Smutná tvář císaře Tiberia
„Hodnocení Tiberia jako císaře a osobnosti je v mnohém sporné.“
Encyklopedie antiky, ACADEMIA 1973
Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, narozený roku 42 př. n. l., vládl jako císař Říše římské v letech 14 - 37 n. l. Do světových dějin vstoupil jako krutovládce, který se dopustil mnoha vážných zločinů, ale v poslední době se tento tradicionalistický pohled na něj začíná přehodnocovat. Soudí se, že právě tento římský panovník byl obětí řady pomluv a jeho vláda byla ve skutečnosti daleko liberálnější, než se dosud tvrdilo.
Tradice postavená na omylu?
Mýtus o Tiberiově tyranii má kořeny již v samotné éře římského císařství. Přičinil se o to především historik Tacitus (55 - 120 n. l.), který tohoto římského vladaře vylíčil nepříliš lichotivě: "Nakonec se oddal zločinům a neřestem, když odložil stud i strach a řídil se jen svou povahou" (Tacitus, Letopisy). Ještě daleko horší obraz Tiberia zaznamenal další římský historik Suetonius ve svých Životopisech dvanácti císařů: "Kdyby Tiberia nebyla předešla smrt, byl by povraždil ještě větší počet obětí." Tacitus a Suetonius se tedy nejvíce zasloužili o negativní charakteristiku Tiberiovy vlády a toto jejich hodnocení bylo až donedávna přijímáno jako historická skutečnost, ačkoli mnohá fakta svědčí o opaku. Z díla uvedených dvou významných římských historiků čerpali později informace nejen středověcí kronikáři, ale například i francouzský spisovatel Alexandr Dumas st., anglický básník Milton a v neposlední řadě britský autor slavného románu o císaři Claudiovi Robert Graves.Tak se opakovaly stále stejné omyly. Tiberius se stal tyranem, sexuálním deviantem, zvrhlíkem i masovým vrahem. Byl tak postaven bok po boku svým dvěma skutečně zrůdným nástupcům – císařům Caligulovi a Neronovi, ale leccos nasvědčuje dnes tomu, že neprávem.
Zatímco zaujatost vůči Tiberiovi je u Suetonia na první pohled patrná, Tacitus přece jen o něm podal i příznivější charakteristiky. Vysoce hodnotil především jeho vojevůdcovské schopnosti i jeho uvážlivost při důležitých státnických rozhodnutích. Pokud Tacitus odkrýval i stinné stránky charakteru tohoto římského panovníka, pak na mnoha místech svých "Letopisů" zároveň zdůrazňoval spoluodpovědnost těch osob, jimiž se Tiberius obklopoval, především jeho rádců.
Za vším stálo spiknutí…
Mezi prostými občany i římskou nobilitou byl Tiberius zpočátku velice oblíbeným panovníkem. Bohatá a urozená elita zasedala v římském Senátu, kterému ponechal císař mnohé důležité soudní i správní pravomoci. Už to byl sám o sobě na tyrana dost podivný krok. Tím spíše, že Tiberius císařský titul vytrvale odmítal. Brzy nový panovník zjistil, že korupce, intriky i aféry uvnitř Senátu snižují vážnost této kdysi tak všemocné římské instituce. Znechucen tímto poznáním odešel osmašedesátiletý císař z Říma na ostrov Capri, aby tu v klidu mohl dožít. Panovnické pravomoci přenesl na římské prefekty, mezi nimiž vynikal zvláště velitel císařské (pretoriánské) gardy Seianus, požívající v Římě téměř neomezenou moc. Ta mu zachutnala časem natolik, že se rozhodl s pomocí pretoriánů unaveného a všeobecným úpadkem římských mravů zklamaného Tiberia odstranit.Jenomže spiknutí bylo prozrazeno a následovaly masové čistky, jimž padly za oběť i nevinní lidé. Kdo stál v jejich pozadí, se neví, ale zřejmě to byli bohatí senátoři a Seianovi odpůrci, jednající údajně na císařův rozkaz. Ten se ale o tomto teroru dozvěděl pozdě, jenomže rozzuřený římský lid ho už považoval za hlavního viníka krvavých proskribcí.
Rozporuplné údaje
Početná obvinění, pronásledování a procesy, které po Seianově pádu organizovali noví římští prefekti, daly později vzniknout nejrůznějším dohadům a spekulacím, týkajícím se Tiberiovy osoby. A z této lidové šeptandy zřejmě pocházely i Tacitovy a Suetoniovy odsudky. Historickou skutečností ale je, že Tiberiova vláda byla velice mírná. Alespoň do té doby, než z Říma odešel. Soudobé propočty historiků dokládají, že během jeho třiadvacetileté vlády byly římským Senátem vynášeny v průměru jen dva rozsudky smrti ročně. To je v přímém rozporu s pověstmi o vraždách a smilstvech, jak o nich mluví Suetonius: "Vypisovat jednotlivě jeho ukrutné činy bylo by příliš zdlouhavé. Postačí vypočítat jenom druhy, jakožto příklady jeho zuřivosti… Žádný den, ani sváteční, ani posvěcený neuplynul bez poprav, někteří byli dokonce potrestáni na Nový rok. Mnoho lidí bylo obžalováno a odsouzeno spolu s dětmi, ale také i od svých dětí. Byl vydán rozkaz, že příbuzní nesmějí zachovávat smutek za popravené… Každé provinění bylo hodnoceno jako hrdelní zločin, i tehdy, když šlo o několik prostých slov… Ti, kdož byli předvoláni, aby se hájili, dílem si doma zasazovali smrtelné rány, jsouce si jisti odsouzením a chtějíce se vyhnout týrání a tupení… Kdo chtěl dobrovolně umřít, byl násilím donucen žít. Tiberius totiž pokládal smrt za tak lehký trest, že když uslyšel o sebevraždě jednoho z obviněných jménem Carnula, zvolal: "Carnulus mi unikl! …"Lži a výmysly? U Suetonia zřejmě ano, protože to, co připsal na vrub Tiberiovi, byly zločiny, týkající se čistek po Seianově spiknutí, nebo šlo o oběti teroru, které měl na svědomí přímo Seianus.
Obětí pomluv
Stejně neprůkazná jsou i Suetoniova svědectví o Tiberiově zhýralosti, kdy ve stařeckém rozmaru prý nechával své oběti shazovat na Capri ze skály do moře a v jeskyních pod svým palácem pořádal sexuální orgie, vrcholící často hanebnými vraždami. Tyto pomluvy, protože jinak podobné informace nazvat nelze, jsou v ostrém protikladu s jinými dochovanými charakteristikami císaře Tiberia. Podle nich byl tento panovník člověk velmi vzdělaný, citlivý a rozvážný. Do jisté míry si římskou společnost idealizoval a čím hlouběji do ní pak jako vládce pronikal, tím více byl znechucen celkovým morálním úpadkem Říma.Obklopen udavačstvím, intrikami i pomluvami neznámých pisálků snažil se císař Tiberius tomu všemu na sklonku života uniknout. Jistě se obával i toho, že je v Římě jeho život permanentně ohrožován; dobře znal dějiny tohoto města, kde atentáty a smrt jedem nebyly ničím neobvyklým. Takto vyznívají v Tiberiův prospěch díla jiných antických spisovatelů, především Juvenala a Plútarcha.
Útěkem z veřejného života na Capri však Tiberius nic nevyřešil. Naopak, jeho nepřítomnost v Římě dala volnou ruku všem, kdo se chtěli nějak vyšvihnout na výsluní moci. O teroru, který v Římě zavládl po jeho odchodu, se Tiberius dozvěděl pozdě. I Seianus a pak i jeho následovníci měli v císařově okolí své stoupence, kteří přísně dbali na to, aby se panovník nedoslechl nic z toho, co se doslechnout nesměl. Řím se ocitl v rukou mravně upadlých a bohatých aristokratů, kteří císaři navíc škodili i tím, že na něj sváděli kde co. Dokonce i své vlastní zločiny.
V posledních měsících a týdnech života se ale starý idealista Tiberius přece jen rozhodl, že se do Říma vrátí a pokusí se uklidnit vypjatou atmosféru, která tam hrozila přerůst ve vážné nepokoje. Těžce nemocný však na cestě skonal. Podle jiných svědectví byl zavražděn…
Tragická postava římských dějin
Dnešní historikové se přiklánějí k tomu, že Tiberiův konec byl skutečně násilný. V Římě se totiž po Seianově popravě ujala moci bohatá aristokratická lobby, sympatizující s následníkem trůnu Caligulou, který už netrpělivě čekal, až jeho strýc Tiberius zemře. Je vysoce pravděpodobné, že se tato mocná a vlivná skupina kolem Caliguly cítila být císařovým návratem ohrožena, a tudíž lze mít za to, že se také postarala o to, aby Tiberius do Říma už nedorazil. Důvod byl prostý. Císař by určitě brzy přišel na machinace související se zneužíváním moci a nechal by viníky tvrdě a nemilosrdně potrestat. O Tiberiovi bylo totiž známo, že korupci a zneužívání moci považuje za velmi těžká provinění. A tak se Tiberius jeví spíše jako velice tragická postava římských dějin. V mládí přišel o své nejbližší přátele, poté se stále více a více stahoval do samoty a kypící společenský život zhýralého Říma opustil. Ve svém okolí byl Tiberius pokládán za podmračeného podivína, protože se svým upjatým chováním i pedantickou morálkou vyděloval z dvorského společenství. Později, když Tiberius odešel na Capri, to mnozí Římané považovali za urážku římského občanství, jiní mu zazlívali, že tímto krokem napomohl k rozpoutání seianovského a postseianovského teroru. Zkrátka a dobře na sklonku svého života se tento panovník stal všeobecně neoblíbeným vladařem, což rovněž přispívalo ke vzniku legend o jeho údajných zločinech i zhýralosti. Caligula s ním byl naopak dáván do ostrého protikladu jako nadějný následník, jenž ctí tradiční hodnoty římské kultury a životního stylu. Později se ovšem ukázalo, že to byl jen tragický omyl…
Nezaměňujme mýty s realitou
Císaři Tiberiovi se nevyvedlo ani manželství. Žena, kterou skutečně miloval, byla pro císařskou rodinu nepřijatelná svým původem, a tak byl nakonec donucen se s ní rozvést a vzít si ovdovělou Julii, jedinou dceru tehdy již stárnoucího císaře Augusta. Julie se ovšem oddávala jen radovánkám a filozoficky založeného Tiberia nesnášela stejně jako on ji. Později, když vyšlo najevo, že pořádala za jeho zády sexuální dýchánky a měla bezpočet milenců, ji její otec Augustus poslal za trest do vyhnanství na ostrov Pandatórii, odkud se již nikdy do Říma nevrátila. Také tehdy se Tiberius projevil jako šlechetný muž a žádal Augusta o shovívavost pro ženu, jíž pohrdal.Nemůže být pochyb o tom, že tyto nešťastné události poznamenaly Tiberia na duši a stal se z něj smutný introvert, kterému bylo těžké rozumět. Nebyl rozhodně špatným vladařem, i když někdy chyboval – jako každý člověk.
Smutný muž Tiberius vstoupil do historie jako rozporuplná vladařská osobnost, obtížen nesčetnými pomluvami svých nepřátel z řad bohaté římské nobility, mezi kterou koneckonců patřili i jmenovaní historikové a pomlouvači Tacitus a Suetonius. Bohužel, tak vznikají historické mýty, které pak po čase mohou být považovány za objektivní historickou skutečnost. A tomu je třeba se bránit, protože politická, či jiná účelovost historických výkladů může být v hledání dějinné pravdy velmi zhoubná… Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".