První československý prezident ve "Světové revoluci" píše, že když bylo koncem roku 1917 v exilu rozhodnuto o vzniku Československa jako demokratické republiky, rozhodovala jeho exilová skupina ještě o formě této demokratické správy. K dispozici byl fungující vzor stranické parlamentní demokracie francouzského typu nebo prezidentská demokracie amerického typu.

Jako demokratičtější byla tehdy pro budoucí republiku zvolena francouzská forma demokracie. V ní je těžiště výkonné moci soustředěno ve vládě, odpovědné parlamentu. Tato forma demokratické správy státu předpokládá rozhodující roli stran při určování vnitřní i zahraniční politiky. Ale také kontinuální "výrobu" záplavy koaličních kompromisů.

Jak se ukazuje, je to pro tento vzdělanostní stav lidstva varianta nadměrně idealistická. Její úspěšný chod umožňuje jen vysoká etická hodnota poslanců. Od tohoto nároku je odvozen onen následný Masarykův povzdech po návštěvě právě zvoleného parlamentu první republiky: "Demokracii už bychom měli, teď ještě ty demokraty!" Dnes to platí ještě naléhavěji. Jak má být ale etická hodnota poslanců, když ji nemají její voliči? Stav všeobecné demoralizace veřejného života umožňuje vznik rozhodujícího vlivu skrytých zákulisních vnitřních i zahraničních zájmových skupin. V tržní ekonomice se již kupuje vše, i právo… Státu vládnou prostřednictvím koupených poslanců a stran zájmové skupiny a zahraniční centrály. Praktickým a viditelným důsledkem této formy správy státu je neodpovědnost kohokoliv zúčastněného. Je dobře pozorovatelným pravidlem, že jakmile se tržně a zájmově slepené koalice rozpadnou, svádí se neúspěchy státní politiky a naprostá selhání jednotlivců vždy na koaliční kompromisy a partnery.

Odpovědnost za celek začíná u každého z nás

Forma správy státu prostřednictvím stran předpokládá rovněž vysokou úroveň voličů, nikoliv jednotlivce z konzumního davu. Podle výroku klasika vládnutí – Churchilla, konzumní – neduchovní dav "má inteligenci menší než mořský měkkýš". Podle toho se také vedou volební kampaně. V českém volebním "údolí tupých hlav" vyhrály volby strany s hesly jako "Myslím to vážně!" a "Všem snížíme daně!" A po volbách ty daně snížili těm (všem) s platy nad 100 tisíc a ostatním daně podstatně zvýšily. I "myšlení to vážně" se opravdu vyplatilo. Za organizaci "studeného atentátu na Zemanovu prezidentskou kandidaturu" (který by jako samorost "někomu" v této funkci překážel) přišlo "odkudsi", po čase a oklikou "úspěšného podnikání", organizátorovi Zemanova nezvolení sto milionů na konto. Tyto všechny jevy včetně náhlého zjevení "odpovědných" unionistů, "konstruktivních" sociálních demokratů a "nevydírajících" veverek jsou jen zákonitým následkem nastavených ústavních poměrů.

Je lepší volbou odpovědnost jednoho velitele lidu?

Je na čase si uvědomit, že stvořitele parlamentu stran – Francii, přivedla tato forma do úplného správního krachu. Po 2. světové válce se střídaly handrkující francouzské vlády průměrně po šesti měsících a země se dostala do úplného rozkladu a na kraj vojenské diktatury. Dalšímu rozvratu bývalé velmoci zabránil jen generál De Gaulle, a to právě skrze ústavní reformu. Ta změnila intrikánský stranický parlamentarizmus na prezidentský systém spíše amerického typu. Prezident v něm získává ústavou vymezenou "monarchistickou" výkonnou moc na přesně vymezené období a po něm se za vykonané zodpovídá občanům ve všeobecných volbách. Dokonale oddělená moc zákonodárná zůstává parlamentu, dokonale oddělená moc soudní zůstává soudům. Stát má jasně viditelnou a odpovědnou hlavu, respektovanou v zahraničí, která je vybavena rozhodovacími pravomocemi a tím je akce schopná.

Francie tedy opustila formu správy státu skrze hašteřící se a kupčící strany. Ale v Itálii (podle toho to tam vypadá) a v Česku ji dobře sehrané skupiny intrikánů udržují při životě. Znemožňují též veřejnou debatu o ústavě. Uměle, a za 2 miliardy nákladů, udržují senát, prý jako "pojistku", ač tento nikdy nic, špatné zákony zejména, nepojistil. Nákup stran a poslanců zákulisními mafiemi umožňuje drancování státu prostřednictvím sofistikovaných finančních operací. Stát trpí dokonce i vliv na ovládání justice. Zákulisní mafiáni pomocí médií obelstili národ a zavedli senát jen proto, aby se džungle schvalování zákonů stala ještě nepřehlednější a odpovědnost za špatné zákony neadresná a rozmazaná. Využilo se zkušeností z dob "socializmu", kdy se odpovědnost skryla za hlasování v komisích a výborech.

Změna ústavy je nevyhnutelná

Současná společenská situace je zřejmá. Masaryk se při volbě typu demokracie zmýlil. Přecenil možnosti nedovzdělaného voliče. Potřebujeme změnu ústavy, nebo tento stát krachne. Buď se národ vzpamatuje a nastolí prezidentský systém jasně definované výkonné moci, podobný administrativě v USA nebo Rusku, nebo český stát dojde do stádia Itálie nebo Řecka. Všeobecným hlasováním zvolený a plnými pravomocemi vybavený prezident bude ovšem za následky svého rozhodování plně odpovědný. K "slušnému" chodu státu je dále nutné konstituovat na prezidentském vlivu nezávislý jednokomorový zákonodárný sbor, jehož hlavní úlohou bude tvorba zákonů. K těmto dvěma samozřejmě přísluší na předchozích institucích nezávislé soudnictví.

Zůstane-li správa Česka v současné formě, upadne stát s naprostou jistotou do chaosu a nakonec do diktatury. Pokud se týče institucionálních forem, netřeba nic vymýšlet. Stačí okopírovat buď americký, dnešní francouzský nebo ruský systém. Za současného stavu společnosti není možné docílit zlepšení chodu státu převratem, uvádějícím k moci další nekompetentní a následně se hašteřící skupinu. I římskou říši jako stát zachránila na pět století změna formy řízení státu (od vlády hašteřících se senátorů přešla k vládě císaře). Národ nutně potřebuje zvolit do čela vůdčí osobnost, vybavenou patřičnými pravomocemi na přísně omezenou dobu. Pak "monarcha" v následných volbách složí účty. Takto zvolený představitel se nebude moci vymlouvat ani na kompromisy vnucené od jiných, ani na nedostatek pravomoci. Co za ty čtyři roky neudělá, "neukecá". Nutné je ovšem počítat s tím, že skupiny "privatizátorů rozpočtu" udělají prostřednictvím zaplacených mediálních "bojovníků za demokracii" vše, aby k výše uvedenému závěru nedošla většina. Ale nakonec i v Česku "volený monarcha" bude, jako kdysi v Římě. Stačí si představit, jak by vypadala a jestli by vůbec byla katolická církev, kdyby ji dva tisíce let řídily skupiny intrikujících kardinálů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.