"Úspěch je stav mysli." Joyce Brothers

Když jsem před pár lety začala jezdit na kole, nepředpokládala jsem, že by můj zájem o ně někdy přesáhl hranice příležitostné krátké vyjížďky. Ale postupně jsem se tak vytrénovala, že mě přátelé nabádali, abych ještě při dala a zkusila štěstí v závodě na delší tratě. První takovou příležitostí byl stopadesátimílový okruh, který se konal každý rok na podporu léčení roztroušené sklerózy. Když jsem se šla zaregistrovat, zdála se mi ta myšlenka úžasná – podpořit tak důležitý projekt tím, že projedu určitou vzdálenost – a tak jsem se nadšeně pustila do tréninku. Ale jak se blížil termín závodu, začaly nad mou statečností převažovat pochybnosti, jestli to zvládnu. Pořád ještě jsem si sice přála získat peníze na charitu, ale v podstatě se mi moc nechtělo šlapat celé dva dny ty spousty mil.

Závod začal jednoho krásného nedělního rána v poklidné georgijské krajině a prvních pár hodin jsem se cítila nádherně. Byl to přesně ten zážitek, jaký jsem si představovala, a nálada mi stoupla. Ale na sklonku dne už jsem si připadala unavená a podrážděná. Jestli je tělo napojeno na vědomí, tak tohle byl zosobněný důkaz. Každá výmluva, kterou můj mozek vymyslel, zřejmě putovala rovnou k mým nohám. "Tohle nezvládnu," způsobilo křeč. "Každý jiný závodník je lepší než já," se změnilo v dýchací potíže. Pomalu jsem nabývala jistoty, že to budu muset vzdát.

Když jsem se vyšplhala na hřeben návrší, přiměl mě pohled na nádherný západ slunce šlapat ještě pár minut. A pak jsem před sebou jako siluetu proti zářivě červenému slunci zahlédla nějakého závodníka, který šlapal velice pomalu. Všimla jsem si, že ta osoba vypadá nějak podivně, ale nedokázala jsem si uvědomit proč. Tak jsem přidala, abych ji dohonila. A už tady byla, sunula si to pomalu, ale vytrvale, s lehkým a odhodlaným úsměvem v obličeji a měla jen jednu nohu. V tom okamžiku se celý můj přístup úplně změnil. Celý den jsem jenom pochybovala o svém těle. Ale teď jsem zjistila, že to nemůže být mé tělo, ale má vůle, co mi pomůže dosáhnout cíle. Celý další den pršelo. Jednonohou cyklistku už jsem nezahlédla, ale postupovala jsem vpřed bez reptání, protože jsem věděla, že někde tam se mnou je. A na sklonku dne jsem, stále ještě v plné síle, dorazila k cíli vzdálenému sto padesát mil.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2012.