Nabádal-li Karel IV., že máme milovat budoucnost svého národa, může to platit jak v rovině obecné, tedy vysílat vlny radosti, naděje, bezpečí a lásky do budoucnosti, tak na úrovni konkrétní – v podobě vlídného činu, který příští časy něčím hodnotným obohatí a zkrásní. Můžeme do blízké i vzdálenější budoucnosti svým nezištným konáním "posílat" dobro sami ze sebe.

Co třeba sázet stromy? To je něco jako sázet semínka kladné karmy. Cosi se zaseje či zasadí a krásný výsledek již roste sám, doprovázen naší láskou, vyslanou při onom zasazení. Vida, jak krásný námět na duchovní cvičení. Co vše můžeme přát a vysílat do budoucnosti své vlasti. I takto můžeme stavět hráze všeobecné nespokojenosti, pasivitě, chtivosti jen od světa či od vedení státu přijímat.

Ani ochrnutí nemusí být překážkou

Podle duchovní vědy naším mrtvým myšlením zapříčiňujeme umírání lesů. Je to jednoduché, uvažujme společně: vyprahlá nitra = vyprahlá příroda. Devastace morálního vědomí a postojů = devastace podmínek pro život. Agrese vůči bližním = agrese vůči přírodě. Náhrada přirozeného chování falší a konvencemi = náhrada živelného bujení přírody betonem a asfaltem. Slované, jako mladší rasa, mohou mít blíže k živému, nezkostnatělému myšlení. Musíme se naučit živě myslet. A živé myšlení nese jak ty účinky, které oživují i přírodu, tak plody v podobě konkrétních tvůrčích nápadů, viz dále.

Také jste četli knížečku "Muž, který sázel stromy?" Hezká, že? A vhodná jako dárek téměř pro každého, bez ohledu na národnost, víru, politiku, hnutí, věk, pohlaví, povahu, stav, zdravotní stav či jiný stav. Píše se tam ale o muži z jiné země, z trochu jiné doby, zdravém...

Povězme si o muži z Kladna, který v naší současnosti pořádá sázení stromů a zhotovování a rozvěšování ptačích budek v sadech Kladna a pěstuje si doma z kaštanů a žaludů budoucí stromy, které bude sázet.

Tento muž, pan Karel Kuchař, je po úrazu trvale na vozíku a má ochrnuté ruce i nohy. O to živější je jeho tvůrčí a nápadité myšlení. Přestože by se zdálo, že zastane jen nepatrné úkony, dá se s chutí i do takové práce, která ostatní lidi mnohdy ani nenapadne. V té naší vřavě, kdy se u televize děsíme a vztekáme a tkáme kolem sebe atmosféru nevraživosti, se rozhodl (přestože je to pro něho mnohonásobně těžší než pro člověka zcela zdravého) udělat něco i sám. Na děšení a vztekání nemá čas. Pracuje. Dobrovolně, zdarma. Sám se dovtípil, že nejsou-li někde právě peníze na dostatek zasazených stromů a kácí-li třeba nekompetentní silničáři aleje, dá se s tím něco dělat a nahradit to. I tomu se říká pozitivní myšlení a nemusíme k tomu mít knížky a kurzy. Pozitivní myšlení je oprávněné, vede-li k pozitivnímu jednání. Začal sám, dnes už má spolupracovníky a budek je v krátké době přes padesát.

Je nutné dívat se kolem sebe

Tudy vedou cesty a nemusí se hlaholit o duchovnu, jak jsme mnozí zvyklí. Těšme a radujme se společně, že jsou takoví mezi námi. Když o někom takovém vím, pomáhá mi to žít.

Vyjměme z jeho mailu: "Nejde mi ani tak o silničáře a staré stromy, ale o to, že u nových silnic a dálnic často jsou buď velmi zřídka, nebo vůbec nejsou osázena místa vhodná k osázení. I zde vidím prostor." Další myšlenkou je, že naši dědové nám zanechali spousty stromů, které nám dávají ovoce ještě dnes. Jsou různé cesty, kde není provoz, a bylo by krásné tyto polní nebo jiné cesty osázet, ale i se o stromy starat. Vždyť děti dnes nevidí, jak se o stromy starat, a tak by bylo možné za správného vedení zajistit i péči o vysázené stromy atd.

K tomu, aby člověk mohl jít touto cestou, potřebuje uplatňovat pravidlo o dávání, jak nám říkal pán Ježíš: "Ať tvá pravice neví, co činí levice," a potom nás nebude znechucovat, když se něco nepodaří, nebo dílo někdo zničí a podobně, protože to, co děláme, neděláme pro sebe a nic neočekáváme.

A tak přeji všem, kdo chtějí dělat něco dobrého, aby se pouze porozhlédli okolo sebe, otevřeli své srdce a nechali ho naplnit láskou Hospodinovou a On dá sílu i podnět co dělat. Zahoďme všechnu lenost, protože ta nám ničí život. To, co za něco stojí, nás něco stojí.

Víme, proč zpívají ptáci?

Připomeňme si, co o ptácích a o šíření jejich zpěvu do kosmu a jeho zpětném navracení, oplodněném duchovními bytostmi, říkal Rudolf Steiner ve své přednášce Vrcholné letní a hluboké zimní slavnosti: "Lidstvo už dávno zapomnělo, proč zpěvaví ptáci zpívají. V době, kdy všechno ovládá rozum a lidé se stali intelektuálními, jistě že i teď si lidé uchovali umění zpěvu, poetické umění, ale spojitost zpívání s celým vesmírem v době intelektualismu zapomněli.

Když v určité době roku zpívají skřivani, slavíci, potom to, co se tu utváří, neproniká (jen) vzduchem, ale živlem éterickým ven do kosmu, tam to vibruje až k jisté hranici, kde se s tím spojila božská kosmická duchovní bytost, pak to vibruje nazpět k zemi, a toto pak přijímá zvířecí svět. Je to tak, že slavíci, skřivani atd. svými hlasy směřují ven do vesmíru a to, co vysílají ven, se jim étericky zase vrací provlněno obsahem božsky duchovním pro období, kdy nezpívají. Skřivani vysílají své hlasy ven do světa, a božská duchovnost, která se podílí na formování, na celém utváření živočišstva, proudí zase k Zemi na vlnách toho, co se vrací prouděním z vysílaných zpěvů skřivanů a slavíků.

Zpěv proudící z hrdla ven do světových dálav, přichází jako požehnání pro Zemi zase zpět, oplodňuje pozemský život podněty božské duchovnosti, které pak působí dál ve světě ptactva, kde mohou působit jen proto, že nacházejí cestu zpět na vlnách toho, co zpívají ven do světa.

Všechna zvířata nejsou samozřejmě slavíci a skřivani, také ovšem nezpívají venku všechna, ale něco podobného, i když to není tak pěkné, vystupuje do kosmu z celého živočišného světa. Tomu se v těch starých časech rozumělo, a proto byli žáci mysterijních žáků vedeni k tomu, aby se takové zpěvnosti, takové tanečnosti naučili, a mohli to pak předvádět při Janově slavnosti, smím-li ji už nazvat tímto moderním výrazem. Lidé tak vysílali do kosmu podobně jako zvířata své lidské tvoření."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.