Poslední dobou si stále více uvědomuji, jak nádhernými dary obklopuje člověka svět živé přírody. Od časného rána až do pozdního večera jsme svědky zázračného divadla, které zahajují ranní trylky elegantních kosích zpěváčků a jež završuje óda nebeského chóru, opěvujícího věčnou slávu slunce, tiše kráčícího za obzor. Jak úchvatně krásná umí být příroda ve svých proměnách, jak pestrou paletu zvuků, barev a vůní před naším zrakem denně rozprostírá…

Avšak naše oči jsou mnohdy nevidomé, zahleděné do prašných cest nesoucích stopy smutku, bolesti a beznaděje, a odmítají krásu, která se jim sama tak nezištně nabízí. I naše srdce pak strádají nenaplněnou touhou a někdy se stane, že raději zkamení, než aby se dále soužila. Poté jsme schopni zapomenout – na krásu, lásku, radost i vděk, pokoru i soucit. Poté jsme schopni… ublížit.

Blízko našeho domu je opuštěný ovocný sad. Přerostlá tráva a husté koberce pláňátek působí jako smutná výčitka, že se o stromy již dávno nikdo nestará. Přesto však vůči člověku nezahořkly. Několik jabloní, hrušní a švestek ještě stále rodí zdravé a chutné plody. Občas si sem jezdíme nějaké nasbírat. Slaďoučké Goldeny i růžolící Sparťánci chutnají skutečně skvěle a navíc máme jistotu, že jsou opravdu "bio", bez nežádoucí chemie…

Ten, jenž rozsévá zkázu

Loni na podzim jsem se s dětmi znovu vypravila do sadu pro nějaké ovoce. To, co jsme spatřili, když jsme stanuli před první hrušní, lze nazvat jediným slovem – spoušť. Zpřelámané větve, rozšlapané plody, obnažené pahýly stromů, jež křičely do dáli své bolestné memento, jako svědectví lidské krutosti a hamižnosti, která nezná slitování. Z očí mi vyhrkly slzy. Tady neřádili "běžní vandalové". Tady si svůj vztek a nenávist vyléval člověk, pro něhož láska, vděk a soucit jsou zcela prázdné pojmy, nejspíš proto, že jejich pravý význam sám nikdy nepoznal. Některé ze stromů byly totálně zničené, bez jediné větve, jež by zůstala zdravá. Na zemi ležely stovky krásných zralých plodů, z nichž nejmíň polovina byla rozšlapaná. Agresor si zřejmě žádné ovoce neodnesl. Tento účel patrně ani nesledoval. Přišel sem s jediným cílem – ničit. Některým menším stromům zbyl pouze pahýl z olámaného kmene, nic víc – jako když člověk v bitvě přijde o všechny své končetiny a zůstane jen zkrvavený trup. Stála jsem beze slov uprostřed ovocného sadu, který se nyní proměnil v žalostný hřbitov se spoustou poničených pomníčků, symbolů lidské bezcitnosti. Kdo byl ten, jenž si osvojil právo ničit, právo zabíjet…??

Na pospas lidské zlobě

Tiše jsem kráčela sadem a opatrně našlapovala v podvědomé snaze nezpůsobit ještě větší bolest poničeným stromům, z nichž zůstala nyní jen žalostná torza. Obnažené duše jabloní a hrušní zpívaly své teskné rekviem a ve vzduchu se vznášel závan zoufalství. Cítila jsem jej zcela zřetelně. Prostor kolem nás rázem zhoustl a z jeho středu vytryskly temné vibrace smutku, zrady a beznaděje. Snažila jsem se vcítit do pocitů zohavených stromů. Něco podobného se nám, lidem, také občas stává. Přijde kdosi druhý, nezvaný a nečekaný host, který nám ublíží, způsobí bolest, leckdy i nenahraditelné ztráty, a pak nás lhostejně zanechá na pospas osudu. Lidé však vládnou oproti stromům mnohem větší mírou svobody. Mají možnost volby, mají šanci bránit se, mohou utéct. Strom je ale svými kořeny pevně spojen se zemí a jeho čistá přírodní duše nezná lest, násilí či přetvářku, ani nic jiného, čím by mohl svého protivníka odradit. Jeho úmysly mají podobu ryzího křišťálu, jeho nesmírná oddanost člověku se snoubí s téměř nevyčerpatelnou chutí do života. A pak přijde ten, kdo nezná slitování a jenž bez milosti vezme život všem jeho údům. Jak palčivý pocit zrady, jak hořké zklamání a úděsný strach musel zažívat tváří v tvář svému agresorovi!

Stromy rozmlouvají s Bohem

Koruny stromů jsou jako křehké dlaně vzepjaté vzhůru k nebesům. Útlé větévky a ševelící lístky se spojily v tiché modlitbě za lásku, plodnost, za život. Svou korunou přijímá strom veškeré impulzy z jemnohmotných říší. Andělské písně proudí tenoučkými cévami a vlídně promlouvají s jeho něžnou duší. Spolu s mízou poté míří stále níž, až do útrob samotných kořenů skrytých hluboko pod zemí. Tak nastává harmonie obou dimenzí – pozemské i duchovní, v jejichž středu se tyčí krásný statný strom, jenž hrdě rozpíná své větve vstříc jasnému nebi.

Přijde-li člověk o naději, o víru a pocit bezpečí, jeho život se hroutí. Ze všech krásných ideálů, kterým věřil, zbyde jen hromada kamení, na kterou si lze sáhnout jako na jedinou jistotu, jež mu ještě zbývá. Jaký je život uvržený do hmotnosti, život prostý jakékoli duchovní perspektivy? Je to ještě vůbec život?? Snad bych se mohla zeptat zubožených stromů v "našem" sadu, ty jistě znají odpověď…

Pokorní vítězové

Neznámý násilník zřejmě netuší, že svým bezcitným činem potrestal zejména sám sebe. V tomto ohledu je karma neoblomná. Jeho duše zřejmě ještě nebyla dostatečně zralá, aby pochopila všudypřítomnou propojenost člověka s živou přírodou, aby v sobě dokázala zažehnout pocit lásky a respektu vůči stromům, jimž velkým dílem vděčíme za svůj život. Tento člověk bude možná nucen absolvovat desítky dalších inkarnací, než konečně prohlédne a začne vést život v souladu s Boží vůlí. Také on bude během svých příštích životů týrán, ponižován a "trhán na kusy", i jemu dá osud zažít pocit bezmoci a zoufalství, než se konečně vydá tou správnou cestou.

A stromy…? Ty zde budou i nadále stát v tiché pokoře a odevzdanosti. Dál budou lidem s láskou dávat své chutné plody a dál budou mlčky trpět jako terče lidské agrese, neboť ony již vědí. Dávno vědí, že lásce je třeba přinášet oběti a že někdy trvá dlouhá léta, než tvrdá a nevzhledná skořápka pukne a vylétne anděl.

Milujme stromy za jejich dobrotu a neskonalou moudrost a učme se od nich lásce a pokoře. Vždyť právě to nám lidem nejvíc schází…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".