Bez podrobné mapy a znalosti terénu není jednoduché tohle místo najít. Z Karlových Varů jedeme do Nejdku, potom do Nových Hamrů a úzkou silničkou stoupáme k samotě Jelení. Potom už jdeme pěšky hustým lesem až na otevřenou planinu. Nad ponurým močálem se válí mlha. Se smíšenými pocity kráčíme poblíž rašeliniště po nevlídné náhorní planině. Mrholí, vlhkost nám proniká do oděvů i obuvi. Státní hranice v nadmořské výšce 1000 metrů je na dosah ruky.

Cín byl pro nacisty nezbytný

Kdysi tudy vedla důležitá obchodní stezka do Saska. V 15. a 16. století, kdy oblast patřila šlechtickému rodu Šliků, tu vyrostly pověstné cínové a stříbrné doly. Některé původní názvy hornických středisek – například Měděnec a Cínovec – se zachovaly. Dnes jsou z nich dobře vybavená střediska letní rekreace a zimních radovánek. My se však blížíme do míst, kde před více než pětašedesáti lety lidé trpěli, prožívali nelidskou dřinu a měli neustálý strach ze smrti.

Před časem jsme se setkali nejprve u zdejšího bývalého dolu a pak v útulné hospůdce v nejbližší horské obci – Přebuzi – s jedním z posledních svědků někdejšího podzemního pekla, Kamilem Ž. (Nyní je mu 89 let.) Jeho vzpomínky nám naháněly hrůzu navzdory dlouhé době, která uplynula od jeho utrpení.

"Po okleštění naší republiky bylo za druhé světové války tohle území mezi Velkým močálem a Jeřábím jezerem hluboko ve Velkoněmecké říši," vyprávěl. "Nacisté obnovili těžbu cínu, protože ho nutně potřebovali v radiotechnice a letectví. Na rozsáhlém prostoru o rozloze téměř jednoho čtverečního kilometru vznikl šestipatrový důl hluboký 180 metrů, s rozsáhlou sítí podzemních chodeb. Místo bylo zvoleno prozíravě nejen proto, že území bylo podle geologického průzkumu velmi bohaté na cínovou rudu, ale také proto, že v případě bombardování spojeneckým letectvem nebylo přímo na území Německa, nýbrž v nenápadné horské lokalitě, daleko od středisek průmyslu a dopravy. Ta by se samozřejmě bombardovala především. Byla tady vybudována továrna na úpravu cínové rudy a také koncentrační tábor. Při nepředstavitelně těžké práci se tady od února 1940 do května 1945 vystřídaly téměř tři tisíce zajatců a totálně nasazených."

Nacisté byli v průzkumu nerostných zdrojů v obsazených zemích velmi důkladní; výjimkou nebyla ani česká území. Byli si vědomi toho, že dobývání cínové rudy má v Krušných horách už od středověku prastarou tradici a že kvalita cínu jakožto ušlechtilého kovu byla na tomto území vždy velmi vysoce hodnocena. Bylo jasné, že "horní města" se spoustou privilegií, jež jim byla přidělována, nevznikala ani náhodou, ani chaoticky. Koncem 19. století sice těžba zeslábla, ale to nebylo způsobeno nezájmem o cín nebo nedostatkem cínové rudy, nýbrž proto, že tehdejší geologové neměli dnešní moderní prostředky k průzkumu hornin, a také proto, že těžba ve větších hloubkách byla finančně stále náročnější. Bylo zřejmé, že tato oblast Krušných hor, dříve nazývaných jako Rudohoří, dosud skrývá ve svých útrobách velké rudné bohatství. To všechno si Němci samozřejmě dobře uvědomovali. Během těchto úvah se rozhlížíme a pozorujeme krajinu. Okolní rašelina dosahuje hloubky několika metrů a v minulosti byla hojně těžena. Roste na ní trpasličí borovice blatka a vrchovištní květena, jejíž barvy se rozzáří vždy koncem jara a během krátce trvajícího léta. Velký močál o rozloze padesáti hektarů je přírodní rezervací podobně jako nedaleké Velké jeřábí jezero. V podrostu bahenních borovic, zakrslých bříz a vrb se skrývají vzácné rostliny – přeslička říční, ostřice, suchopýr, rosnatka a masožravá tučnice obecná. Horská příroda skrývá řadu krás – jenže někdejší genius loci jako by se z místa dávné hrůzy dosud nevytratil…

Konečně nacházíme hledané místo a vcházíme do ruin rozlehlého areálu. Je nepříjemné ticho, z lesa se neozývá ani ptačí pípnutí. Nad sebou má me olověnou oblohu a všude kolem vnímáme zvláštní pocit tísně a napětí.

Přežít, nebo zemřít

"Nerad sem chodím," vzpomínal bývalý vězeň. "Visí tady odkaz zla. Pomstít se nacistům by si jistě přáli ti, kteří byli zastřeleni při útěku nebo zahynuli v bezedném močálu. Své katany prokleli před smrtí všichni ti, kteří byli zavaleni v šachtách a jejichž ostatky šedesát pět let tlí v důlním podzemí. Není vyloučeno, že ta těla přetrvala v původním stavu, protože mohla být konzervována ledovou vodou prosáklou z rašeliniště Velkého močálu. A je také možné, že nacisté ukryli do podzemí důležité dokumenty a cennosti, aby se snad někdy pro ně vrátili…"

V bažinách mezi Přebuzí a Jelením byla také vybudována moderní třídírna a zajatecký koncentrační tábor s rozlehlými podzemními dílnami. Zajatci – zpočátku Francouzi, později Poláci, Ukrajinci a také několik Čechů – ve zdejších klimatických podmínkách beznadějně trpěli nedostatečným oblečením. V mrazivém vzduchu museli pracovat jen v lehkém oděvu. Těžké vozíky s vytěženou rudou museli tahat stovky metrů ručně až do úplného vysílení. Jídla byl nedostatek a stačilo jen k holému přežití. Sebemenší projevy nekázně nebo malé pracovní úsilí byly nemilosrdně trestány. Hygienické podmínky byly naprosto nedostačující. V táboře několikrát vypukla tyfová epidemie.

Němečtí dozorci byli k lidskému utrpení naprosto lhostejní. Jejich úkolem bylo udržet důlní činnost ve spolehlivém chodu, dbát na to, aby žádné známky existence lágru nepronikly na veřejnost, a kontrolovat sebemenší náznaky pokusů o útěk, nebo dokonce vzpouru zajatců. Jejich smrt je nezajímala – úbytek byl brzy doplněn nejbližším transportem z jiné části říše. Z archivů vyplývá zajímavý poznatek, že totiž dozorci byli do cínového lágru posíláni sloužit za trest, když se málo osvědčili v jiném pracovním táboře ve vnitrozemí. O to horší byla jejich nenávist k zajatcům a zacházení s nimi.

Tři těžní klece a věže stačili nacisté před útěkem v květnu 1945 zničit výbuchem. Železobetonové části objektu samozřejmě zůstaly – asi navždy. Také po ostatním zařízení zbylo jen torzo, které je ale tak rozsáhlé, že důkladná prohlídka zabere nejméně dvě hodiny. Dosud se zachoval například skelet hlavní budovy, kruhový bazén a zatopené podzemní dílny.

"To, co vidíme, je bývalá turbína s kolem a náhonem. Opodál je zbytek trafostanice. Lágr měl záložní zdroj elektřiny pro případ, že by došlo k poruše na vedení o napětí 16 kilovoltů. Vyráběl se tu cínový koncentrát s průměrným obsahem 43 procent cínu a dopravoval se do cínové hutě ve Freibergu. Vedení násypky na rudné mlýny bylo odhlučněno dřevem…"

Obrovská vodní nádrž o průměru dvaceti metrů a hloubce pěti metrů sloužila zřejmě k odplavování hlušiny. Bývala zastřešená. Stopy po přítomnosti kovu tu nejsou, zato nazelenalá páchnoucí voda s napadanými tlejícími větvemi stromů vzbuzuje nelibé pocity. Obrysy komínu s tlumičem dýmu se strašidelně rýsují v mlžném oparu – vypadají jako varovně vztyčená obří ruka. Jdeme dál a procházíme zbytky hal a skeletem třídírny.

Nad kluzkými schody vedoucími do nitra podzemních dílen chvíli váháme, než se rozhodneme sestoupit dolů. Naše hlasy se strašidelně rozléhají podzemím, když nahlížíme dovnitř a potom vcházíme do přístupných částí dílen i betonových kobek, kam byli uzavíráni zajatci, kteří vyčerpáním padli a nebyli schopni další práce, jež vysála jejich síly i zdraví. Nelze než obdivovat, že se přesto někteří z nich s nasazením života pokusili o útěk. Kamkoli, jenom pryč odtud. Snaha i odvaha byly však téměř vždy marné. Pokud zázrakem prošli močálem, dostali se na jedinou cestu, která ovšem vedla do rajchu. Nu, a v horských obcích žilo výhradně německé sudetské obyvatelstvo. Pro vězně tedy prakticky nebylo úniku. Několika málo jedincům se nicméně podařilo uprchnout – mezi nimi byl také pan Kamil Ž.

Podzemí, které už nepromluví

"Lágry tady byly dva a měly přezdívku velký a malý cíňák. Heftlinkové vykonávali většinu prací ručně, mechanizace byla na nízké úrovni. Z obav před spojeneckými nálety nacisté fabriku dokonale utajili. Všechny stavby byly izolovány a maskovány dřevem, ze střeženého území nesměl proniknout žádný zvuk, světlo nebo kouř. Když esesáci na jaře pětačtyřicátého roku věděli, že jejich rádoby tisícileté říši zvoní poslední hrana, vypravili několik set vězňů na pochod smrti. Hromadný hrob je nedaleko odtud." Po válce se někteří odvážlivci při pátrání dostali do druhého podzemního patra, ale dál to nešlo. V roce 1946 provedl průzkum dolu Státní geologický ústav. Historie prokletého tábora tím však nekončí. Záhadná minulost zřejmě nedala spát skupině německých občanů, kteří se před několika lety vypravili do opuštěného areálu. Byli pečlivě vybaveni, přivezli si benzinovou centrálu na výrobu elektrického proudu, a zatímco jedna skupina mužů v neoprenových oblecích slídila v podzemí, druhá část výpravy sledovala jejich průzkum na televizním monitoru. Aby zamaskovali hluk centrály, pouštěli hlasitou reprodukovanou hudbu. Postavili hlídku, která je mobilním telefonem včas varovala před příjezdem pohraniční policie, takže stačili odjet i se svým zařízením. Těžko lze předpokládat, že by hledali ostatky vězňů ve spodních patrech dolu. Kdo byli tito lidé a jaký byl cíl jejich počínání, lze stěží říci. Šli snad za něčím najisto? Na otázku, jaké tajemství dodnes skrývá cínové podzemí, odpověď neznáme.

Odkaz nešťastných obětí nezanikl. Nad blízkou obcí Rolavou i na turistické stezce pod nedalekou Plochou horou jsou na místech společného hrobu zajatců a pochodu smrti postaveny památníčky. Krajina však nemá jen ponurou minulost – oplývá i přírodními krásami. Celá oblast byla vyhlášena chráněným přírodním parkem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.