"Pracoval jsem celý život ne pro slávu a uznání, ne pro peníze a jiné výhody, ani ne abych ponížil druhé, nýbrž jen pro věc samu, abych jako věrný příslušník tohoto kmene zachytil co možná nejvíce z jeho života."

K 150. výročí narození jednoho z nejoriginálnějších českých malířů přelomu 19. a 20. století Joži Úprky (1861 – 1940) uspořádala Národní galerie v Praze soubornou výstavu jeho díla pod výstižným názvem Evropan slováckého venkova. Mnohými odsuzován, jinými o to více chválen a milován, maloval obrazy, ve kterých zachytil život prostého lidu svého rodného moravského Slovácka. Jsou jako libě znějící písně o krojích, práci, slavnostech a víře tohoto kraje. Mezinárodní věhlas mu zajistilo čestné uznání na pařížském Salonu (1894), které získal za rozměrný obraz "Pouť u sv. Antonína". Pro domácí veřejnost se později stalo pojmem jeho více jak třímetrové plátno "Jízda králů" (1897). I pro naši současnost, kdy se postupně stírají hranice jednotlivých států a národů a zároveň se hledají kořeny evropské identity, je návrat k Úprkově odkazu vysoce aktuální. Kdo se vydá v jeho stopách po malebném koutu Moravy, objeví radost ze stále živé krásy.

Životní příběh malíře

Narodil se 26. října 1861 v Kněždubu jako nejstarší ze čtyř sourozenců rolníkovi Janu Úprkovi a jeho ženě Evě. Jeho otec byl sám vesnický malíř, samouk, který měl pochopení pro výtvarné sklony svých synů Joži a Franty, z nichž druhý se stal také umělcem, uznávaným moravským sochařem. Po studiu na Gymnáziu ve Strážnici navštěvoval mladý Joža Akademii výtvarných umění v Praze, později odešel do Mnichova, odkud se vrátil zpět do Prahy.

Po návratu z akademických studií se usadil v rodném kraji, nejprve ve svém rodišti Kněždubu, později své ateliéry zřídil také v Uherském Hradišti a v Kyjově. Valnou část aktivního života však prožil v Hroznové Lhotě se svojí ženou Anežkou, syny Jožkou a Janem a dcerou Boženou. Postupně se stal jednou z vůdčích osobností výtvarného a kulturního života Moravy a jeho dům hostil významné umělce. Památnou se stala návštěva malířky Zdeňky Braunerové a slavného francouzského sochaře Augusta Rodina v roce 1903, který se s nadšením vyjádřil o barvitosti a kráse moravského Slovácka, odrážejícího se v malířově díle. Jásavé barvy krojů, slunce a světlo moravské země se staly základem tvorby malíře, který je považován za našeho prvního impresionistu. Ostatně jeho studijní pobyt v Paříži a studium francouzských impresionistů zde našly svou trvalou tvůrčí odezvu.

Své náměty čerpal Úprka také ze života slovenského lidu, kam se na čas odstěhoval, rozladěn svými českými a moravskými kritiky. V roce 1922 koupil zámeček v Klobušicích, začlenil se do kulturního života Slovenska a stal se členem Matice slovenské. Na sklonku života se vrátil zpět, tam odkud vzešel, na milovanou Moravu. Zemřel 12. ledna 1940 a je pochován v Kněždubu po boku svého bratra, sochaře Franty Úprky.

Úprkova stezka v Hroznové Lhotě

Jedné podzimní neděle se vydávám z Luhačovic na pozvání své přítelkyně, architektky Slávky, na návštěvu nedalekého Vlčnova, kde je právě den otevřených dveří v místním národopisném muzeu a hlavně v proslavené pálenici, bohaté na mnohé dokumenty o pálení slivovice, moku, který nesmí chybět na žádné místní slavnosti. Potěšeny pohledem na vystavené kroje, lidový nábytek, nářadí i svaté obrázky a já navíc zahřátá i ochutnávkou slivovice, vydáváme se za dalším poznáním směrem na Hluk, přejedeme kopec s kostelíkem svatého Antonína, kde právě svolává zvon věřící k odpolední bohoslužbě, a pak sejdeme do Hroznové Lhoty.

U příležitosti 150 let od Úprkova narození se o posledním říjnovém víkendu roku 2011 konají v tomto typickém slováckém městečku vzpomínkové akce. Vždyť zde slavný malíř prožil ty nejplodnější léta svého uměleckého i rodinného života. Před základní školou byla slavnostně odhalena bronzová umělcova busta, jejímž autorem je akademický sochař Jan Benedík, který v současnosti žije a tvoří právě v Hroznové Lhotě. Ostatně, jak se dovídáme od místních občanů, obec je stále bohatá na umělecké tvůrce, ať už jde o malíře, či sochaře.

V místním Kulturním domě je uspořádána výstava Úprkových prací. Jde o díla většině lidí neznámá, která pocházejí ze soukromých sbírek současných obyvatel, jež je zdědili po svých rodičích a prarodičích. Co obraz, to radost pro oči i pro duši. Nejvíce mne okouzlila mladá žena v lidovém kroji při práci, na chvíli opřená o motyčku. Na jednom grafickém listu najdeme obrázek Úprkova domu, stojícího na pozemku bývalého vinohradu s vinným sklepem, který si nechal umělec ve 30. letech 20. století přestavět podle návrhu známého slovenského architekta Dušana Jurkoviče v honosnou vilu s ateliérem.

Nedávno pořízená Úprkova stezka v Hroznové Lhotě nás přivede na místo, kde stávala kdysi tato krásná originální stavba s dřevěnou verandou a lidovými motivy, která v mnohém zopakovala to nejkrásnější z architektury, co přinesl Úprkův kraj celé Moravě. Bohužel vysoká, polorozbořená zeď dnes kryje zarostlou zahradu, kdysi plnou květin a stromů a uprostřed spíše rozvalinu než dům. Náhodný návštěvník tu může potkat malířova vnuka, též umělce, který s hořkostí v srdci povypráví o historii, která zanechala tak žalostné stopy. Můžeme si jen přát, aby nadcházející čas přinesl vyrovnání a usmíření a zachránil to, co se snad ještě zachránit dá.

Pouť ke svatému Antonínu

Vracím se krátkou vzpomínkou do dětství mého muže Jaroslava, který mi vyprávěl, jak každým rokem chodili poutníci z jeho rodného Kyjova na pouť ke svatému Antonínkovi. Vždycky si jako kluk přával s nimi vyrazit na dvoudenní posvátné putování krajem úrodných polí a vinic. Jeho přání se však splnilo až ve "zralém" věku. Bylo to koncem léta, v srpnu, před více jak dvěma roky, kdy jako každý jiný rok se světí plody bohaté úrody tohoto kraje.

Naše společná pouť začala o nedělním ránu. Zvony farního kostela v Blatnici pod svatým Antonínem vyzváněly a svolávaly poutníky. Řadil se průvod švarných šohajů s péry za kloboukem a děvčic s přebohatými, kratičkými sukněmi a vyšívanými fjertochy, na hlavách věnce, řekla bych spíše korunky, zhotovené z barevných umělých květů, korálků a zrcátek. Za nimi jdou už vdané ženy s umně svázaným šátkem na hlavě, vedle nich muži a děti. Nejmenší děvčátka v růžových nebo červených květovaných šatečkách s vyšívanými čepečky, chlapci v bílých plátěných kalhotách, na hlavách černé kloboučky s péry. V samém středu procesí kráčel pan farář s ministranty, provázený předříkávačem a předzpěvačkou modliteb a nábožných písní, vybavenou podle moderního způsobu mikrofonem. Do kroku vyhrávala kapela krojovaných muzikantů. Cestu ke kostelu lemují vinice, ověšené bohatou úrodou zlatavých hroznů. Pohlédne-li oko směrem jižním, spatří širý úrodný kraj s obrysy vzdálené Pálavy.

Konečně na kopci malý kostelík, uvnitř zdobený obrazem "Poslední večeře Páně" od lidového umělce, už dávno nestačí náporu poutníků. Slavná mše je slavena na palouku na krytém dřevěném pódiu. Lidé postávají, sedí nebo klečí, ruce sepnuty k díkůvzdání za úrodu tohoto roku. Ať Bůh požehná dary v podobě obilných klasů, ovoce, zeleniny a vína s přáním o jejich dostatek pro příští rok.

Po mši se krojovaní poutníci sejdou k fotografování na památku. "Úprka by měl radost," slyším z mnohých úst. Tolik krásy a barev by těžko člověk hledal v širém světě. Mohu to s klidným srdcem potvrdit, vždyť život mi dopřál navštívit mnohé daleké kraje, ale nikde jsem nic podobného neviděla. A v srdci se rodí dík umělci, který to všechno tak mistrně dovedl zachytit. Pro krásu samu a pro paměť příštím generacím.

Vlčnovská Jízda králů "Chlapci Vlčnovjané majů koně vrané, košulenky tenké, ňadra vyšívané…" zpívá se ve známé písni moravského Slovácka. Její slova jako by předznamenávala podivuhodnou lidovou tradici, starou už více jak dvě stě let. Připomíná se útěk mladého uherského krále Matyáše Korvína, prchajícího z Moravy v přestrojení za ženu před vojskem českého krále Jiřího z Poděbrad. I dnes se každoročně o posledním květnovém víkendu koná ve Vlčnově Jízda králů. Pestrobarevný průvod chlapců na koních obklopuje jako družina mladého krále v dívčím kroji, s bílou růží v ústech pevně skousnutou. To aby nepromluvil a neprozradil své přestrojení. Celé městečko tone v ten den v barvách lidových krojů. Převažující je červená – barva střapců, zdobících ňadra šohajů a děvčic. Také tuto slavnost Joža Úprka svým štětcem nezapomenutelným způsobem vymaloval už na sklonku 19. století a pozorný současník si všimne, že se od té doby na krojích a zvycích téměř nic nezměnilo. Obraz, který je této skutečnosti dokladem, je dnes majetkem Moravské galerie v Brně.

Jedné květnové neděle, v den slavnosti, vyjíždím časným ranním vláčkem z Luhačovic do Uherského Brodu a odtud už směřuji pěšky do nedalekého Vlčnova. Jsem tu právě včas, abych se přidala k poslední stařence u vchodu zaplněného kostela. Při ranní mši pan farář žehná novému vlčnovskému králi, stojícímu před oltářem. Je jím podle starodávné tradice chlapec teprve jedenáctiletý, který byl vybrán, aby se stal na dobu jednoho roku "králem" Vlčnova, než bude vystřídán dalším mladistvým králem. Je to velká čest pro jeho rodiče a celou rodinu. Oni také musí našetřit nemalou částku na přípravy a pohoštění pro celou obec, i když prakticky všichni přispívají. Vždyť je to jejich společná radost a pýcha.

Po mši nesou osmnáctiletí chlapci – legrúti – ve slavnostním průvodu krále na ramenou do radnice a potom k rodnému domu. Před domem už maměnka či tetičky slavnostně zdobí králova koně. Pestrobarevné pentle a růže z krepového papíru pokrývají koňskou hlavu i hřbet. Pak přijíždí královská družina, jejíž vystrojení si mnoho nezadá s tím královským. Král se mezi nimi objeví v dívčím kroji na koni, vedeném šťastným otcem. A průvod hrdých šohajů na koních i v pochodujícím šiku se vydává za všeobecného jásotu na slavnou cestu obcí z horní části do dolní. Muzika vyhrává a všem je do zpěvu a do tance. Chlapci, "vyvolávači", budou až do pozdního odpoledne vyvolávat chválu svému králi: "Máme krála chudobného, ale poctivého" a přihlížející budou žádat o nějaký ten příspěvek, vložený do kasičky. Ke společné veselici se sejdou s hosty z okolních vsí a městeček na obecním stadionu, kde lidové písně a tance budou znít dlouho do večera.

Těžko popisovat tu slávu někomu, kdo ji nezažil. Ne nadarmo byla koncem roku 2011 Jízda králů zahrnuta mezi světové kulturní dědictví UNESCO. Važme si svých tradic, zděděných po předcích. Jsou tím, co nás zušlechťuje a zároveň povznáší mezi kulturní národy Evropy i světa. Děkujme malíři, který toto vše pochopil a zaznamenal už před více než sto lety.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.