Jsou skutečnosti, které se vlastně stát neměly. To se týká nejen věcí současných, ale i událostí minulých, dokonce události před 70 lety. Je to o to překvapivější, že pravda o nich vychází najevo teprve v posledních letech. Až z toho stydne krev v žilách, když si domyslíme jejich vliv na dějinné události.

Zvláště ve Spojených státech amerických byly těsně po 2. světové válce publikovány o německých zbrojních systémech informace, o kterých bylo později prohlašováno, že nic takového v Německu nalezeno nebylo. V zájmu zachování tajných informací byly tyto zprávy později dementovány.

O co se konkrétně jednalo?

Vysocí američtí vojenští činitelé prohlašovali, že kdyby byla 2. světová válka trvala o několik měsíců déle, konkrétně se zmiňovali o šesti měsících, byl by se konec války změnil v atomový holocaust. Německo mělo mít připraveny zbraně, které by bývaly daly spojencům zapomenout na rychlé vítězství. V pondělí 9. července 1945, tedy 2 měsíce po oficiálním skončení 2. světové války, uveřejnil známý americký magazín TIME v rubrice "Věda" článek o německém projektu slunečního kanónu. Jednalo se o svázání slunečních paprsků do svazku s nepředstavitelnou energií a touto energií měly být ničeny strategické cíle nepřítele. Dnes tuto zbraň známe pod pojmem laser. V článku dále prohlásil americký diplomat Herbert Agar, že kdyby válka trvala o půl roku déle, bylo by se bojovalo zbraněmi na základě štěpení atomů. A dodal, že to byli právě Němci, kteří jako první pochopili, co znamená štěpení atomových jader. Je to typicky diplomatická formulace, ale v každém případě byla od vysoce postaveného amerického diplomata vyslovena. Největší rozpor je v tom, že se stále tvrdilo, že Německo ve 2. světové válce nemělo žádné atomové zbraně.

Přestala tedy u pana diplomata fungovat logika?

V žádném případě. To se jako už mnohokrát mýlily jen dějiny. Herbert Agar byl specielním diplomatem USA v Londýně, zastupoval tedy na ambasádě americkou tajnou službu a dobře věděl, o čem mluví. Tím to neskončilo. Asi v polovině července 1945 prohlásil před studenty v anglickém městě Bristolu, že Německo bylo schopno v pozdějším létě nasadit atomovou zbraň. Jeho zprávu doplnil Commander A.G. Pither, který sdělil, že atomová bomba mohla být namontována na klasickou raketu V 2, kterou Němci bombardovali Londýn. Místo klasické trhaviny by raketa nesla atomovou bombu o váze kolem 10 kilogramů. Měli Němci takovou bombu? Američané jednu takovou našli v německém městě Stadtilm.

Tajemný Stadtilm

O podivných skutečnostech ve Stadtilmu referoval i Adolf Bernd Frei. Měl na starosti podzemní stavby v okolí Stadtilmu a vzpomněl si na jeden detail. U Stadtilmu zemřelo mnoho vězňů, údajně na otravu krve, a byli léčeni tajemnými lékaři. Frei si myslí, že to nebyli skuteční lékaři. A ještě na něco si Frei vzpomněl. V laboratoři byla uložena zvláští trhavina nebývalé expozní síly. Je známá zajímavá událost spojená s obsazením Stadtilmu. Je mimo pochybnost, že se v městečku na konci války odehrálo něco, co je dodnes obestřeno tajemstvím. Tajemstvím je, co se nacházelo v konvoji Američanů, který po 12. dubnu 1945 odjížděl ze Stadtilmu. A ještě tajuplnější je skutečnost, že po Stadtilmu projížděl po 12. dubnu 1945 americký jeep a z ampliónu se sdělovalo, "...že za to, co se v městečku našlo, je válečná vina zahlazena."

Datum bombardování Hirošimy

Dne 30. června 1945 prohlásil v novinách The Scotsman diplomat Agar, že Němci měli svoji atomovou bombu svrhnout dne 6. srpna 1945. Bohužel nepodařilo se zjistit, odkud pan diplomat znal toto datum. Kuriózní je, že Herbert Agar znal přesné datum shození německé atomové bomby. V čem je ta kurióznost? Američané shodili atomovou bombu na japonské město Hirošimu právě 6. srpna 1945. Ještě kurióznější je, že na konci června 1945 se o americké atomové bombě vůbec nemluvilo. Americká atomová bomba bude vyzkoušena, zdůrazňuji vyzkoušena, až o 14 dní později, přesněji 16. července 1945, a to byla věc více než top secret. Pro úplnost to byla bomba na základě plutonia, nikoliv uranu. Proč to zdůrazňuji?

Plutoniová bomba je jiná než uranová

Rozdíl mezi uranovou a plutoniovou bombou je v přesnosti výroby. Poněkud menší je časová koordinace u atomové bomby konstruované na základě uranu. Tam se při výbuchu pracuje s delšími časy. Čili u uranové bomby je větší jistota, že bude přivedena k explozi. Uranová bomba se u Američanů objevila jako bílá vrána, jako exot. Podle dostupných podkladů nebylo nikdy zjištěno, že se Američané věnovali konstrukci uranové bomby. Mimo to bomba svržená na Hirošimu se velmi podobala bombě navržené Němci na základě zkoušek ve větrném tunelu. Jsou závažné otázky. Proč byla jako první na Japonsko shozena uranová bomba a ne bomba plutoniová? Vojensky viděno, je to jako hazard, je to téměř sabotáž, uvědomímeli si válečný stav. Dá se přednost nevyzkoušené bombě před bombou vyzkoušenou. Nebo bomba byla už vyzkoušena?

Zpochybněn původ americké atomové bomby

Přidejme k tomu větu, která byla vyslovena mnohem později, a sice samotným šéfem Manhattan projektu, krycího názvu pro výrobu atomové bomby, Robertem Oppenheimerem, "... že na Japonsko byla svržena bomba německého původu." Veřejně zpochybnil americký původ hirošimské bomby. Tato slova byla několikrát dementována, ale zůstává pravdou, že byla vyslovena, a to šéfem nejtajnějšího amerického projektu USA ve 2. světové válce. Podíváme li se do "nákladních listů" dodávek uranu pro "Manhattan projekt", pak zjistíme, že dne 7. února 1945 měli Američané k dispozici 10 kilogramů uranu. Na začátku května to bylo 15 kilogramů. Do doby svržení bomby mohlo být k dispozici asi 30 kilogramů uranu. Na palubě atomové bomby, která byla shozena na Hirošimu, bylo však 50 kilogramů. Kde se vzalo těch 20 kilogramů? Odkud mohl být potřebný uran? Nemohl být z Jáchymova? Po zabrání Československa Hitlerem přece vydal führer rozkaz, že veškerý jáchymovský uran musí být k dispozici německému průmyslu.

Ponorka U-234

Pozornost si zaslouží německá ponorka U-234. Jedná se o jednu z největších německých ponorek. Aniž ponorka stačila dosáhnout břehů Japonska, v Evropě skončila válka a U-234 zamířila do amerického přístavu. Američané se dozvěděli v přístavu od kapitána lodi, aby s nákladem jednali velice opatrně. V sudech bylo 560 kilogramů oxidu uranu. Měl sloužit pro japonskou atomovou bombu? Když ne, tak pro co?

A mohl pomoci uran Americe?

Mohl to být uran, který skončil v atomové bombě svržené na Hirošimu? Oxid uranu musel být obohacen. Na to bylo potřeba jeden týden. To uměli v Oak Ridge. Ponorka zakotvila v Portsmouthhu 19. května 1945. A nad Hirošimou atomová bomba explodovala 6. srpna 1945. Tak bylo ještě 6 týdnů času. Jedna otázka je zcela legitimní. Odkud byl tento náklad, když, jak se tvrdilo, Němci v tomto směru žádný výzkum neprovozovali? A jako perličku přidavám: existuje písemný materiál, který vypracovala americká strana, ve kterém se o uranu píše, že pocházel z Jáchymova. Představte si jáchymovský uran v atomové bombě svržené na Hirošimu. Spojenci našli i u německých zajatců v Libyi už v roce 1942 fotografii s mapou Manhattanu. Na fotografii byly kružnice, které představovaly stupeň zničení míst po útoku na Manhattan. Zpočátku se tvrdilo, že se jednalo o klasický útok s klasickými bombami. Z množství energie dosažené v epicentru udávané na mapě vyplynulo, že se muselo jednat o aplikaci jediné bomby. Na základě toho, co teď víme, se muselo jednat jen o atomovou bombu. Ještě pozoruhodnější je, že po svržení atomové bomby na Hirošimu, atomové bomby na základě uranu, Američané na leteckých mapách Hirošimy nakreslili okruhy, zobrazující rozsah zničení jednotlivých oblastí města. Oblasti zničení se na mapách Hirošimy a Manhattanu shodují. Je to jenom náhoda?

Trochu historie

Dne 10. října 1944 odjíždí italský novinář Luigio Romersa v doprovodu sturmbannführera SS do přísně střežené oblasti na Rujaně. Šéf pokusné střelnice mu sdělí, že nastane exploze velmi účinné trhaviny, a dodá, že je to v současnosti nejsilnější trhavina, jaká kdy byla objevena. Po výbuchu museli zůstat všichni celé odpoledne v bunkru, protože trhavina vyzařovala nebezpečné záření. Skrz průzor z kouřového skla bylo vidět záblesk, ohnivý sloup stoupal vzhůru a utvořil se z něho kouřový oblak houbovitého tvaru. Pak otřásla bunkrem rána. "Až takovou bombu hodíme na anglická města, tak si Angličané rozmyslí, zda mají pokračovat ve válce," řekl doprovázející plukovník. Za 6 nebo 7 měsíců bude zahájena její sériová výroba. Pak se válečná situace dramaticky změní. K večeru přišli k bunkru vojáci v ochranných oděvech a hlásili úspěšné provedení zkoušky. I Romersa dostal ochranný oděv, jehož materiál připomínal azbest, a vydal se k místu exploze. Po přijetí u ministra propagandy Goebbelse nezastíral, že "štěpná bomba" bude největší senzací století a zasadí nepříteli rozhodující úder. Pro zvrácení chodu války budeme potřebovat 24 hodin. Stále se tvrdilo, a vlastně až donedávna, že atomová bomba s menším než kritickým množstvím "nálože" je nerealizovatelná. Konkrétně u uranu je to 52 kilogramů a u plutonia 10,5 kilogramu. Němečtí vědci už tehdy museli vědět, že při použití beryliového pláště a stlačení náplně atomové bomby je možno dokonce vyrobit kapesní atomovou bombu o váze kolem 200 gramů. Už v roce 1942 odpověděl Werner Heisenberg německému generálovi na dotaz, jak velká by mohla být atomová bomba, že jako banán. Na veřejnost se tato informace dostala až na začátku 21. století.

Cläre Werner vzpomíná

Cläre Werner bydlela na zámku Wachsenburg, lépe byla tam ve 40. letech minulého století kustodkou. Hans Rittermann byl dobrým přítelem rodiny a občas přicházel na "Burg", jak se zámku říkalo, na kávu. Po válce uvedla kustodka zámku Wachsenburg do protokolu zajímavá sdělení, která až po 55 letech, až na začátku 21. století, dostala jasné kontury. Poskládáním mozaiky ze sdělení dalších svědků, indicií a protokolů se začala skládat neuvěřitelná historie, která kdyby nebyla pravdou, byla by dokonalou science fiction.

"Na 4. březen 1945 si velmi dobře vzpomínám. Měly se slavit na zámku nějaké narozeniny, ale celá sláva, byla, a už ani nevím, z jakého důvodu, odvolána. Co vím jistě, byl na zámku také Hans.

Byl to právě Hans, který toho dne řekl, že dnes v noci se na vojenském cvičišti blízko Ohrdrufu stane něco neobvyklého, o čem jednou budou psát dějiny. Stane se něco, co svět dosud nezná a nikdo zatím nic podobného neviděl. Měli jsme jít večer na věž zámku a dívat se směrem na nedaleko vzdálené Röhrensee. Do věže jsme šli asi v 8 hodin večer. V půl desáté se Röhrensee ozářilo jakoby stovkou blesků. Uvnitř bylo světlo červené a zvenku žluté. Byla to taková záře, že se mohly číst noviny. Všechno trvalo jen krátce a potom jsme na chvilku vůbec neviděli. Pocítili jsme mohutný vítr a netrvalo dlouho a všechno se uklidnilo. Obyvatelé nedalekých vesniček, Holzhausen a Wechmar příští den krváceli i silně z nosu, měli bolesti hlavy a cítili nepříjemný tlak v uších. Já jsem byla druhý den jako zmlácená. Cítila jsem se zcela nesvá."

Tehdy, jak si vzpomněla historie, explodovala u Ohrdrufu asi 200 gramová atomová bomba.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.