Když jsme jednou seděli s kamarádkou v jedné příjemné ostravské hospůdce, byl to opravdu zážitek. Nejdříve mně i manželovi jenom tak z ruky a na ubrousku, určeném pro utření úst, spočítala numerologii na celý rok 2008, posléze začala probírat plány, které máme. S radostí slyšela, že se letos nebude na domečku dělat žádná velká akce, takže se jenom dodělá jeden chodník, nechá se vydláždit terasa a potom už se na ni dá bazén a budeme si užívat přesně tak, jak jsme si to při každé její návštěvě na našem staveništi slibovali. Následně jsme se začali bavit o bylinkách a o tom, co zasadíme a jak budeme pěstovat.

Líba navrhla, abychom rozšířili naše pěstování máty, ze které umí muž udělat naprosto vynikající mojito (do něhož místo kubánského rumu přidává petřvaldskou ořechovku), a následně beze lstně dodala, že bychom měli pěstovat rajčata, protože ta domácí se barvou, vůní a kvalitou vůbec velice pozitivně liší od těch, která se dají koupit v obchodech. Já jsem byla všemi deseti pro a hned jsem začala povídat, jak máme katalog, kde se dají koupit rajčata, která jsou maličká, rostou ve sloupovité formě a kromě toho, že přinesou něco tolik potřebných vitamínů, vypadají nesmírně dekorativně. Když jsem se už začala opájet představou úžasného rajčete s červenými, eventuelně ananasovými plody, které je zasazeno do starého kamenného koryta, vstoupil do mých verbálních snů muž a prohlásil, že další rajčata leda tak přes jeho mrtvolu. Líba se podívala dost vyděšeně, protože už dávno ví, že Mojmír většinou mé plány podporuje a poprvé ho slyšela, že by se vyjádřil tak kategoricky a projevil svůj odpor tak důsledně. Na němý dotaz, cože má můj jinak vlídný manžel proti nevinným lilkovitým, jsme jí vypověděli historii, kterou jsme s rajčaty prožili v roce 2007. Rajčata nám dodala kamarádka Anička, která sazenice vezla do Prahy až z malé vesnice u Domažlic. Protože je to Ryba s ascendentem v Raku, rozdává zahradnické výpěstky štědrou rukou. Když se dozvěděla, že se na celé léto stěhujeme do domečku, usoudila, že to bez rajčat prostě nejde. Dovezla nám rajčata, která měla mít plody malé, tedy třešňové, potom další, tedy trochu větší, a vrchol měla podle jejího příslibu tvořit rajčata ananasová, která se v ústech doslova rozplynou a do žaludku dojde jenom báječná slina. Barvitě nám líčila čerstvý chléb s máslem (máme domácí pekárnu) a s rajčaty, posypaný bazalkou a podobné lahůdky středomořské provenience. Mluvila tak skvěle, až nás přesvědčila a my se rozhodli, že do toho teda půjdeme. Sazenice jsme vyskládali k velké radosti kocourů doma v předsíni, kde přežily jednu noc před odjezdem. Je sice pravda, že jsme se moc nevyspali, protože kočky si je chodily neustále očichávat a zkoušely, co ta podivná zelená hmota vydrží, ale při vidině obložených chlebů jsme to zvládli. Další zádrhel nastal v momentě, kdy se rostliny skládaly do auta. Kdo převáží téměř celou domácnost na několik měsíců ven, ví, o čem mluvím. Krabic, tašek a různých jiných zavazadel se vždycky najde fůra a když k tomu přibudou i rostliny, těžko se to do auta nacpe. Naštěstí nás vezla kolegyně, která je kromě vynikající astroložky i vynikajícím logistikem a do auta dostala všechno, což hraničilo se zázrakem. Další zábava vypukla po příjezdu, kdy jsme museli sazenice přesadit. Kamarádka dárkyně radila, že je lepší, když se rajčata dají do kontejnerů, protože tam je nižší pravděpodobnost, že je sežere plíseň. Kontejnery jsme doma neměli, a proto jsme vyrazili k zahrádkářům. Zakoupili jsme několik kontejnerů, pár pytlů substrátu a vyrazili jsme přesazovat. Přesazování je práce, která mi nevadí, takže za chvíli byla rajčata v nových hrncích a v pohodě. Problémem ale bylo místo. Na vybetonované ploše, kterou jsme jim určili, totiž profukovalo, a stačil sebeslabší vítr, aby se jednotlivé rostliny kácely k zemi i s kontejnerem. Následně jsme rajčata přesunuli pod podestu, ale protože nastupovali lešenáři, museli jsme je zase přetáhnout jinam. Nakonec jsme jim vybrali místo v polostínu a se zájmem čekali, co se bude dít. Poctivě jsme vyštipovali palisty, ale rostliny se ke kvetení nijak zvlášť neměly. Z června byl najednou červenec, já jsem chodila každý den zalévat a nejraději bych do kontejnerů kopla. První květy se objevily až ve druhé půlce srpna a do konce září, kdy jsme odjížděli, jsme sklidili slovem i písmem 7 rajčat, z toho dvě ananasová. Korunu tomu dal můj muž, který se jednou zavřel s kusem papíru, tužkou a Hospodářskými novinami. Pozdě odpoledne vylezl z ústraní a sdělil, že spočítal výsledky našeho rajčatového snažení a usoudil, že by vyšlo levněji, kdybychom si kilečko čerstvých rajčat nechali dovést letecky přímo z Provence. Po tomto ekonomickém rozkladu jsem se zachmuřila a nahlas jsem řekla, že rajčata už nikdy pěstovat nebudu, protože mi není dáno, a že se soustředím výhradně na malé červené papričky, které vypadají jako z barevné fotky, pálí jako deset čertů a ještě mi rostou tak, že se na ně se zalíbením dívá i panímáma. Když jsem však v katalogu uviděla to krásné rajče sloupovitého tvaru, dokonalé chuti a vábivé vůně… Zatím ještě nevím, ale pro každý případ mám spojení na dotyčnou firmu na stole před sebou. Co kdyby se povedlo a my konečně ochutnali čerstvý křupavý chleba s vlastními rajčaty a vlastní bazalkou?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.