy ta, která přináší smích.

Z otrokyně královnou

Hürem, která pocházela odněkud z dnešní Ukrajiny, přišla do harému jako otrokyně. Sultán v ní však našel zalíbení, a ona mu během prvních pěti let vztahu porodila čtyři syny a dceru. O tom, čím ho upoutala tak, že postavil na hlavu veškerá interní nařízení, kterými se život sultánské rodiny řídil, se jeho životopisci přou doposud. O tom, že na dvoře hrála velice důležitou úlohu, však nepochybuje nikdo. Z hlediska právního však byla po dlouhou dobu otrokyní. A to, jak se z otrokyně stala plnoprávnou manželkou, je velice zajímavý příběh. V roce 1542 se rozhodla, že nechá ze svých prostředků postavit mešitu. Se svým záměrem se šla poradit k muftímu, který jí sice její nápad pochválil, ale zároveň ji upozornil, že jako otrokyni je jí stavba mešity houby platná. To, co udělá otrok dobrého, se totiž podle islámského práva připíše na věčnosti jeho pánovi – a tečka. Hürem se odebrala do svých komnat, kde se věnovala smutku. Když pár dní nemluvila a vůbec vypadala, jako by zapomněla, co smích je, došlo i jejímu zaneprázdněnému partnerovi, že se něco děje. Poptal se, zjistil – a rozhodl se, že vlastně není důvod, aby jeho milovaná žena a matka jeho četného potomstva patřila mezi otrokyně. Pozval právníky, ti ji vyškrtli ze seznamu harémových otrokyň a dali svobodu, posvěcenou právem.

Pokud si myslíte, že to skončilo tím, že se Hürem svému milovanému vrhla kolem krku, je to omyl. Dá se říct, že celá akce "Mešita" byla jen prologem k tomu, co se dělo dál. Eunuch, který večer k Hürem přišel, aby ji tlumočil sultánovo pozvání ke společnému večeru a aby ji Zlatou chodbou doprovodil do jeho komnat, odešel s prázdnou. Když se pak přišel sultán sám zeptat, co se děje, dozvěděl se, že jako otrokyně musela poslouchat jeho rozkazy a když přikázal, přijít musela. Teď je však svobodná žena a jako taková nesmí sdílet lože s mužem, který není jejím manželem. A protože musí být Sulejman příkladem všem svým poddaným, nesmí ji nutit, aby jednala jinak, než jak jí přikazuje zákon. Sultán popřemýšlel, zašel za muftím – a během několika dnů byla z Hürem jeho právoplatná manželka. Pokud si myslíte, že Sulejman vyhověl mladé jahůdce, jste na omylu. V době, kdy se to stalo, bylo jemu zhruba šedesát a Hürem něco kolem čtyřicítky. Její další osudy jsou zajímavé, ale dotyčná z nich nevychází moc sympaticky. Dlužno říct, že v osmanské říši vypadalo následnictví jinak než v Evropě, kde trůn dědil prvorozený. Následníka si sultán jmenoval – a pokud to kvůli náhlé smrti nestihl, bylo o zábavu v podobě občanské války postaráno. Následník pak musel jako první vladařský úkol eliminovat veškerou svou konkurenci, která se skládala z vlastních i nevlastních bratrů. Ty nechal většinou vymordovat. Aby však neměl na rukou jejich krev, nechával je škrtit hedvábnou šňůrou. Hürem chtěla na trůn dosadit svého syna, což se jí povedlo – ale to je už jiný příběh.

Dějiny píší vítězové

Poselství, které nám dává, i přes více než pět set let od uplynutí její smrti, je až neskutečně aktuální. Roxolana přišla do harému jako krásná, vysoce pravděpodobně nedotčená a asi taky trochu vzdělaná žena (její otec byl podle pramenů pravoslavný kněz, takže možná i uměla číst a psát). Kdyby Sulejmana okouzlila takříkajíc "jednorázově", nebylo by to ničím překvapující. Ona však dokázala ze vztahu otrokyně a jejího mocného vládce, který byl absolutním pánem nad jejím životem i smrtí, vytvořit plnoprávný vztah dvou lidí, kteří jsou spolu ne proto, že musí, ale proto, že oba ví, že ten druhý je pro něj to nejlepší, co jim osud (?), Bůh (?) či Alláh (?) poslal. A když na to posléze přišlo, dokázala mu vysvětlit, že nad její láskou je zákon, který ji jako svobodnou ženu chrání, dává jí důstojnost a který hodlá respektovat. Můžeme si myslet, že to z její strany byla taktika jak získat titul sultánské manželky. Taktika ale vyšla a z historie je známo, že dějiny píšou vítězové.

Proč ubývá manželských svazků?

Když moje snacha končila vysokou školu, vybrala si jako téma magisterské práce Motivace mladých lidí ke vstupu do manželství. Když jsem si ji přečetla, měla jsem pocit, že se spousta mladých dívek nevdává ne proto, že by nechtěla, ale proto, že partnerovi se do svatby nechce. A proto se vymyslí povídání o tom, že pravá láska papír nepotřebuje, mluví se o tom, že ve volném svazku je na prvním místě láska a až na druhém povinnost a podobně. Myslím si, že jde o výmluvy, které skrývají strach z definitivního rozhodnutí. Z toho, že když se jednou řekne Ano, není už cesta zpátky. Mladým dámám, které mají strach, aby svého milovaného neztratily tím, že ho budou nutit do svatby, bych doporučila příběh Roxolany jako povinnou četbu. Svého milovaného chtěla a taky ho získala.

Když jsme s paní redaktorkou vymýšlely koncepci volného cyklu astrologických rozborů zajímavých žen, navrhla jsem Roxolanu jako první. Až posléze mi došlo, že nevíme ani rok, kdy se narodila, o místě a hodině nemluvě. Jde o ženu, které by horoskop nesestavil ani Nostradamus. Mám však pocit, že jejímu poselství a poučení, které z jejího příběhu vyplývá, na kvalitě neubírá.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2012.