Kvilda je naše nejvýše položená obec, ležící celých 1067 metrů nad mořem. Do povědomí lidí se dostala jako místo působení "Krále Šumavy", legendárního převaděče přes naši západní hranici po roce 1945. Převaděč s tímto titulem se však objevil až po uvedení do kin stejnojmenného Kalčíkova filmu na konci 50. let minulého století. Nemohu si odpustit nepoznamenat, že v něm jsou pravdivé jen dvě skutečnosti, a sice že děj se odehrává v šumavské Kvildě a převaděč později používal přezdívku "Kilián". Snad pro úplnost – Rudolf Kalčík pocházel ze Šumavy a měl tedy ke kauze blízko.

O publicitu "Krále Šumavy" se postarala kinematografie stejnojmenným filmem, který vypráví o boji pohraniční vojenské jednotky proti převaděčům. Se skutečnými událostmi však nemá film nic společného. Byla to pouze napínavá filmová story, z části podobná té, jakou mohl prožívat skutečný Král Šumavy. Ve filmu vystupující osoby, až na Kiliána, jsou vymyšlené. Vymyšlený je i Galapetr, ve filmu postava se samopalem v houslovém pouzdře.

Adepti na Krále Šumavy

Prvním adeptem na titul Krále Šumavy byl podle historie Václav Duda, kterého zaměstnával v USA Sidney Rehka. Duda mu měl vyprávět řadu příběhů o tom, jak převáděl přes hranici a Rehka v Kalčíkově filmu poznal příběhy, které si pamatoval z Dudova vyprávění o jeho převaděčské činnosti. Mnozí se přiklánějí k tomu, že Králem Šumavy byl Josef Hasil, který nyní žije v USA a jenž se na dráhu převaděče vydal v roce 1948 jako strážmistr Pohraniční stráže. Za údajně tři tisíce korun českých převedl do Rakouska tři Čechoslováky, ale při zpáteční cestě měl konflikt s rakouskými pohraničníky. Zabloudil totiž v hlubokém sněhu a úplně vyčerpán našel útulek v chatě na české straně hranice a tam usnul. Po probuzení hleděl na české strážce hranic. V Táboře byl odsouzen na devět a půl roku vězení "natvrdo". Odseděl si jen půl roku, když se mu podařilo utéci přes hranice do Německa. Později se dal do služeb americké CIA. Z vězně se stal převaděč přes hranice. Z Hasila se stalo převaděčské eso. Do Československa pašoval vysílačky, zpět emigranty. Podle archivů měl převést asi 20 lidí. Hasil se nebál riskovat, a proto se s ním přes hranice báli chodit další převaděči. Při jednom přechodu nedaleko Soumarského mostu zahynul jeho bratr. Riziko nebylo zadarmo. Při jeho přechodech mělo zahynout celkem 29 lidí, přičemž měl hranici přejít celkem patnáctkrát. Přenášel dokonce zbraně a snad je i používal, když byly s přechodem problémy.

Král Šumavy existoval

Z Kalčíkova filmu si pamatuji tajemnou postavu "Galapetra", který předstíral, že je pomalejší v myšlení a chodil stále s pouzdrem na housle. Jenže v pouzdře nenosil housličky, ale samopal.

Při jedné návštěvě Kvildy jsem zašel do místního hotelu. Nemohl se jmenovat jinak než "U Krále Šumavy". U vchodu za sklem mě uvítal Galapetr. Ne živý, samozřejmě, ale asi 120 centimetrů vysoká loutka, parádně oblečená a Franz Nowotny, nechybělo jí ani pouzdro na housle. Se zájmem jsem se přesvědčil, že pouzdro je prázdné a vynesl jsem Galapetra na "luft" za účelem pořízení si pamětní fotografie jako při interview. Nešlo odolat.

Král Šumavy skutečně existoval. Narodil se v prosinci roku 1905 na Šumavě, ve Starých Hutích nedaleko Kvildy, tehdy v Kaltenbachu a jmenoval se Franz Nowotny. Už jeho otec byl úspěšným legendárním pašerákem a bral mladého, dokonce už devítiletého Franze s sebou při přecházení hranice.

Franz se později vyučil řezníkem. Když vypukla II. světová válka, Franz musel pod praporem Wehrmachtu do války. Po skončení války se vrátil na Šumavu, ale v polovině roku 1945 byl odsunut do Německa. Jeho jediným proviněním bylo, že byl Němec. V bavorském Röhrbachu, asi třicet kilometrů od československých hranic, si zřídil obchod se dřevem a věnoval se pašeráctví a převaděčské činnosti. Trochu si starým řemeslem přilepšoval. Byl profesionálním pašerákem. Pašoval speciální jehly, nylonky či žiletky do Čech a zpět cigarety. Němci mu říkali der Grenzkönig (král hranic), nebo der Pasch König (král pašeráků). Terén znal dokonale. Po válce převáděl lidi, kteří se kompromitovali v protektorátu, ale po roce 1948 už to byla emigrace. Franz pracoval úspěšně, což neušlo pozornosti americké CIC, předchůdci CIA. Jednoho dne jej vyhledal major, krycím jménem James Wiliams, a Franz začal pracovat pro Američany pod krycím jménem "Kilián". Do Československa pašoval, jinak se to nazvat nedá, agenty a z Československa emigranty, kterým byla po únoru 1948 horká půda pod nohama. Protože pracoval pro americkou tajnou službu, bylo mu pašeráctví tolerováno.

Převáděl za každého počasí

Říkali mu také dlouhý Hans. Byl k tomuto druhu obživy vychováván od malička. Věděl, jak přejít šumavské hranice jako nikdo jiný. Jeho otec byl při pašování zastřelen na začátku 20. století. Co přimělo Franze dát se po válce znovu do pašování, lze jen hádat. Snad výdělek na nedostatkovém zboží, politické přesvědčení, nebo snad se chtěl podívat, kde dřív bydlel. Převáděl každý den za každého počasí. Franz měl vynikající orientační smysl. Převáděl nejen malé skupinky, ale historie zaznamenala i stopadesátičlenné skupiny s malými dětmi. Aby děti neplakaly a skupinu neprozradily, dávaly se jim před cestou uspávací prášky. Převáděl kolem rodné chalupy a nemohl ji navštívit. Absolvoval dlouhé pochody v létě i v zimě. S rizikem, kdy mnozí ze skupiny jej mohli prozradit. Pašování mu nemohlo vynahradit podstupované riziko. Panuje názor, že za přechody lidí, o které měla CIC zájem dostat je přes hranice, mu zřejmě dobře platila. Musel se však vyhýbat i německým celníkům.

Mezi roky 1946 - 1950, tudíž zhruba za čtyři roky, měl údajně uskutečnit dva tisíce přechodů. Když počítáme tam a zpět za dva přechody, tak to vychází na jeden tisíc dní. To jsou skoro po tři roky každý den dva přechody. Neuvěřitelné číslo. Za tu dobu měl převést 15 tisíc lidí.

Převáděl kanálem známým jako Kanál 54. Ten začínal nedaleko Vimperka u hospody "U Sloupu", kde se setkával s lidmi, kteří chtěli přes hranice. Pak se pokračovalo podél železniční trati do Vimperka přes Medvědí potok kolem Michlovy Hutě, do sedla mezi Kamennou a Bukovcem a pak přes Chalupskou slať. Ta nebyla v žádném případě zrádná, ani neprostupná, jak ji prezentoval Kachyňův film. A navíc není na hranici. Bylo to rašeliniště, ale také kleč a břízy. Kilián znal cestu velmi dobře. Nacházela se vlastně za jeho humny. Vyhnul se křižovatce u Borových Lad a vydával se přes Vydří potok k hranici přes teplou Vltavu až k jejím pramenům.

I dnes lidé navštěvují prameny Vltavy, jen tak pohodlná cesta tam po roce 1945 jistě nevedla. Pár desítek metrů za studánkou, označenou jako Pramen Vltavy, do které dnes turisté hází drobné, byla a je dodnes státní hranice.

Poslední přechod Kiliána – osudný Františkov

Američané mu dali přezdívku King of the Road, král silnic, ačkoliv on nechodil po silnici, ale močálem a houštinami. Silnice se mu stala osudnou. V roce 1950 byl překvapen pohraniční hlídkou.

Při jedné z mých návštěv Šumavy jsem zastavil auto u penzionu "Na Františkově". Stejně dobře by se toto místo mohlo jmenovat "Mezi horami". Z jedné strany hřbet Stolové a z druhé Stanové hory. I dnes zde najdete přechod přes Teplou Vltavu.

A právě k přechodu v blízkosti silnice z Borových Lad do Kvildy se jedné květnové noci v roce 1950 blížily čtyři postavy. Neočekávaně se na ně spustila palba ze samopalů. Vůdce skupiny, Franz Nowotny, se zachránil útěkem do Německa. Zbylé tři členy skupiny, Rudolfa Veselého, Bohuslava Beneše a Ottu Grabmüllera, kteří bloudili bažinami, ve kterých hledali úkryt, pochytali během tří dnů příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Tak nešťastně skončila poslední dvoutisící cesta krále Šumavy. Franz se doplazil přes hranice a byl dopraven do bavorské nemocnice v Grafenau. Tím kariéra Kiliána skončila. Král Šumavy nebyl zastřelen a už vůbec nemohl být zastřelen příslušníkem Pohraniční stráže. V roce 1948 pohraniční stáž neexistovala, byly to policejní jednotky SNB. Pohraničníci přišli na hranice až v roce 1950. Přepadení u Františkova bylo pro Franze dostatečným varováním, aby se do Čech už nikdy nevrátil. Zemřel 12. března 1977.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.