V souvislosti se zánikem různých civilizací se v poslední době často hovoří o mayském kalendáři, který končí kolem slunovratu roku 2012. Proč právě v tuto dobu? Odpovědí na tuto otázku se zabývá několik teorií. Není to však jediná otázka spojená s historií a životem Mayů. Proč tato kvetoucí kultura počala mezi 8. a 9. stoletím upadat až k úplnému kolapsu?

Propad lze sledovat podle archeologických nálezů, mimo jiné i podle postupného ubývání staveb určených většinou pro rituální účely, z nichž každá byla opatřena symbolickým, ale přesným datem dokončení. Poslední takové stavby nalezneme v Quiringuá a Piedres Negras – nesou datum našeho letopočtu 810. Co se dělo v následujících letech a co ukončilo rozkvět kultury patřící v té době k nepokročilejším na světě?

Teorie se různí

Jako jedna z prvních padla domněnka, že došlo k povstání mayského lidu, který uprostřed honosné nádhery elitářské společnosti žil takřka v bídě. Nikde se totiž nenašly ani sebemenší stopy po násilí. Toto vysvětlení vylučuje i množnost nájezdů jiných sousedních kmenů. O něco déle se držely teorie hospodářskoekologické. Hovořilo se o případném nedostatku vody nebo zase o tom, že se mohla vyčerpat půda, na níž se pěstovala hlavní plodina živící převážně tamní obyvatele, totiž kukuřice.

V poslední době je tu i zcela jiné vysvětlení vycházející z nového pohledu. Jeho zastánci si všímají spíše společenského klimatu a atmosféry tehdejšího způsobu života a neomezují se jen na to, o čem hovoří archeologické nálezy. Zabývají se myšlením valné většiny národa, který se věnoval zejména zemědělství. Přebytky úrody pak umožňovaly, aby se elita společnosti, kněží a astronomové, mohla věnovat intelektuálnímu vedení. Zdá se, že nešlo ani tak o zlepšení životních podmínek nebo racionální uspořádání společnosti, nýbrž spíše o to, jak se zalíbit bohům a duchům a jak uspokojit démony. Právě pro ně byla budována nádherná sídla a stavby. Tak třeba v původním sídle Olméků, předchůdců Mayů, v městě bohů Teotihuacánu v Mexiku, které se stalo vzorem pro další mayská města, chrámový areál zabíral obrovskou plochu o délce celých šesti a šířce tří a půl kilometrů. Podobný vznik sakrálních staveb mimořádných rozměrů, které byly v příkrém rozboru s příbytky lidu, můžeme zaznamenat i v dalších četných zemích světa, kde se stavěly chrámy, pyramidy i paláce zbožštělých panovníků, zatímco velká většina obyvatel žila v primitivních chýších. Také v Mayské říši se politický a kulturní život soustřeďoval v sakrálních střediscích, kde se lid objevoval jen o svátcích a výročních trzích, asi jako tomu bylo v našich krajích o pouti a posvíceních spojených s náboženskými obřady.

Opuštěná mayská města

Ruiny měst, ať už se ztrácejí pod vegetací pralesů nebo savany, byly kdysi také náboženskými středisky, ovládanými kněžími a ceremoniáři. Příkladem je třeba město Coban, které po dobu 400 let hrálo důležitou úlohu a zažívalo kulturní rozkvět právě díky svému náboženskému významu. Mayská kultura byla na svém vrcholu mezi lety 300 a 950. Říše se tehdy rozkládala na území dnešního Mexika včetně Yukatanu, na severu až po Guatemalu, Belize, k pohraničním oblastem Hondurasu a na jihu až k Pacifiku. Ač hovoříme o zániku Mayské říše kolem 9. století, máme tím na mysli zánik pokročilé kultury na hlavním území. Na poloostrově Yukatanu žila tato kultura v upadající míře ještě mnoho staletí.

Do kněžské elity pronikalo stále více vojenských hodnostářů. Velitelé přebírali dědictví Mayů, byť i ve změněné formě a v omezeném rozsahu, zejména ve 13. - 15. století. Například když španělský velitel Cortéz dobyl v roce 1519 město Tenochtitlán, mělo tehdy ještě 200 tisíc obyvatel, a patřilo tak k největším městům tehdejšího světa. Ovšemže skladba obyvatel byla již jiná a rodiny kněží, knížat a učenců byly na vymření.

Ještě stále platilo, že pěstování kukuřice přinášelo bohatou úrodu, která díky zemědělským přebytkům umožňovala nadřazené vrstvě věnovat se intelektuálním činnostem. Nejdéle se tento způsob života udržel na poloostrově Yukatanu. Právě zde pak docházelo k výměně vedoucích osobností z náboženské elity na vojenskou.

Příroda vykonala své

Je nabíledni, že svůj podíl na proměnách kvetoucích měst v ubohé ruiny měla sama příroda. Příkladem je oblast Quiringuá v Quatemale. Následkem častého rozvodnění řeky Montagua tu byla neobyčejně úrodná půda. To vedlo na jedné straně k bohaté sklizni pěstovaných plodin, avšak na druhé k nezadržitelnému postupu růstu pralesa. Nedostatkem pracovních sil i finančních prostředků nedokázal čelit mocné síle přírody, takže prales nakonec proměnil některé stavby v ruiny a posléze místy pohltil i ruiny samotné.

Pravým opakem byla v ústřední části oblasti proměna vyčerpané půdy v neúrodnou savanu. Mayové nehospodařili s lopatami ani pluhem, a tak ponechali půdu ležet ladem, jen jí občas pomohli hnojením. Ačkoli ani ekonomické důvody nebyly tak zcela nedůležité, podle nových teorií leží vysvětlení někde jinde. Hovoří se o negativním dopadu rituálů úzce spjatých s kalendářem, podle nějž každý den patřil jinému božstvu a týdny, měsíce i roky tvořily magické periody, ovládané radami pro praktický život, ale hlavně návody ke splnění požadavků bohů. Tyto předpisy byly tak složité, že jim nikdo ani pořádně nerozuměl. Tím rostly obavy, aby to či ono božstvo nepopudilo, když mu nebyla prokázána příslušná pocta v pravý čas. To, že čísla byla spojena s tvářemi bohů, celou věc ještě komplikovalo. Ač Mayové skvěle zvládali prosby, o čemž svědčí jejich astronomické i geometrické znalosti, s časem si poradit neuměli. Tak třeba byli zcela bezradní v tom, co si počít s pěti dny na konci periody 360 dní – 18 měsíců po 230 dnech – které nazývali prázdnými dny. Vzhledem k tomu všemu byla mayská kultura proniknuta chaotickým myšlením, obavami a jakýmsi pesimizmem. Snad i tohle všechno přispělo k tomu, že nastal soumrak kultury tak pokročilé, že dokázala přesně určit postavení a dráhu oběhu planet a dosáhla dalších úspěchů ve vědních oborech, jako je geometrie, astronomie, stavitelství aj. Jako druhá na světě objevila v matematice nulu a uměla s ní pracovat. Snad byla vskutku důvodem pádu velké Mayské říše změna v myšlení lidu, který přestal přijímat slepě vedení kněží a odmítal věnovat všechny své síly vymírající elitě a způsobu života, který se prostě a jednoduše přežil.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.