Již několik let jsem pravidelným čtenářem PHOENIXu, a tak si myslím, že by čtenáře časopisu mohl zajímat příběh, který se mi nedávno stal.

Jednoho dubnového podvečera jsem spolu se svou manželkou projel autem z Prahy 10 až do nákupního střediska na Praze 4, kde jsme chtěli nakoupit něco k večeři. Musím podotknout, že dva dny předtím jsme přijeli z Ostravy, kde žijeme. Do Prahy zajíždím často, v rámci výkonu svého povolání, prakticky každý týden, a pokud je příznivé počasí, tak autem. Mám starší auto, které má najeto přes 200 000 km. Manželka zajede do Prahy výjimečně, tehdy v dubnu z důvodu školení na institutu TCM.

Po dojezdu do podzemního parkoviště v nákupním středisku jsme oba v pohodě vystoupili, když pár metrů vedle auta, kde se vzal, tu se vzal, stál mladší urostlý chlapík a říkal: "Vy jste nic neslyšeli? To kolo dělá kravál jako hrom, vždyť vám upadne". Nedůvěřivě jsem se podíval nejdříve na něj (že by zase nějaká nová finta?), pak na manželku a pak jsem se teprve ohlédl na auto. Levé zadní kolo bylo vychýlené jako u starého žebřiňáku, jen upadnout. Zbledl jsem bezradností nad vzniklou situací a víceméně ve snách jsem pozoroval onoho chlapíka, jak si kleká k autu a pozorně si je prohlíží. Když se postavil, říká: "S tím už nikam nedojedete, máte téměř ulomené rameno, maximálně tak krokem 10 m. Dojel jste tedy přesně!" Nechtěl jsem věřit jeho slovům, v mžiku jsem si uvědomil předchozí průjezd Prahou (křižovatky, magistrála, koleje, kanály) a ještě před tím dálnici – a zpětně se mi strachy podlomila kolena. Ani jsem si nevšímal manželky, která jen opakovala, že nás má Pán Bůh rád. A že měl! To jsem pořád ještě netušil, jak se to vyvine, jen jsem tam stál a hleděl na toho člověka, jak pořád někam telefonuje. Po několika minutách se mi omluvil, že všichni jeho lidé už mají volno a nejsou schopni mu pomoci (bylo něco kolem 19 hod.). Teprve teď, stále ještě poněkud zkoprnělí, jsme navázali jakýsi kontakt s člověkem, který se bez toho, že by jej o to někdo žádal, pustil do řešení vzniklé situace. Řekl nám: "Víte co, nechte to tu přes noc a přijďte za mnou ráno a já se vám o to auto postarám." Kam přijít, jak postarám, kdo jste, proč to děláte? "No víte, já mám autoservis kousek odsud a nedělám to pro peníze, ale ze zásady, lidé si přece mají pomáhat." No tak to už bylo moc i na věřící, takže naše jediná odpověď, na kterou jsme se zmohli, byla: "Vy jste určitě anděl!" Nejspíš byl (tedy je), vždyť jak jinak si ty "náhody" mám vysvětlit?! A jak to všechno dopadlo? Jak jinak než dobře. Druhý den ráno jsem došel do autoservisu, který se nachází cca 300 m od domu, kde jsme byli ubytováni (další "náhoda"), svému andělovi jsem předal klíče od auta, sepsali jsme zakázku a odpoledne jsem si přijel pro opravené auto. Závěrem mi dovolte malou parafrázi: Ten příběh se opravdu stal, ten anděl se jmenuje Radek Prchal. A já mu ještě jednou z celého srdce děkuji.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.