Myslím, že člověk je vybaven celou řadou schopností a vlastností, které mu umožňují být spoluúčastníkem na tom, co se zahrnuje, pro nedostatek přesnějšího pojmenování, pod pojem zázraky. Často si ani neuvědomujeme, že jsme svědky něčeho neobyčejného. Jednou z lidských vlastností, které mohou nejen vábit, ale mohou činit i "nepochopitelné zázraky", je odpradávna vůle.

Po léta mi vyprávěla lady L., manželka "pravého" anglického lorda, svoje životní osudy. Nepřála si, abych někdy zveřejnil, že to jsou její osudy. Dala mi ale svolení použít její příběhy do románu, aniž bych ji jmenoval. Asi jí bylo líto, že by se její příběhy rozplynuly, že by je nikdo neznal, nezaznamenal. A jsou to opravdu osudy pozoruhodné, románové. Jeden příběh by mi jistě dovolila uvést, nepatří mezi ony soukromé, intimní.

Jednou jsem měl s lady L. domluvenou schůzku, ale nesešli jsme se. Její zaměstnankyně mi sdělila, že lady měla úraz. Velice těžký úraz. Když se devadesátiletý člověk při pádu ošklivě poláme, je to zlé. Někteří lidé ji už odepisovali, uváděli řadu příkladů, kdy starý člověk podobně upadl a jeho pád byl začátkem tragického konce. Nepočítali s tím, že ji ještě někdy uvidí. Ale uplynul nějaký čas a já jsem se s lady opět sešel v Mariánských Lázních. Usmívala se a šla mi vstříc svěže a rázně, bez berlí, měla pevnou chůzi, jako by ani žádný úraz nezažila.

A začala mi vyprávět, co se jí po pádu přihodilo. Potom, co upadla, jí lékaři nedávali ani naději, že bude jezdit na vozíčku, prý už bude nucena jen ležet. Lady na mne pobaveně pohlédla. "A víte, co jsem si řekla?" Řekla jsem si: "To nepřijmu," a usmála se na mě. Za krátký čas po operaci už chodila o berlích po chodbě nemocnice a zanedlouho se dostala do takové formy, že by nikdo nepoznal, jak těžký úraz kdy měla. Když odhalovala mému otci pamětní desku v Mariánských Lázních, nebo když jsem ji viděl rázovat v Anglii, nebyl bych věřil, podobně jako její lékaři, že je možné, aby se člověk v tak vysokém věku a po tak těžkém úrazu dostal tak rychle do znamenité kondice. "Zázrak," říkali lidé, kteří ji znali. Myslím, že lady L., která zažila tolik podivuhodných osudů a tolik životních zvratů, byla pečlivou a pilnou návštěvnicí "školy zázraků". A moc dobře pochopila, jakou výsostnou úlohu hraje při přijímání zázračných darů života víra. Pevná víra a pevná vůle. "To nepřijmu," je věta, na kterou má každý člověk na světě právo. Tuhle větu může vyslovit jeho vůle. Když jsem navštěvoval jednoho ze světově nejúspěšnějších českých výtvarníků, Jiřího Koláře, žasl jsem nad jeho "nesmrtelností". Ve svém vysokém věku byl stále plný plánů.

"Jak to, že ten Kolář ještě žije?" ptal se mne jeden náš společný známý, proslulý lékař, a jmenoval mi čtyři důvody, podle kterých by už měl být dávno mrtvý. Jenže nebyl. Žil. A dokonce onoho našeho známého lékaře ještě o pár let přežil. Říkal: "Jen vybičovanou vůlí se dosáhne mnoho." Pevná vůle může být kouzelnou udicí, na kterou dokážou statečné duše lovit zázraky. A není to právě vůle, pomocí které si člověk každý den pojmenovává a volí svůj osud?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.