Důvod, proč jsem se rozhodl psát na téma vlastenectví, je prostý. Zdaleka totiž nemám jistotu, že bychom měli svoji budoucnost zajištěnou v podobě světlých zítřků.

Naopak jsem přesvědčen, že hodně vody ještě v řekách proteče, než zmoudříme natolik, abychom si jednou kupříkladu mohli říci: "Nemáme se za co stydět, konečně jsme přišli na to, jak dát životu opravdu smysluplnou náplň." Máme před sebou jistě vznešený cíl. Důležité však je o něm nikoliv pouze snít, ale uvědomit si, že bez práce jej nelze dosáhnout. Jedno z nejznámějších českých přísloví: "Bez práce nejsou koláče" známe všichni. Je dobré si jej ale připomenout ve spojení s druhem lidské činnosti, která v nás budí velmi široké spektrum pocitů – s politikou. U někoho již samotné vyslovení tohoto slova způsobí zvýšení hladiny adrenalinu, v jiném vyvolá pocit deziluze či přímo rezignace. Případně pocit, že věnovat čas přemýšlení o tom, jaká je úroveň naší současné politické reprezentace, je pouhým plýtváním vlastní energií.

Vzpomínám na jeden rozhovor se svými syny na dané téma. Na debaty, provázené jejich mladistvým zápalem a horlivostí, s níž vyjadřovali svůj nesouhlas s veřejným děním. A po mně žádali vysvětlení, jak je to možné. Každý takovýto hovor pro mne byl, a dosud je, vítanou a velkou příležitostí. Možností doplnit v podstatě již známé skutečnosti o další úhel pohledu a navíc v nových souvislostech. Zažíval jsem přitom vždy pocit osobní radosti, že se naši synové zajímají o to, co se děje i za domovním prahem. Jsem hluboce přesvědčen, že v tomto ohledu máme my, rodiče, nezastupitelnou povinnost nejen vůči našim dětem, ale skrze ně i vůči budoucnosti nás všech. Vychovat je v lásce ke své zemi. Je na naší vynalézavosti, jak jim toto poselství předáme, aby je považovaly za vlastní. Aby alespoň v našem případě slova T.G. Masaryka: ".. jsme příliš sentimentální, a sentimentalismus je egoismus. Nezakrýváme voláním po sociálních vymoženostech vlastní egoismus," ztratila význam a neměla opodstatnění. Aby ztratila význam i po doplnění novými a vysoce aktuálními otázkami: Nepodřezáváme si svými požadavky větev, na níž se houpáme? Není naše sobectví příčinou, že jsme ochotni odevzdat naši vlast svým potomkům v neutěšeném stavu? Jak si vysvětlit někdy až přehnanou snahu rodičů zabezpečit své děti materiálně a přitom se nezajímat o věci veřejné? Jaký by mělo smysl postavit si nádherný dům na zapáchající skládce nemravnosti? Mohl by přemýšlivý člověk být hrdý na život svých potomků v takovémto domě? Větu "Na tom já nic nezměním" jsem vyslechl v jemných obměnách mnohokrát. Vždy mně přitom bylo dílem smutno a dílem mi zatrnulo. Cožpak nespokojenost musí mít za rodnou sestru rezignaci?

Co můžeme změnit?

Psal jsem tuto knihu "Vlastenectví" s jasným záměrem. Přispět, byť jakkoliv malým dílem, k bourání představy, že nic nelze, přinejmenším ve spojení s politikou, změnit. Není to pravda! Zaprvé se jedná o generalizující pohled, který nemá oprávnění ze své podstaty. Zadruhé jsme vykročili cestou osobní proměny, jakmile začneme přemýšlet, co bychom mohli změnit alespoň ve svém okolí, když už ne na celostátní úrovni. Po hlubším zamyšlení se nad touto skutečností možná dospějeme k závěru, že jsme dosud ve svém životě pro sebe neudělali více. Vždyť přijetí možnosti změny pohledu na události kolem nás může mít následně dopad daleko širší. Nikoliv již pouze ve vztahu k politice, ale v osobním životě ve vztahu k sobě. Jedna z možností, proč nás politik svým projevem dovádí až do stavu nepříčetnosti, je i skutečnost, že je vlastně jen oním pověstným zrcadlem vesmíru, v němž se vidíme, a proto se na něj, místo na sebe, tak zlobíme.

Život nám poskytuje nepřeberné možnosti, díky nimž si můžeme více uvědomit, kým vlastně jsme a zamyslet se nad pocity, jimiž se při svém Hledání doprovázíme. Je dobré učit se jim rozumět a využívat je ke svému prospěchu co nejvíce a s otevřeným hledím. Bez předsudků a falešných představ. Změnit lze mnohé. Stačí se rozhodnout pro první krůček a lavina se může začít valit s kopce dolů do údolí. Stačí začít. Že nevíme jak? Důležitější je vědět proč, a bude-li motivací snaha po nápravě stavu věcí veřejných, pak si již každý najdeme i svůj způsob jak.

Nikdy není pozdě začít. Tvořivý život je o stále nových začátcích.

Národní hrdost a vlastenectví

Navykli jsme si stydět se za své city, a nemám přitom na mysli emoce. Nepokládáme za patřičné projevovat city spojené se svojí vlastí, s národem. Pojmy jako národní hrdost nebo vlastenectví ustoupily v dnešní hektické době příliš do pozadí. Heslo "Pravda a láska zvítězí", symbol provázející prezidentské období Václava Havla, nedokáže řada z nás vyslovit jinak než s neskrývaným sarkasmem. A Havlova snaha obohatit nejenom politiku, ale život celé společnosti o duchovní rozměr je prezidentem současným, Václavem Klausem, dokonce označována s pejorativním nádechem jako "havlismus", nebo-li způsob uplatňování politiky, který dle jeho názoru škodí našemu politickému systému dodnes. V čele našeho státu se bezprostředně po sobě vystřídaly dvě osobnosti s diametrálně odlišným vnímáním světa. Je jistě nezadatelným právem každého, a nejvyšší ústavní představitele země nevyjímaje, projevovat svůj názor. Mohli bychom ale předpokládat a snad i vyžadovat, aby se v tak vysoké funkci spojovaly profesní předpoklady s patřičnou dávkou moudrosti – státnické a lidské zároveň. Mám za to, že pokud ne přímo moudrost, tak snad obyčejný zdravý selský rozum napovídá, že je prospěšné nahlížet na věc nejen z různých úhlů pohledu, v co možno nejširších souvislostech, ale zapojit do posouzení situace i své nitro. Srdce a duši, symboly životní moudrosti.

Zákon příčiny a následku je základ pochopení ...

Všichni žijeme v kauzálním světě, abychom však pouze nepřežívali, nechovali se nezodpovědně, případně impulsivně, abychom se nerozhodovali ve smyslu nechvalně známé věty "Po nás potopa", musíme se srozumět se zákonem příčiny a následku ve svém nitru. Přijetí inkarnačního principu života není ani nutnou, ani jedinou podmínkou pro změnu pohledu na Věčnost Života. Vytváří však myšlenkové pozadí, na němž se na pojmy, jako je vlast či národ, začneme dívat z jiné perspektivy. I pojem čas dostane jiné dimenze a Věčnost již nebudeme chápat jako čistě abstraktní pojem. Víra v pokračování života, v jeho zachování, však nemá být vírou slepou, nemá být vírou ve spasení, ale vírou v dobro, podloženou vlastním přičiněním. Před několika lety se objevila na našem politickém nebi nová politická strana TOP 09 a na jejím ustavujícím sjezdu v úvodním projevu zmínil zvolený předseda K. Schwarzenberg pojem vlastenectví. Žijeme v době, kterou bychom mohli nazvat dobou "dvacet let po té". Dvě desetiletí už uplynula od okamžiku, jenž bychom v dějinách našeho národa mohli označit za přelomový. Nešlo přece o událost ledajakou. Vždyť žít v demokratickém zřízení, kde svoboda myšlení a konání není pouhou politickou proklamací, je výsadou, jakou si v dnešním světě nemůže dopřát zdaleka každý. Je proto na místě i zamyšlení se nad tím, co nám pojem tak vznešený, jakým je vlastenectví, říká po uplynulých dvaceti letech. Přitom je jisté, že na dané téma by bylo možné napsat, pokud ne disertační práci, tak minimálně obsáhlou úvahu, neboť úhlů pohledu na daný pojem existuje snad tolik, kolik nás je. Vždyť jde o záležitost nejen subjektivní, ale velmi pocitovou. Na vykreslení, jak je také možno nahlížet na náš vztah k fenoménu vlastenectví, jsem si vybral chování několika skupin našich současníků.

Jeden úhel pohledu na chybu či nedopatření

Jsme lidmi nedokonalými. Chyby či nedopatření se může dopustit opravdu každý. Za příklad nám může posloužit opomenutí zákonodárců, k němuž došlo na jaře 2006 a díky němuž může státní pokladna přijít až o desítky miliard korun. Jaká je skutková podstata možných budoucích potíží? Ze zákona stanovujícího, jak velké pojistné mají firmy platit za své zaměstnance, vypadla při schvalování zákoníku práce ve zmíněné době, ke škodě věci, věta o vyměřovacím základu, z něhož se jeho výše vypočítává. K nápravě sice došlo, ale až o půl roku později, a tak po formální stránce neměl po tuto dobu stát žádný zákonný podklad pro výběr sociálního pojištění.

Každá chyba jednou vyplave na povrch, žádné opomenutí nezůstane natrvalo nepovšimnuto. Nemohlo proto být jinak ani v tomto případě, a tak již došlo k prvnímu soudnímu rozhodnutí ve prospěch zaměstnavatele, který se domáhal na státu vrácení peněz, neb dle jeho názoru na ně stát nárok nemá. A jak se zdá, lavina se brzo dá do pohybu, neboť je téměř jisté, že žádost o vrácení peněz se stane lákavou příležitostí pro řadu dalších zaměstnavatelů. Dle mého názoru se v tomto případě jedná o ukázkový, přímo školní příklad střetu dvou světů. Světa morálky a světa osobního prospěchu, v němž není místa pro tichou nápovědu duše. A cože to duše napovídá? Onemocnět může každý. I nezaměstnanost v dnešním světě může potkat každého. Ani tvoje plány, člověče, jakkoliv jsou skvělé, již nemusejí mít dlouhého trvání. I ty, který dáváš práci druhým, můžeš, a ani se nenaděješ, skončit v konkursu. A to se pak i ty budeš poohlížet po pomocné ruce státu? A na koho se pak budeš zlobit, až zjistíš, že v její dlani už pro tebe nic nezbylo?

Jedna jediná věta, opomenutá při schvalování příslušného zákona, a je pikantní, že se týkala právě sociálního zabezpečení, čili principu založeného na vzájemné solidaritě mezi námi všemi, tak nabývá netušených významů. Stává se prubířským kamenem, do jaké míry si uvědomujeme, že se všichni nalézáme na jedné lodi. Jak dlouho nám ale ještě bude trvat, než si uvědomíme, že věta: "Zchudne státní pokladna", zdaleka nevystihuje skutečný stav věci? Vždyť přece nejde o odosobněné finance, o pověstné sloupce "má dáti" a "dal". Jde o nás všechny, daňové poplatníky, kteří se na konci budou muset podělit o případné finanční ztráty, plynoucí ze zmíněného a jindy jiného pochybení. Každou chybu je třeba napravit, ale jako vždy jde o volbu, jaké řešení v této či podobné situaci zvolíme. Možnosti jsou, jak známo, vždy dvě. Jistěže je možné se striktně držet litery zákona. Stát v daném období neměl zákonný podklad pro výběr sociálního pojištění, a tak je možné nastalou situaci využít a snažit se z ní vytěžit pro sebe maximum, protože "pokud tak neučiním sám, tak to určitě udělá někdo jiný, a navíc budu ostatním v okolí pro smích, cože jsem to za hlupáka".

Druhý úhel pohledu

Je ale možné využít zmíněného opomenutí k zamyšlení se nad věcí i jinak? Naskýtá se i jiná možnost? Je možné vyřešit situaci jiným, "objevným" způsobem? Kupříkladu následujícím?

Pravda, měl jsem a mám ke způsobu, jak se stát chová v oblasti sociálního zabezpečení vůči různým skupinám obyvatel, nemalé výhrady. Nelíbí se mi jako zaměstnavateli výše vyplácených dávek v nezaměstnanosti v poměru k minimální mzdě, nesouhlasím s výší prakticky nivelizovaných důchodů. Mám úplně jiné představy, jak bych se jako stát choval k různým neziskovým organizacím. Jsem přesvědčen o tom, že se v různých situacích stát někdy chová jako skrblík a jindy naopak marnotratně. Na řadu věcí mám jiný názor, ale ... teď jsem si vzpomněl, jaké potíže má dlouhodobě moje švagrová se zajišťováním místa pro svého syna v chráněné dílně ... stále častěji se mluví o tom, že nebudeme mít na důchody ... my jsme všichni na sobě fakt hodně závislí ... ne, to nemůžu, tyto peníze, ať s nimi stát dosud nakládá, jak chce nerozumně ... doufám a chci věřit, že jenom zatím ... smysl to má ... to fakt nemůžu chtít zpátky ... to by se mi mohlo vrátit osobně jako bumerang ... ne, ne...

Není snad třeba zdůrazňovat, že jsem pouze naznačil možný způsob proměny uvažování člověka. Vždyť k podobné změně lze využít i řadu jiných situací. Naskýtají se nám často a denně tak stojíme před volbou, zda zvolíme takzvaně jednoduché řešení, které je nasnadě a víceméně odpovídá dosavadnímu zaběhnutému způsobu uvažování, anebo ... Anebo se jedna z těchto situací stane zlomovou a řekneme si: "...tak dost, už je na čase, ... případně ... kdy jindy než teď, už nemám na co čekat..." Je pravda, že k takovému rozhodnutí jednou v rámci Života Věčného dospějeme, dozrajeme všichni. Stejnou pravdou ale je, že k takovému rozhodnutí nelze dospět dříve, dokud nebude naplněna míra odpovědnosti nejen za život svůj, ale i společná za zmíněný Život Věčný. Stát se tak může teprve tehdy, až kritériem úspěchu v životě přestane být okamžitá výhoda. Až se začneme zajímat i o to, co se děje za dveřmi našeho bytu, případně i za hranicemi naší obce. Až čas, ohraničující náš pobyt na Zemi, přestane být limitem pro užití způsobu osobních vlastností. Až si opravdu uvědomíme, do jaké míry jsme jeden na druhém závislí. Až pochopíme, že chování státu vůči nám je odrazem našeho zájmu o věci veřejné. Až se budeme chovat jako skuteční občané. Až se opravdu rozhodneme chovat se a žít nesobecky. Až...

Popsal jsem způsob žití a myšlení člověka možná ve vzdálené budoucnosti. Slovy všedními. Snad ale již tušíme společně, že pod povrchem věcí doutná "něco" mnohem hlubšího. Jen se "to" stydíme či bojíme vyjádřit i jinak – slovy vznešenějšími, vzletnějšími. Jen proto, abychom nebyli označeni za snílky nepatřící do současného života.

A nebyly snad předchozí odstavce popisem probouzejícího se vlastenectví?

Mám za to, že jakékoliv všední slovo má, či může mít svoji hloubku. Záleží pouze na nás, jak velkou touhu projevíme ve snaze poznat ji ve všech souvislostech. Přesto cítíme, že jsou slova v tomto ohledu výjimečná. Vlast a vlastenectví k nim bezesporu patří a myslím, že i díky tomu je dobré se nad nimi zamýšlet v mnoha spojitostech.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.