Dnes víme o dějinách lidstva víc, než jsme kdy mohli doufat. Víme, že v září roku 490 př. n. l. porazili Řekové Peršany v bitvě u Marathonu a že Diomedon běžel v plné zbroji oznámit tuto radostnou zprávu do Athén, kde s výkřikem "Zvítězili jsme" padl mrtev k zemi. A proto, že se říká běhu na dlouhou trať maratón. Víme sice, kdy a kým byla postavena kdejaká katedrála, ale o běžném životě lidí se historické studie většinou nezmiňují. Nebo jen málo. A přitom, jak konstatuje PhDr. Vlastimil Vondruška v knížce Intimní historie od antiky po baroko… "Je to škoda, protože to, jak lidé mysleli a jednali v těch nejprostších situacích, nám o našich předcích řekne často víc než popisy politických zvratů a hospodářsko – sociálních podmínek vývoje lidské společnosti." Třeba to, jak si utírali nos, když měli rýmu.

Kapesníček s monogramem

Leží pečlivě naaranžovaný ve vitríně, už dávno ne čistě bílý, s monogramem OA. Snad ho vyšívala slečna Otylka. Nebo Olinka? To se už nedozvíme. A také to není důležité. Můžeme si jen představovat. Třeba jak asi vypadala dívka, která ho kdysi vyšívala a pro koho. Pro sebe, nebo jako dárek pro milého? Možná, že to ani žádný dárek nebyl a že nebyli ani žádní dva. Jeho intimní příběh zatím končí pod sklem.

Zneuctěný dárek, nebo pobídnutí?

Dárků bychom si měli vždycky cenit, i těch zdánlivě bezcenných. Někdy daleko víc potěší kamínek z výletu, nebo neuměle nakreslený obrázek. Důležité je, zda byl darovaný od srdce. Ale i od srdce darovaná věc může způsobit nedorozumění. Kdysi prý takový nesprávně použitý šáteček mohl zavinit hodně problémů. Třeba, když se dotyčný mládenec z nouze vysmrkal do dívčina darovaného kapesníčku. Dívky se taková věc zcela jistě dotkla, zatímco mládenec vůbec nechápal, proč se urazila.

Jiný příběh z doby Marie Terezie vypráví, jak jistá šlechtična věnovala svému ctiteli tucet kapesníků jako jemnou pobídku. Jenomže dotyčný nereagoval. Takže dostal další tucet. A zase nic. Když se ho dáma zeptala, proč nepoužívá jejích kapesníků, naivní mladík odpověděl: "Óprosím, všech jsem již upotřebil." Vůbec nechápal, proč se ta paní tak podivně usmívá.

Ani vládcové nepoužívali kapesník

Už se asi nikdy nedopátráme, kdy se kapesník v té funkci, v jaké ho známe, ujal. Víme, že Řekové a Římané používali zvláštní druh utěrek, ale jenom na utírání úst při jídle. Nebo si s nimi stírali pot z tváře. Říkalo se jim sudarium nebo orarium. Jisté je, že ošetřovat nos na veřejnosti se pokládalo za neslušné. Nevíme ani, jakým způsobem se s tím problémem vypořádávali. Zřejmě si odběhli do ústraní a nos si utírali způsobem, jaký známe z dob našich prababiček. Jednoduše do rukávu. Po čase vypadal takový rukáv jako navoskovaný. Japonci používali už dávno papírové. Francie a Anglie se je snažila zavést i do svých domácností, ale nějak se neujaly.

Velký jako ubrus

Čtvercové kapesníky, což je formát, který se udržel dodnes, zavedl zvláštním nařízením a na přání své choti Ludvík XIV. Král slunce, jak mu také říkali, to pojednal velkoryse. Rozměr kapesníku byl metr na metr. Předtím byly kapesníky ve tvaru elipsy, šesticípé, nebo osmicípé. Podobu čtverce mají tedy až od Krále slunce. Později se na ně tiskly různé výjevy z bitev, divadel, mapy, krajiny. Ještě za Francouzské revoluce měly stejné rozměry jako za Ludvíka XIV.

První zprávy

Nejde přesně říct, kdy se kapesník ujal jako funkční předmět, a nejen jako předmět ozdobný. První určitá zpráva o kapesníku pochází z roku 1540. Když Antonio Gianorotti, benátský dóžecí sekretář popisuje slavnost v dóžecím paláci, mluví také o tom, "jaké plachetky nosní, uměle vyvedené, se vší skvostností zdobené, dámy i páni měli a neohlížejíce se na nikoho, jich jako bezcennost lehkomyslně užívali, že až hříšno to bylo."

V té době býval kapesník opravdu drahocenným předmětem. Býval vyšívaný zlatem, zdobený krajkami a silně navoněný. Obliba parfémů, zvláště u žen, se datuje téměř od nepaměti. Už ve starém Egyptě se používaly vonné oleje. První evropská destilovaná voda s vůní levandule byla vyrobena v jižní Francii už ve 12. století, ale to patří zase do jiné kapitoly. Drahé kapesníky byly především výsadou lidí bohatých a urozených, nebylo divu, že úřady viděly v používání kapesníku luxus. Svým způsobem se tím také odlišovalo postavení jednotlivce. V roce 1545 bylo v Drážďanech vydáno nařízení, v němž se přímo zakazuje lidem chudším a "v úřadě nestojícím kapesník u sebe míti a vrchnostem svým v pýše na roveň se stavěti." To bylo ještě v dobách, kdy se kapesník nenosil v kapse, ale jen v ruce s rukavicemi.

Za kapesník může šňupání

K používání kapesníků jako takových přispěl především tabák, který se velice hojně pěstoval a jeho šňupání bylo ve velké oblibě. Začaly se používat plátěné utěrky, kterým se říkalo šňupáky. Teprve začátkem devatenáctého století, kdy kapesník už po několikáté změnil svůj design, přijal znovu zpátky svou benátskou formu a začal se nosit v kapse. Proto tedy název kapesník. Za doby secese, kdy byly v módě podkasané živůtky, halenky s krajkou a bohatě zdobený slunečník s dlouhou rukojetí se krom vějíře pro večerní společnosti, stal se nezbytným doplňkem i něžný krajkový kapesníček. Když ho dáma upustila na zem, hned jí ho někdo dvorně podal.

Kapesníky za pár centů a podprsenka za milióny

Když se Američanka Mary Phelps Jacobová rozhodla jít na ples bez korzetu, vyřešila situaci jednoduše. Ušila z kapesníků a růžové mašle podprsenku. Nejdřív vzbudila pohoršení, pak nekonečné nadšení. Začala je šít přítelkyním a 3. listopadu 1914 si svůj nápad nechala patentovat. Práva pak prodala za 1500 dolarů společnosti Warner Brothers Corset Company, která pak vydělala milióny. Takový je už život. A možná, kdyby se u nás ujal návrh filologa Václava Jana Rosy, říkali bychom kapesníku čistonosoplena.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.