Ve specializované prodejně džínů v městečku Buttenheim, asi 30 kilometrů severně od Norimberku, se zajímám o suvenýry od peněženek až po čepice vyrobené z džínoviny. Slečna prodavačka vidí, že mám zájem. Sáhne náhle do regálu a pronese: "To ještě nevíte, že tam, kde se vyrábějí džíny, se vyrábí i dámské spodní prádlo. To nebylo podle mne přesné označení. Měla sice říci spodní prádlo, ale dodat, že vrchní. U nás se té části prádla říká kombiné.

Moment překvapení fungoval

Já však mám podezření, že to bylo dobře připravené spiknutí. Předtím jsem totiž byl v muzeu Levi Strausse, kde mě paní ředitelka dr. Tanja Roppelt seznámila s životopisem slavného místního rodáka Leviho Strausse. V muzeu jsem byl totiž dvakrát upozorněn, a dokonce přezkoušen, zda si pamatuji, že mám navštívit i místní prodejnu.

Startovním výstřelem pro zřízení muzea byl v roce 1983 dopis jedné dámy z amerického města Milwaukee, zaslaný tehdejšímu buttenheimskému starostovi, ve kterém jej žádala o informace o objeviteli džínů. Měla v úmyslu s rodištěm Leviho Strausse seznámit účastníky plánovaných "Německých slavností" v Americe.

Co se z počátku zdálo jako špatný vtip, se za krátký čas potvrdilo. Díky intenzivní práci ve státním archivu v nedalekém Bamberku se přišlo na to, že Buttenheim má slavného rodáka. A nejen to. Přišlo se na to, že jeho rodný dům je sice ve zchátralém stavu, ale opravitelný. Senzace byla perfektní. Objevitel džínů pochází z Buttenheimu. Tento senzační objev byl ideou pro stavbu muzea objeviteli kultovního oblečení. V roce 2000 bylo otevřeno "Levi Strauss Museum" a městečko se tak stalo magnetem pro fanoušky džínů z celého světa.

V muzeu

Hned u pokladny dostane návštěvník magnetofon v podobě telefonního sluchátka, pomocí kterého se asi během 45 minut seznámíte s historií levisek, a to včetně exponátů pravých i duplikátů, souvisejících s kauzou nejslavnějších kalhot lidských dějin. Před jednotlivými exponáty stačí jen stisknout číslo exponátů na magnetofonu. Češi si mohou vypůjčit česky psaného průvodce, ve kterém, jak jsem zkontroloval, není nic vzhledem k magnetofonu ošizeno.

Objevitel džínů byl posledním dítětem Hirsche Strausse a jeho druhé ženy Rebeky. Jméno Levi si dal až po příchodu do Ameriky v roce 1847. Než si jméno poameričtil, jmenoval se Löb.

V roce 1853 dostane americkou státní příslušnost. Bylo to v době, kdy na východní pobřeží Ameriky dorazí zprávy o zlatokopech v Kalifornii. Levi se rozhodne zkusit štěstí v San Francisku. Začíná obchodem pro drobné zboží a látky. Sortimentem je všechno, co potřebuje tehdejší obyvatel divokého Západu, od kartáčků na zuby, kšand, knoflíků, nožů až po ošacení. Podnik vzkvétal. Levi nenašel "zlatou žílu" v kovu, ale v látce.

Idea džínů se zrodila v roce 1872, čili asi 20 let později, kdy se Levi Strauss stal americkým příslušníkem. Nebyla to iniciativa Leviho Strausse, ale krejčího Jacoba Davise, krejčího z městečka Reno ve státě Nevada, který bral od firmy Levi Strauss & Co látky. Navrhl místa, kde jsou zlatokopecké kalhoty nejvíce namáhány kameny, to je kolem kapes, látku prostě začal nýtovat.

Davise si chtěl tento svůj vynález nechat patentovat. Jediné, co mu v tom bránilo, byl nedostatek finančních prostředků. Levi Strauss finanční starosti nemá a nechá budoucí džíny patentovat. Patentový spis nese datum 20. května 1873.

Vypráví se, že vznik souvisí se zlatou horečkou. Když Levi Strauss přijel do San Franciska, měl s sebou jen stanové vozové plachty. Zlatokopové potřebovali kalhoty a plachty byly neprodejné, a tak Levi měl využít šance a z plachet začal šít kalhoty. To byla jen legenda, kterou si Levi vymyslel, aby spojil džíny se zlatokopeckou horečkou. S pravdou tato story nemá nic společného.

Modrý denim

Dnešní džíny se na počátku svojí éry jmenovaly "waist overalls" a šily se z modrého denimu. Jak vzniklo slovo denim. Kmotrou byla pravděpodobně francouzská látka, která pocházela z francouzského města Nimes, čili de Nimes a zamerikanizované se vyslovovalo denim. Kdežto název džíny (jeans) pochází asi z italského Janova, kde se v 18. století vyráběla látka pojmenovaná jean.

Modré džíny vděčí za svou barvu indigu, získávanému ze stejnojmenné rostliny. Co bylo na barvě zvláštní? Nedostávala se do nití džínů, ale jen je obalovala a po delším odírání byly nitě bílé. Až v roce 1890 přišla firma BASF s umělým indigem, které vytlačilo přírodní produkt. Na jednu kostku umělého indiga v muzeu jsem si zkusil sáhnout a zjistil jsem, že je to dokonalá barva. Vůbec to nejde smýt.

Z počátku se kalhoty šily po domácku. Davis dohlížel na nastříhání a předával připravenou látku švadlenám. Poptávka byla velká. Už v roce 1874 bylo vyrobeno 5 875 nýtovaných kalhot. Otevírají se dvě nové továrny v San Francisku a vedou se první právní spory kvůli porušení patentových práv. Mimo to nastoupila reklama a waist overalls byly propagovány jako kalhoty pro dřevorubce, farmáře, kovboje, vůbec pro všechny, kteří přišli dobývat divoký Západ. Jejich trvanlivost byla dokladována koženou etiketou s dvěma koni, kteří se je snaží přetrhnout. To je dodnes chráněná výrobní značka. Zlatá horečka stále nepolevovala a slávě mýtu trvanlivosti a symbolu dobyvatelů divokého Západu už nestálo nic v cestě.

Směr Evropa

Ve druhé světové válce se prosadily v armádě, sice v jednodušším provedení, ale přesto prosadily. Do Evropy je přivezli američtí vojáci, kteří je měli zabaleny ve svých zavazadlech.

V jedné místnosti muzea jsou džíny a bundy mladšího i staršího provedení. Dokonce velmi staré. Při podrobném zkoumání jsem zjistil, že jejich střih, až na malé detaily, se vůbec neměnil. Názvu "jeans" bylo použito v Leviho reklamách teprve v roce 1960. Džíny se vypracovaly k důležité části oděvu 20. století.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.