Putování za středem vesmíru (3) - Árjabhara a Muhammad al-Birúní
-
Vytvořenoúterý 17. srpen 2021 8:34
-
AutorJakub Malina
-
Oblíbené1267 Putování za středem vesmíru (3) - Árjabhara a Muhammad al-Birúní /setkani-2016-tuchlovice/230-ostatni/1267-putovani-za-stredem-vesmiru-3-arjabhara-a-muhammad-al-biruni.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Po zániku starověkého vědeckého střediska spojeného s proslulou Alexandrijskou knihovnou v Egyptě se astronomické a astrologické výzkumy přesunuly dále na východ – na území dnešní Sýrie, Iráku, Íránu a také Indie. Výsledky bádání řecko-egyptské astrologické tradice se pak na přelomu prvního tisíciletí v arabském duchovním světě pozoruhodně protnuly s poznáním další starověké vědy, indické védské astrologie.
Védský heliocentrizmus
Na indickém subkontinentu, stejně jako všude jinde na světě, dlouhou dobu vzkvétala tradice vzdělanosti spojená s pozorováním hvězd. Dnes ji známe pod sanskrtským názvem džjótiša ("nebeské světlo") a její nejstarší dochované spisy pochází z přelomu letopočtu. Prakticky obdobně ke zjištění svých středomořských kolegů dospívala ke stejným závěrům i co se vesmírných zákonitostí týká.
Již někdy roku 499 po Kr. vyslovil indický astronom a matematik Árjabhata (476 - 550) závěr, že se Země otáčí kolem své osy. Jeho pozorování a výpočty byly natolik přesné, že dokázal spočítat obvod Země s odchylkou dvou promile proti skutečnosti i stanovit střední dobu otáčení Měsíce na 27,3964693572 dne.
Popsal také, jak planety obíhají a svítí odraženým světlem od Slunce v jedné rovině (ekliptice) a zatmění jsou způsobena vrženým stínem. Tato zatmění uměl úspěšně předpovídat a stanovil i způsob jejich výpočtu. Moderní vědci zkoumající Árjabhatovy astronomické texty dospívají k závěru, že přesnost jeho výpočtů nasvědčuje tomu, že model vesmíru, podle kterého počítal, musel být nutně heliocentrický. "Kdokoliv zná tuto sútru, která popisuje pohyby Země a planet ve sféře hvězd, prochází cestami planet a hvězd a směřuje do vyšší brahmy," napsal k tomu Árjabhata. V jeho díle pak pokračoval i další významný hindský astronom, Brahmagupta (598 - 668), který se mimo jiné zabýval polohami planet, a také jeho výpočty se dnes zdají být v zásadě heliocentrické.
Arabské osvícenství
Alexandrijský músaion se svou knihovnou zanikl prakticky natřikrát. Poprvé knihovnu s bezmála milionem spisů poškodil požár za Césarovy invaze do Egypta v roce 47 před Kristem, podruhé ji nechal zbourat v roce 389 alexandrijský patriarcha Teofil. A když arabský vojevůdce Omar rozkázal v roce 641 spálit její obnovené zbytky s poukazem, že ty knihy buď již obsahují vědomosti obsažené v Koránu a jsou tak zbytečné, nebo tyto informace neobsahují a jsou tedy škodlivé, shořelo také mnoho astrologických spisů.
Přesto to byl právě islám, který se po pádu západní části Říše římské stal nositelem vzdělanosti a poznání na mnoho století. Jistý fatalizmus islámského náboženství byl astrologii poměrně nakloněn, a tak se staré astrologické tradice zpočátku vyučovaly a rozvíjely na muslimských univerzitách v Bagdádu a Damašku, kde působily velké skupiny astrologů v astrologických observatořích. Islám byl totiž od počátku postaven na idejích korespondence nebeských a lidských skutků, tak blízkých astrologii.
Islámští učenci do svých nauk vkomponovávali zbytky poznatků egyptské, řecké, babylonské a perské astrologie, které unikly prvotnímu náboženskému ničení. Univerzity a dvory osvícených panovníků v Damašku, Bagdádu, Basře, Káhiře, Cordóbě, Granadě, Seville a dalších centrech islámského duchovního života byly po několik set let nositeli tradice, která se v evropském prostředí musela z náboženských důvodů stáhnout do ilegality a živořila na okraji zájmu vzdělanců své doby.
Indické kroniky
V roce 1030 způsobil v Bagdádu malou astrologickou senzaci spis Ta’rikh al-Hind (Indické kroniky), který sepsal arabsky píšící perský učenec Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní. Ten v tomto spisu zhodnotil svá čtyřicetiletá studia v Indii a otevřel tak arabskému světu myšlenky indických astrologů Árjabhaty, Brahmagupty a Varahamihiry, včetně myšlenky oběhu planet kolem Slunce. Byl to zřejmě právě velký znalec Aristotelova díla Muhammad al-Birúní, kdo jako první otevřeně a jasně vyslovil myšlenku, že heliocentrizmus je spíše filozofický než matematický a fyzikální problém.
Tvrdil, že argumenty pro Ptolemaiovský, geocentrický model vesmíru lze stejně dobře použít i pro model heliocentrický: "Rotace Země v žádném případě nezbaví platnosti astronomické výpočty, všechna data jsou platná v podmínkách jedné i druhé teorie," napsal.
Heliocentrické teorie prostřednictvím díla al-Birúního a jeho současníků zapustily v arabské astrologii své pevné kořeny. A islámské chalífáty na Pyrenejském ostrově se svými proslavenými univerzitami byly později zdrojem návratu těchto myšlenek do Evropy.
Dvě stě let po smrti byly tyto texty přeloženy do latiny, a tak Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní vstoupil do evropského astrologického povědomí pod svým latinizovaným jménem Aliboron.
Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní
Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní byl perský astrolog, lékař a historik. Narodil se 15.9.973 v Kathu v Uzbekistánu. Zemřel 13.12.1048 ve věku 75 let v Ghazni v Afghánistánu.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.