Máme známou, která bydlí v malém městě. Má manžela a sedmiletou dceru Věrku a patnáctiletého syna z prvního manželství. Občas je navštěvuji. Jednou jsme seděli v kuchyni, pili čaj a dívali se přes ulici, kde je mezi domy dětské hřiště…

Bylo tam několik dětí a tři kočárky, které sem tam některá z holčiček pohoupala. Známá náhle říká: "Nevěřil bys, jaké trápení jsem měla, když byla Věrka malá. Nakrmila jsem ji, přebalila, dala do kočárku a odvezla na hřiště, aby byla na čerstvém vzduchu, že se tam o ni některá z holčiček postará. Já bych tady v kuchyni připravovala oběd a současně bych na ni viděla, zda je vše v pořádku. Ale to nešlo. Jakmile jsem se od ní vzdálila, začala tak křičet, že nebylo možné ji utišit. Musela jsem ji vzít zpátky domů. Čím to asi bylo? Tohle přece jiné děti nedělají…" "No, a jak to bylo, když jsi byla těhotná?" zeptal jsem se. A začali jsme probírat události před osmi a devíti lety.

Nenarozené děti "vědí"

Byla tehdy rozvedená a měla na starosti syna. Samozřejmě neměla moc peněz. Ale měla dvoupokojový byt a kuchyň, takže hledala podnájemníka. Přihlásil se student vysoké školy, který se nakonec nastěhoval. Bydlel u ní dva roky. Když pak ukončil studium a stal se inženýrem, dohadovali jsme se, zda zde zůstane bydlet, nebo se odstěhuje. A také o tom, zda naše známá s tím studentem něco neměla. Až po několika týdnech přišlo oznámení, že se vzali. A tak jsem se zeptal: "Co se vlastně stalo kolem toho sňatku?" "Co se stalo… Právě v tu dobu, kdy získal titul inženýra, jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Začali jsme řešit, co máme dělat. Jak víš, my máme s mužem mezi sebou určitý problém. Nebo hned problémy dva. Jeden, že on je o hlavu menší než já, a druhý, že já jsem o dvanáct let starší. Naskýtá se tedy otázka, zda takové manželství má naději, že vydrží. A potom, co tomu řeknou jeho rodiče. A taky lidi u nás v městečku, kde každý o každém ví skoro všechno. Diskutovali jsme o tom dva nebo tři týdny a nakonec jsme se dohodli, že by bylo bláhové náš vztah zničit kvůli nějakým sousedům, když jsme spolu žili dva roky a dobře nám to šlapalo. Ovšem po celé ty týdny jsem musela počítat s možností, že zůstanu sama, a pak by nebylo možné mít na starosti osmiletého kluka a k tomu nemluvně. Opatřila jsem si proto formuláře žádosti o povolení potratu. Byla jsem nakonec ráda, že jsem je mohla zase zahodit." "Tak tady je příčina toho všeho," řekl jsem. "Věrka, která byla v bříšku dva měsíce, to všechno věděla a přinesla si do života v podvědomí vzpomínku, že ses jí chtěla zbavit. A protože na tobě velmi lpěla, což se neděje vždycky, propadala panice, kdykoli se jí zdálo, že nejsi v její blízkosti."

Naše známá přijala má slova jako samozřejmost, ale většina čtenářů se nad nimi jistě pozastaví. To proto, že neví, že už několik desetiletí někteří američtí, němečtí i ruští psychologové, psychiatři a lékaři vědí, že v podvědomí máme uchovány vzpomínky nejen na dobu okolo našeho početí, celého těhotenství a náš vlastní porod, ale i z dob dřívějších. Že tedy existuje převtělování. I když literatura od různých univerzit a výzkumných ústavů, která se touto problematikou zabývá, by zabrala celou knihovnu, budí toto téma u lidí vychovávaných v křesťanství nedůvěru. Tato víra po nás žádá, abychom věřili, že jsou jen dva životy, a to jeden ve fyzickém těle a druhý po vzkříšení. V praxi to vypadá tak, že většina křesťanů nevěří ani tomu. Spíše se zaměřují na pivo, sex, fotbal a koukání na televizi. Pátrat, odkud jsme přišli a kam spějeme, není příliš výnosná činnost…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".