Nikdy nevíte, jestli právě nevytváříte vzpomínku. Rickie Lee Jones

Mám dost vzpomínek na otce i na život s ním v bytě vedle trati nadzemní dráhy. Dvacet let jsme společně slýchali lomoz, jaký vydával vlak, když se řítil kolem okna jeho ložnice. Pozdě v noci čekával otec sám u kolejí vlaku, který ho měl odvézt na noční směnu do práce v továrně.

Ale tu noc, kterou mám na mysli, jsem tam s ním čekal já, protože jsme se museli rozloučit. Tvářil se zachmuřeně. Odvedli mě - jeho nejmladšího syna. Zítra v šest ráno, až on bude stát ve fabrice u papírenské řezací mašiny, budu už skládat přísahu.

Otec se mi svěřil s tím, že má vztek. Vztek na ně, že mu berou dítě, kterému je teprve devatenáct a které ještě nikdy neochutnalo alkohol ani cigaretu, a už ho nutí bojovat ve válce někde v Evropě. Položil mi ruce na úzká ramena: "Bud na sebe opatrný, Sruliku, a kdybys někdy něco potřeboval, jen mi napiš a já už se postarám, abys to dostal." Vtom uslyšel rachot přijíždějícího vlaku. Sevřel mě pevně do náruče a něžně mě políbil na tvář. S očima plnýma slz stačil ještě zamumlat: "Mám tě moc rád, synku." Vlak zastavil, dveře ho vtáhly dovnitř, a pak mi zmizel z dohledu.

Oměsíc později, ve věku šestačtyřiceti let, otec umřel. Já sedím, píšu tyto řádky a je mi sedmdesát šest. Jednou jsem slyšel newyorského reportéra Petea Hamilla říkat, že vzpomínky jsou nejcennějším dědictvím každého člověka, a musel jsem s ním souhlasit. Ve druhé světové válce jsem přežil čtyři invaze. Můj život byl naplněn zážitky všeho druhu. Ale jediná vzpomínka, která všechny přetrvává, je ta noc, kdy mi tatínek řekl: "Mám tě moc rád, synku."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.