Psal se rok 1915. Před rokem začala 1. světová válka. Za dva roky se narodí J. F. Kennedy a za 3 roky vznikne Československá republika. Píše se 1. květen 1915. Z Ameriky vyplouvá k evropským břehům osobní parník Lusitania. To není obyčejný parník. Je držitelem Modré stuhy, ocenění, které se dostává nejrychlejšímu plavidlu mezi Evropou a Amerikou. Komu Lusitania odebrala Modrou stuhu? Nikomu menšímu než Německu.

Když 6. června 1915 byla Lusitania za provolávání slávy 20 tisíc přítomných spuštěna do moře, nikdo nečekal, že za pár let bude hrát tak závažnou roli v mezinárodní politice.

V září 1917 vyplula na svoji první plavbu do New Yorku. Byl to nejluxusnější a s 25 uzly nejrychlejší parník na světě. O Lusitanii se říkalo to samé jako před 3 roky o Titaniku. Lusitania platila s 34 vodotěsnými komorami také za nepotopitelnou. Je konec června roku 1914. V Sarajevu jede v otevřeném voze následník trůnu Ferdinand d 'Este. Zastaví se těsně před Gavrilo Principem. To není žádný dobrý střelec. Tentokrát vystřelil jen 2 poctivé rány a ty stojí život Ferdinanda a jeho ženy Žofie, rozené Chotkové. Netrvá to ani měsíc a celá Evropa je ve válce. Dne 4. února 1915 vyhlásilo Německo vody kolem Anglie za válečnou oblast a Německá marina prohlásila, že potopí každou loď, osobní nevyjímaje, kterou "načapá" v těchto vodách.

Američané protestují a prohlásí, že výstřel na jejich loď, na jejich obyvatele bude považován za napadení neutrality USA. Pak se do toho dá sám německý císař. Měl zřejmě strach, že vtažení vojenského potenciálu USA do války by nemuselo být prospěšné Německu, a zakázal potápět civilní lodě. Tento rozkaz však nebyl oficiálně zveřejněn. Mauretanie, rodná sestra Lusitanie, už brázdí vlny Středozemního moře. Není vybavena jako luxusní parník, ale místo lehátek má pořádná děla. Německo je totiž s Velkou Británií ve válce.

Osudový den

Osudového prvního květnového dne se to v Americe hemží německými agenty. Ti rozdávají letáky, v nichž upozorňují zájemce o plavbu, aby nepoužívali loď, která pluje pod britskou vlajkou, zvláště pak, aby nejezdili Lusitanií. Mělo to takový účinek, jako když se hází hrách na zeď. Zvláště před plavbou na lodi pod britskou vlajkou varují Američany.

Vysloveně poukazují na válečný stav Británie s Německem. I když v Evropě zuřila 1. světová válka, lodní doprava přes Atlantický oceán zůstávala v provozu. A vyhrožování mělo odezvu. Američané začali obviňovat Německo, že potápí osobní parníky. Německo nebylo ve válce s USA. A Němci obviňovali Američany, že tajně zásobují vojenským materiálem nepřítele Německa.V oficiálním sdělení německého velvyslanectví bylo zdůrazňováno, že lodě, které plují pod britskou vlajkou, musí počítat s tím, že budou potopeny. Lusitania byla dokonce údajně prohledána německými agenty. Ti zřejmě nic nenašli. Poslední šetření ukázalo, že Lusitania nebyl čistě osobní parník, na kterém se starali jen o pohodlí cestujících. Na lodi mělo být velké množství munice a nafty jako dodávka pro bojující Británii. Původně toho osudového dne měly mezi Amerikou a Evropou plout dvě britské lodě. Ta druhá byla na poslední chvíli "odřeknuta."

Rychlejší než torpédo

Lusitania při provozu všech kotlů mohla vyvinout rychlost 23 uzlů. Německá torpéda dosahovala rychlosti 21 uzlů. V podstatě Lusitania byla schopná torpédu ujet. Ovšem do děje zasáhla náhoda. Lusitania nejede na plný výkon. Je válka, šetří se. Proč plula pomalu? Je válka, je menší konkurence. A navíc. Lusitania je oblíbená a pokládána za bezpečnou loď. Ovšem o tom, že Lusitania nejede na plný výkon, věděl kapitán a také ve strojovně. A navíc je pro jízdu zpět plně naložená uhlím. Nemohly být zavřeny všechny vodotěsné přepážky, a proto byla Lusitania mnohem zranitelnější. O tom nemají cestující ani tušení. Na loď nastupuje kapitán Turner. Protože je válka, podléhají i osobní lodě britské admiralitě – tedy vojákům. Velmi rozhodující slovo na admiralitě má jistý pan Winston Churchill.

Pán s doutníkem

Na lodi, když odrazí od amerických břehů, jsou dva tisíce cestujících. Zbraně na palubě jsou deklarovány jako lovecké zbraně. Turnerovi nechají podepsat jen část celního prohlášení. Co bylo v nejnižších patrech, o tom se spekuluje. Měla Lusitania na palubě mimo cestujících také munici? O tom už se dnes nepochybuje. Nebylo zjištěno, zda loď měla na palubě také 12 kanónů a 126 tun smrtelného nervového plynu. Němci ospravedlňovali potopení s odůvodněním, že loď vezla nepřátelům, tedy Anglii munici a zbraně. Nakonec Němci říkali, že 1.světová válka trvá už skoro 9 měsíců, a tak se není třeba čemu divit. Plavba probíhá bez problémů. Luxus, bazén a zábava na palubě. Úmorná práce, horko a syčení páry v podpalubí. Šestého dne se dostává Lusitania na 500 mil od břehů Irska. V britské admiralitě se začíná zvyšovat napětí. Do nebezpečných vod nejedou Lusitanii naproti žádné britské vojenské lodě. Vysvětlení. Musely být poslány do bojů ve Středozemním moři a na sever Atlantiku. A tak Lusitania jede bez ochrany. Z admirality kapitánovi rádiem poradí, aby plul "zig-zag" kurzem. Turner na radu nereaguje. Aby připlul do Británie za přílivu, ještě vlastně zpomalí. Co však udělá, nechá cvičně spustit záchranné čluny. Ve stejnou dobu 1. května vyplouvá z přístavu v Emdenu německá ponorka U 20. Kapitán Walther Schwieger má rozkaz plout do skotských vod, kde má potápět nepřátelské válečné lodě. Nikdo mu nedal rozkaz číhat na Lusitanii. Nikoho vůbec nenapadlo, že by se tyto dvě lodě mohly vůbec setkat.

Byl to všední válečný den

Na ponorce panuje všední válečný den. U 20 potopí jednu britskou loď. Norský parník jí ujede. Už má jenom 3 torpéda. Nemá mnoho pohonných hmot a Schwieger udělá fatální rozhodnutí. Nikam do skotských vod se nepluje. Bude se patrolovat u pobřeží Irska a pak otáčí do mateřského přístavu. Na Lusitanii se podává snídaně. Jsou 2 hodiny po poledni. Loď vjíždí do mlhy. Aby připlula Lusitania do Británie za přílivu, nařídí Turner udržovat rychlost parníku 18 uzlů. Schwieger se rozhodne obrátit U 20 domů. Z mlhy vyjede Lusitania. Kapitán U 20, jak později zapsal do lodního deníku, vidí 4 komíny a 2 stožáry. Dlouho nepřemýšlí. Vypálí torpédo. To se řítí rychlostí 21 uzlů k Lusitanii. Vzdálenost mezi U 20 a Lusitanií urazí za minutu. Přímý zásah mezi prvním a druhým komínem. Lusitania se nakloní. Stalo se něco nepochopitelného.

Parník se potopil za 18 minut

Luxusní parník Lusitania jde ke dnu tak rychle, že se stačí zachránit jen jedna třetina cestujících. Potápějící se loď s sebou stáhla 1198 cestujících, mezi nimi 128 Američanů. Je to o 300 méně než před 3 roky na Titaniku. Tehdy to byla příroda, dnes civilizací zdokonalená technika. Mnohem více se spekuluje, zda Walther Schwieger věděl, že posílá torpédo na civilní loď. Viděl v ní křižník nebo alespoň pomocný křižník. "Uviděl jsem parník se dvěma stožáry a čtyřmi komíny," zapsal do lodního deníku Schwieger.

A nakonec se našly dokumenty, že sami Angličané Lusitanii dokumentovali jako pomocný křižník. Byl proto pozměněn nátěr za komínem, aby nebyla loď tak snadno identifikovatelná. Vypadá to tak, že Angličanům se taktizování nevyplatilo. Vlastně nevyplatilo se Německu. Taktizoval Churchill, nebo věděl, že zatáhne Ameriku do války? Bylo odpáleno jen jedno torpédo a na Lusitanii došlo ke dvěma výbuchům. Ten druhý byl navíc mnohem silnější. Do éteru letí SOS. Nebylo možné spustit všechny záchranné čluny. Loď se velmi příkře naklonila a celá jedna strana člunů byla nepoužitelná. Kapitán Schwieger práskl do bot. Na pomoc Lusitanii přijíždí rybářské lodě. Turner se zachrání na kusu z vraku lodi. V Německu se slaví. V Anglii se konají přípravy na pohřeb. Členové posádky U 20 jsou slaveni jako hrdinové. Kapitán Schwieger dostane nakládačku od vrchního velení. Za dva roky padne ve válce na moři. Turner není pochválen, ale dostane další loď. Sám ex-prezident Theodore Roosevelt, který nebyl pokládán za nepřítele Německa, se vyslovil pro válku proti Německu. Prezident Woodrow Wilson protestoval velmi ostře proti potopení Lusitanie. V Německu byl vydán zákaz potápět osobní lodě. Jakmile USA v roce 1917 vstoupila do války, vše se změnilo. Rozkaz byl odvolán. Odpověď na incident s Lusitanií na sebe nenechala dlouho čekat. Netrvá dlouho a USA jsou ve válce. A spekulujme. Nebyl to úmysl zavléci USA do války? Příliš odvážná spekulace? V roce 1993 byla nalezena potopená Lusitania. Je v hloubce 93 metrů. Vybouchl kotel, uhelný prach, nebo munice. Pochybnosti přetrvávají. Odpovědi se různí. Potopení Lusitanie je zajímavé už z hlediska historie.

Historie se opakuje

Po více než 25 letech Německo opět bojuje s Velkou Británii, tentokrát už ve 2. světové válce. Na konci roku 1941 je Japonci napaden Pearl Harbour, americká lodní základna. Amerika je v šoku. Ztráta amerických životů urychlila rozhodnutí USA vstoupit do války. Výsledek byl stejný. Historie se opakovala.

Vyzvedneme Lusitanii?

Gregg Bemis, obchodník z amerického státu Nové Mexiko, si vytkl za cíl zjistit pozadí celé aféry. Za dobrých 85 let po incidentu, dnes už majitel vraku Bemis, chce zjistit, co vlastně loď převážela. Pověřil speciální tým na podmořský výzkum zvláštní pátrací akcí. Na co se čeká, je irské povolení k podmořskému výzkumu. Bemis začíná být nervózní. Bemis už do podniku vložil kolem 2 milionů dolarů. Zaplatila také americká televizní společnost za filmová práva. A mimo to Lusitania se pomalu na mořském dně rozpadá v asi 100 metrové hloubce. Zda se tajemství lodi dostane skutečně na veřejnost, není tak jisté. Irské úřady se nechaly slyšet, že dovolí provést pátrací akce pod vodou, ale nejsou nakloněny povolit vyzvednutí Lusitanie na pevninu. A nabízí se otázka? Ztroskotá odhalení tajemství Lusitanie na povolení?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011