Říká se, že i knihy mají své osudy a že osud takové staré knihy pak do sebe splétá obrazy doby, ve které se kniha zrodila. Největší rukopis světa Codex gigas, dnes Rukopis Královské knihovny ve Stockholmu signovaný A 148, přišel na svět v Čechách na nenápadném místě odlehlého benediktýnského kláštera. Fascinuje svou velikostí, obsahem několika samostatných knih psaných většinou jednou rukou, i neobvyklým mystickým výjevem. Je očitým svědkem nejen života řeholníků, ale i bitevních vřav či požárů; vlastní rukou v něm listovaly i neslavnější korunované hlavy. Do prostoru a času se promítl také tajuplnou legendou, jež mu dala do vínku jméno druhé – Ďáblova bible.

Historie

Připomeňme si, že řád benediktýnů zakládá své kláštery na našem území již roku 993 v Břevnově a r. 999 na Ostrově. Zdá se, že svým způsobem druhořadý klášter v Podlažicích, vystavěný v mírně zvýšeném terénu nad říčkou Žejbro a stojící pravděpodobně na místě kulturně starším, měl i přes svou odlehlost kontakty s předními duchovními centry a byl také pravděpodobně skutečně prvním majitelem rukopisu. Tento filiální klášter "černých mnichů" byl dokončen nejspíš v roce 1159. Ovšem v rozmezí 12. a 13. století zažívají benediktýni na celém našem území jistý společenský útlak s dopadem odebírání kostelů, a to ve prospěch životaschopnějších a dravějších řádů premonstrátů a cisterciáků (s tímto úpadkovým jevem se objevují i řády žebravých mnichů – dominikánů a františkánů). Benediktýni, ač řádem starší, více méně svými pravidly zapadali spíše do zanikající přemyslovské patrimoniální monarchie. Kvůli chudobě podlažického řádu bratři zastavují i Codex gigas, a to cisterciákům ze Sedlce. Mimochodem Sedlec byl prvním klášterem cisterciáků v Čechách. Ale aby nakonec zůstala podivuhodná kniha v držení benediktýnů, dávají tito svolení břevnovskému opatovi, aby knihu vykoupil. Zde jsou stvrzující slova samotného opata Bavora z Nečtin:

"Ať vědí všichni, kdo budou číst tento zápis, že ctihodný otec a pán Bavor z božího slitování opat břevnovského kláštera, jakožto i téhož místa takřka zakladatel, kněz soucitného nitra jak kvůli boží odměně, tak kvůli velkým prosbám biskupa svaté pražské církve pana Řehoře (vykoupil) obrovskou knihu, která může být započtena pro svou velikost mezi sedm divů světa a jež obsahuje Starý a Nový zákon, jakož i část sedmi svobodných umění, Josefa, kroniku a řeholi našeho svatého otce Benedikta a též kalendář, kterou bratři z Podlažic pro nesmírnou chudobu zastavili bratrům ze Sedlce, a když tak řečená kniha byla téměř ztracena a od řádu natrvalo odstraněna, chtěli jsme vyhovět prosbám řečeného biskupa a od opatství sedleckého jsme ji vykoupili za souhlasu (bratří) podlažického kláštera, jejichž byla vlastnictvím, poněvadž jsme nechtěli, aby byla řádu odcizena, a dali jsme za ni hotové peníze, aby ji náš dům břevnovský navždy měl a jí užíval, přičemž jsme dali více, než byla její zástavní cena. Stalo se tak léta páně tisícího dvoustého devadesátého pátého, našeho opatství však čtvrtého."

Symbol učenosti a vznešenosti

Záhadný knižní obr o velikosti pergamenových listů 890 x 490 mm, ovšem i s vazbou dosahující neuvěřitelných 920 x 505 mm a obsahem 312 listů (bez osmi vyříznutých), s obrovským množstvím textu, snad ani nemohl být určen běžnému čtenáři. Drobné písmo zase neodpovídá funkci veřejného čtení. Codexu gigas by tak možná mohly konkurovat jen knihy grimoárového typu, ale o knihu čarodějnickou se v žádném případě nejedná. Zvláštní však je, že CG působí dojmem velice soukromým; snad i proto, že se jedná o mnohaletou práci jediného opisovače. Tento intimní charakter a velmi osobitý rukopis, pozdní karolínské minuskula, možná přispěl i k legendě o zazděném mnichovi, který si k dokončení rukopisu vyžádal pomoc samotného ďábla. Na druhou stranu však dílo uchvacuje i svou úžasnou reprezentativností. Nádherně malované iniciály na zlatém podkladu se spirálami a drobnými zvířátky nám ani nedávají věřit, že se tato kniha rodila v době úpadku. Ovšem podstatou knihy vždy bývá její obsah. Za abecedou hebrejskou, řeckou a latinskou jsou důsledně a s řádem zařazené zápisy; následují příspěvky v hlaholici a cyrilici, dále pak Starý zákon. Citaci úvodu ke knize Geneze například doprovází dva kruhové obrazy představující modré Nebe a pod ním zelenou Zemi. Verzi Židovské starožitnosti a Židovskou válku zase uvádí iluminace stojícího muže ve špičatém klobouku, což vede k domněnce, že se jedná o portrét samotného Josefa Flavia, autora textu. Hned za touto prací objevíme list Braulinovi a Etymologii od Isidora ze Sevily, v době středověku nejpopulárnější encyklopedie. Žel, tyto zápisy jsou do dnešních dnů stále ještě textologicky neprozkoumané, ostatně jako většina textů. K dalším tajemným a literárním skvostům ale patrně patří nejstarší zápis Galenova díla, známého to lékaře císaře Marca Aurelia, od Johanese Alexandrina.

Páteří díla je Bible

Na řadu pak přichází opět epištola, List Sv. Jeronýma papeži Damianovi a jeho úvod ke čtyřem evangeliím. Opis Nového zákona, s odlišným řazením knih a zařazeným apokryfním Listem Sv. Pavla Laodicejským, je též překvapením. Nechybí ale ani Penitenciál pro kajícníky, tedy Zpovědní zrcadlo, či zaklínací formule proti neduhům a zlodějům, které též čekají na další textologické studium. Nás však uchvátí dvoustránka: nalevo můžeme vidět kolorovanou ilustraci Nebeského Jeruzaléma, věžovitého města s několika úrovněmi, (chápejme duchovními sférami), jejímž protějškem na straně druhé je prázdná krajina jen s Ďáblíkem samotným, zobrazeným mezi dvěma věžemi. Bytost má na rukou i na nohou po čtyřech drápech, tvář zelenou, je rohatá, za bederní roušku jí slouží hermelín. Zde by bylo dobré si ujasnit, že oba výjevy tvoří jednotu. Své pevné místo v obsahu má také dílo děkana Pražské kapituly, pro nás známá Kosmova Česká kronika, jež je zde podána v ryzí podobě, s velmi archaickými sekvencemi, a patrně je jednou z nejlepších známých ukázek. Vytrženy byly ale pasáže Regule řádu Sv. Benedikta, jež by měly následovat. Poté přicházejí na řadu soupisy lidí a bratrů navždy spojených s podlažickým klášterem, ať jde o zakladatele či podporovatele, nekrologium. Z Přemyslovského rodu jsou uváděni zejména panující členové rodu, počínaje Břetislavem I, tj. od roku 1055. Úmrtí samotného Přemysla Otakara I. v prosinci roku 1230 již ale nekrologium nezaznamenává. Samotný závěr pak tvoří opisy výpočtů data Velikonoc.

Anabáze

Další zastávkou v Čechách, kde CG zůstal na dlouhých sto sedmdesát let, byl benediktýnský klášter v Broumově. Milovníci záhad vědí, že toto místo je spojené s templáři, že ukrývá i záhadnou kopii Turínského plátna. Proto se ani nebudeme divit, že za zdmi tohoto kláštera našel svůj úkryt i Rukopis. Když na Čechy dopadala pohroma v podobě husitských válek, klášterní zámek naštěstí dokázal vzdorovat. Legenda o sedmém divu světa se však šířila až za klášterní zdi. Například 21. 5. 1527 se v Broumově zastavil se svým početným vojskem nový král Ferdinand I. Habsburský a chtěl knihu vidět. Možná by CG v Broumově i přesto zůstal, nebýt jednoho chamtivého opata Martina z Pravdovic, zvaného Korýtko. Špatný opat si nejspíše potřeboval naklonit svého panovníka císaře Rudolfa II., a tak mu pravděpodobně Rukopis roku 1594 daroval, a tento knižní obr putoval do Prahy na Hrad. Po Rudolfově smrti ale dochází ve sbírce k rozprodeji i ke zcizování, avšak Codex gigas zůstává. Až během válečných let se mu jeho věhlas stává osudným; nad ránem 26. 7. 1848 překvapili Švédové Prahu a obsadili levou stranu Vltavy; tam také začalo plenění malostranských klášterů a měšťanských domů pod vedením generála Königsmarka. Na prvním místě byly pochopitelně skvosty, po kterých toužila vzdělaná švédská královna Kristýna. Ďáblovu bibli vyprovází z Čech i legenda o mnichovi, který se chtěl vykoupit z hříchů opsáním bible, a aby vše stihnul, pomohl mu čert. Mnich pak z čirého vděku pekelníka do knihy vymaloval… V krátkosti lze už jen dodat, že CG přežil půltisíce kilometrů cesty po vodě a další tisícovku kilometrů dlouhou cestu na sever, aby se stal předmětem obdivu švédské panovnice. Přežil i pozdější ničivý požár tamní Královské knihovny. Nyní se nám, po tři sta šedesáti letech, přišel zase ukázat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".