Dva renomovaní sociologové se sešli k pravidelné schůzce, na které donekonečna probírali stav lidstva a jeho chování. Koneckonců, co měli dělat, když na věčnosti je nekonečné množství času.

"Tak, pane kolego Čápe. Jaké téma dnes zvolíte? Jste na řadě. Již se těším, jak Vám budu Vaše myšlenky vyvracet."

Pan Čáp s úsměvem odpověděl: "Příteli Vladislave, již 2000 pozemských let pořádáme tato setkání týden co týden, a přesto vždy najdeme téma, kde se můžeme střetávat. Vlastně proč ne, když se podíváme na Zemi, kterou jsme opustili tak dávno, není možné, aby se nenašlo něco, o čem se dá hovořit. Dnes Vám chci sdělit jeden můj poznatek získaný z pozorování jednoho národa ve střední Evropě, utopeného mezi velkými zeměmi a formovaného obrovským množstvím vlivů. Od začátku jejich 20. století mě utvrzuje jeho chování v tom, že člověk je stádní tvor, přestože nechce. Jak jinak nazvat lidi, kteří si myslí, že každý sám o sobě je jedinečným, a přesto se nakonec ženou za jedním společným cílem. Dovolím si je tedy nazvat ovcemi." "Protestuji," ozval se Vladislav. "Každý z nich má přece svoji vůli a rozum, takže není možné, aby byl ovcí!"

Pan Čáp však gestem ruky protest zastavil. "Nechte mě chvilku mluvit a dokážu Vám, že se nemýlím. Jak jsem již uvedl, ani jeden z nich si nemyslí, že je ovcí. Navzdory tomu je proud myšlenek a někdy až nesmyslných zákonů žene jen jedním směrem. Tento směr určují pastýři a jejich ovčáčtí psi, které si dnes ty "s prominutím" ovce sami volí. Konkrétně tato doba je toho příkladem. Před šedesáti lety přišla k tomuto národu myšlenka, aby pastviny, které mu přináleží, byly společné. A tak stádo, až na pár výjimek, začalo této myšlence věřit."

Vladislav opět vykřikl. "Vidíte? Až na pár výjimek!" "Ano, je spousta druhů ovcí," odvětil Čáp. "Tyto výjimky, které dostaly v této divné době tu nejhorší stravu a malou ohradu, vyrostly v nové pastýře a psy. Když v roce 1989 nastoupili noví pastýři, stádo jásalo, že ho naženou na novou pastvinu plnou bohatství, slunce a pohody, avšak ejhle! Pastýři a jejich psi začali ovcím říkat, že jsou samostatné bytosti a že už se o ně nikdo nehodlá starat. Jen stříhání vlny v podobě poplatků a daní rostlo do obludných rozměrů. A těch uplynulých dvacet let běhaly po loukách miliony ovcí a naslouchaly falešným pastýřům, jak přijít k co největšímu užitku, někdy bohužel na úkor slabších kusů ve stádě. Dnes už je situace taková, že každá myslící bytost má pocit, že si musí hlídat jen ten svůj kousek žírného pole a dávat pozor, aby mu tam sousední ovce nevnikla a vše nespásla."

"Ale pane Čápe," oponoval Ladislav "vždyť právě dnes a nejen v této zemi je vidět, jak Vy říkáte ve stádě, touha po změně."

"No, to ano," řekl Čáp. "Několik desítek tisíc se jich vydalo jiným směrem, ale povšimněte si, že zrovna v této skupině ještě nevyrostl pastýř, který by vyslovil nahlas myšlenku, kam vlastně jdou a jaké pastviny tam naleznou. Otočit kolem dějin chvíli trvá a myslím, že uplyne ještě hodně vody v této fontáně, než ti lidé pochopí smysl svého konání."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.