Denně jsou hlavním obsahem zpráv komentáře kolem naplňování všeobecné deklarace lidských práv. V duchu jejich výkladu jsme se dověděli o lidských právech necivilizovaných občanů Matiční ulice v Ústí, že mají právo být neomezeni ve svém počínání "rasistickou" zdí, o právu farmářky Havránkové na odškodnění ve výši jednoho milionu korun za výměnu hektaru půdy, když tato stojí v cestě budování dálnice. Ale lidská práva těch, kteří podobně uplatňované právo musí ze státního rozpočtu zaplatit, zmíněna nebyla.

Také zdůrazňování lidských práv masových vrahů, jako je Breivik či běloruští atentátníci z metra, jsou v ateistickém tisku v kurzu. Po lidských právech jejich obětí se jaksi někdo zapomněl zeptat. Podobně jako byla respektována lidská práva dvou občanů, kteří stížností na hlučnost stavby Královopolského tunelu v Brně jeho budování na půl roku zastavili a zakonzervováním stavby prodražili o 300 milionů. Ovšem s tím, že poté, co soudní spor prohráli, ono prodražení stavby po nich nebylo požadováno. Tu částku dostali k zaplacení občané Brna a o jejich lidském právu neplatit omyly nebo zlovůli jiných se nepochybně nikdo nezmíní. Podobně se postupuje s "ochránci přírody", třeba při stavbě dálnice do Drážďan. O absenci možnosti najít práci a živit se z ní není v souvislosti s lidskými právy nezaměstnaných rovněž slyšet. Podobně lze pokračovat ve výčtu absurdních výkladů práv skoro do nekonečna. Intuicí vybavený člověk nepochybně musí vytušit, že s uplatňováním lidských práv není nejen u nás, ale v celé tzv. západní civilizaci něco v pořádku. Mně osobně se zdá, že hlavním rysem tohoto vadného výkladu psaného i nepsaného práva je jev, že lidská práva halasných a právníky se ohánějících darebáků jsou obecně stavěna nad lidská práva jejich slušných a tichých obětí. Obvykle je to proto, že darebáci žijí "z majetku", takže mají čas na zkoumání a vymýšlení právních kliček. Tuto příležitost ale nemají lidé, kteří se musí živit prací. Tento obecný jev vnímám jako nenápadné působení červotočů, kteří sice pomalu, ale jistě podemílají celou civilizační stavbu. Pokusím se níže popsat, z čeho vyvěrá zvrácenost současného způsobu výkladu lidských práv.

Zákony nadřazené lidským právům

Nejprve je třeba se vydat do přirozených zákonů živočišné říše. Protože lidská společnost je svým uspořádáním takovým živočišným společenstvím jako včelstvo nebo mraveniště, přirozenou hierarchii hodnot můžeme poznat právě tam. Na první pohled poznáme, že tato společenství jsou účelně řízena, mají své hierarchie a kvalifikační třídy. Rozhodnutí řídících sil celku včelstva nebo mraveniště (feromonů, zvukových signálů) se jedinec automaticky podřizuje. Anarchisty, prosazující svůj názor a svou vůli vůči celku, jsem ve včelstvu nikdy neviděl. Každý jedinec hmyzího společenství má skrze kooperaci celku zajištěnu nejen bezpečnost své individuální existence a trvání druhu, ale z principu přirozené spravedlnosti hledá a nalézá své uplatnění, práci. Jednotlivý tvor společenského hmyzu část své identity za to přenáší na celek, ztotožňuje se s ním. Bez celku ostatně je jeho samostatná existence nemožná. Proto, vyskytne-li se jakékoliv ohrožení nebo potřeba celku, jeho jednotliví jedinci neváhají se svým nasazením a třeba i obětují život. V případě požáru jej hasí svými těly, v případě napadení úlu včely bodají útočníka, ač následně samy zahynou. Z chování společenského hmyzu tedy můžeme odpozorovat zvráceným vědomím neovlivněný přirozený zákon, tedy Stvořitelem života chtěný. Ten odvozen z "vyššího principu" velí, že práva jednotlivce jsou podřazeny právům společenství. Tedy i zákony národa a lidstva jsou nadřazeny lidským právům jednotlivého člověka. Neboli z toho odvozeno:

1. Zájem společenství je právně silnější než zájem jednotlivce.
2. Každý jednotlivec společenského celku má povinnost se podle svých dispozic zapojit do práce společenství (parazitace stejných bytostí není přirozená).
3. Každý má vůči celku (státu) právo na to, aby možnost svého zařazení do celku dostal (nezaměstnanost není v přírodě přirozený jev).
4. Společenství je schopno přežít, jen je-li řízeno přirozeným, tj. zákony se řídícím vedením (legitimita vedení).
5. Existence a nutné potřeby jedince musí být z požadavku trvání existence zabezpečovány společenstvím jako celkem (živobytí a zdravotní zásahy).

Proč se vlastně ocitl člověk na Zemi?

Výše uvedené principy jsou odvozeny ze života přírody, neboli jsou přirozené, tedy Stvořitelem života chtěné. Jsou tedy první skupinou zákonů, které jsou nadřazeny právům jednotlivce neboli lidským právům. Kdokoliv tedy vykládá lidská práva v rozporu s výše uvedeným, myslí a koná v rozporu s přirozeností přírody a svým výkladem lidská práva zneužívá (dává lidským právům satanské vyznění). Jenže výše zmíněným lidským právům a právům společnosti je u duchovní bytosti, kterou člověk je, nadřazeno ještě vyšší právo, právo plynoucí z roviny duchovní. Abychom si jej mohli uvědomit, musíme si položit otázku samotného smyslu bytí druhu života, kterému říkáme člověk. Bez zodpovězení otázky, proč existuje a jak se mezi živočichy objevil člověk jako odlišný typ živé bytosti, nemůžeme nalézt odpověď. Odpověď na tuto otázku nemůže najít materialista, protože její řešení se v zákonech hmoty nenalézá. Nemůže ji nalézt stoupenec "vědeckého světového názoru", protože pro vědu je tato otázka irelevantní, nesystémová. Nemůže ji nalézt ateista, který existenci Stvořitele dopředu vylučuje, protože s ním z principu "jakou měrou měříte, takovou vám bude měřeno" Stvořitel nemluví. Odpověď "proč existuje člověk" může tazateli dát jen ten, který člověka, tento z přírody se vymykající jev, vytvořil. Protože jen tvůrce vlastně může vědět, proč vytvořené učinil. Jde tedy o nalezení odpovědi, jejímuž charakteru náboženství říkají pravdy zjevené. Zjevené znamená, že "vše existující formující síla" jej sdělila dostatečně jemným lidským duchům ve stavu rozšířeného vědomí (nábožensky zjevení nebo stav vytržení ducha). A tato odpověď podle mého stupně poznání zní:

Lidský duch (vědomí) bylo inkarnováno do těla a duše zvířete (opice) proto, aby skrze život v hmotném poznal všechno hmotné i nehmotné stvoření. Tímto poznáváním existujícího se sám jednotlivý duch rozvine, uvědomí si i další dimenze stvoření a nakonec bude vnímat i Tvořící sílu. Poznáním vytvořeného dojde nakonec i k poznání Tvůrce, neboť tento je vždy ve svém díle obsažen. Z uvedeného vyplývá, že smyslem života člověka je poznání všeho, na co ve svém životě narazí. Neboť vše kolem individuálního lidského vědomí, včetně jeho vlastního obalu (těla), je vlastně výsledkem tvoření Podstaty světa. Na základě tohoto prohlédnutí stavu věcí pozemských je zřejmé, že lidský život v živočišném těle je vždy darovaná příležitost. Příležitost darovaná přímo Podstatou světa, aby se k ní člověk mohl přiblížit. Tato možnost je dána každému člověku (duchu v těle) bez ohledu na to, jakými tělesnými dispozicemi je konkrétní duch vybaven. V terminologii Evangelia – "kolik denárů (dispozic) mu bylo svěřeno do úschovy". Tedy nad všemi lidskými a společenskými právy stojí záměr (vůle) neboli právo Stvořitele člověka. A tímto záměrem je právo a tím povinnost lidského ducha poznávat všechny rozměry existující reality. Skrze poznání rozvíjí svou vlastní velikost v poměru k nekonečnosti božského. V plnění tohoto zadání nesmí žádnému jednotlivci bránit ani jiní lidé, ani státní a společenské instituce, jinak je spálí karma (padnou v nicotu).

Podmínky k rozvinutí životní náplně bytosti člověka:

1. Svoboda smýšlení, která je manifestací existence každé samostatné duchovní jednotky. Tzn., že není v souladu s boží vůlí, nátlakem "normalizovat" myšlení samostatně myslících jedinců jakéhokoliv typu v myšlení davové. Ve státním měřítku je tato podmínka přirozenosti lidského celku formulována jako svoboda vyznání.
2. Svoboda výměny názorů, protože ta urychluje duchovní zrání jednotlivců. V tomto světle se bránění výměny názorů jednotlivců jeví jako maření záměru Stvořitele při pohybu k poznání stvoření. Ve státním měřítku se manifestuje jako svoboda slova. Ani "extrémní názory" nesmí být potlačovány. Vyskytují se vždy. Začnou-li se extrémní názory nebezpečně šířit, odpovědní správci společnosti se mají ptát proč tomu tak je a odstranit příčinu, namísto umlčení úst nesprávně mluvícímu. Podle současného omezení svobody slova "extremistům" se zdá, že toho současní vůdcové západní civilizace, od principů Stvořitele odpadlí, zřejmě nejsou schopni.
3. Svoboda konání, tvoření a práce, které nepoškozují jiné jedince a životní prostředí. Hlavně prostřednictvím vlastní činnosti člověk poznává, učí se ovládat své dispozice, učí se poznávat následky své činnosti. Tím nejlépe poznává boží vůli. Vždyť právě prací se liší od zvířat. K tomu mu ovšem musí být dána příležitost. A jakou příležitost k seberealizaci mají dnes "naze" narození lidé, když podle "světských práv této civilizace" všechno někomu patří? Nemají šanci seberealizace a tím je narušena vůle Stvořitele člověka. Vládnoucí ideologie humanistického egoizmu neříká majetným, že jim byl světsky vlastněný majetek vlastně jen svěřen do správy na dobu života v těle. A že z vykonávání tohoto svěření budou tito majetní duchové po odchodu z těla skládat účty skutečnému majiteli spravovaného.

Vědění o reinkarnaci bylo v roce 553 zakázáno!

Svěřené pozemské statky nedávají dočasnému správci právo vydírat úrokem (úžerem) nemajetné, aby oni sami nemuseli pracovat. Moudrý správce hospodaří s majetkem tak, aby prostřednictvím tvoření hodnot pomocí jeho majetku bohatli všichni – materiálně i duchovně. V takovém případě se nebude muset obávat na zemi bohatý, ani tvůrci a vykladači pozemských zákonů, až se po "odložení těla" smrtí octnou před skutečným Majitelem, že budou shledáni nespravedlivými správci. Neboť v duchu jeho vůle tvořili, vykládali, uplatňovali právo a správně spravovali jim svěřený hmotný majetek. A podle Evangelia – "Kdo svěřené statky správně spravuje, v dalším životě nad ještě větším jměním panuje", udělá jej skutečný majitel stvoření správcem. Kdo špatně v jednom životě svěřené spravoval, narodí se v dalším mezi žebráky! Kvůli tomuto výkladu o odpovědnosti za svěřený majetek a moc zakázal na koncilu roku 553 císař Justinián I. vědění o reinkarnaci. Nechtěl mít pocit, že se sám v dalším životě ocitne mezi otroky. A jak se na reinkarnaci dívají naši uplatňovatelé současného pozemského práva a privatizátoři? Dozvěděl jsem se, že věří tomu, že podle materialistické "vědy" žádný další život není. Proč takto pojaté "vědě" chtějí věřit? Kdyby chtěli validitu současného rozumového poznání poznat, přečetli by si dnes již směšná, sto let stará tvrzení dobových věd. A měli by po sebevědomí, plynoucí jen z rozumovosti. Neboť svět viditelný i neviditelný je daleko fantastičtější a spravedlivější, než si největší fantasta dnešní éry vývoje lidstva představuje. Přes veškerý pokrok poznání jsme jen místo "sto let za opicemi" jen "dvě stě let za nimi"...

Výše uvedenou úvahou jsem chtěl jen upozornit, že kdo v médiích hovoří jen o lidských právech a nezmíní práva s větší právní silou, tj. práva společenství a Stvořitele, je mluvčím destruktivních neboli satanských sil, protože lidská práva jsou až na třetím místě!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.