"Co je umění? Zeptá-li se někdo takto v uzavřeném kruhu lidí stejně naladěných a stejně zvědavých, neuslyší nic než odpověď podmíněnou otázkou. Je to tak, jako by se ptal kámen kamene, co je kámen, květ květu, co je květ. Neptejme se tedy, co je umění v kruhu odborníků; oni sami to nemohou vědět. Tak jako kámen může být jen kusem skály, skála pak částí pohoří ve společenství s oblohou, vodstvy, rostlinami, zvířaty a lidmi, tak ani umění na tomto světě není samo pro sebe, ale je jen částí lidské vzdělanosti. Nemluví-li umění za celou společnost živých lidí přítomnosti a není-li tedy obecně srozumitelné, nemá znaky umění a jeho bytí je pochybné. To je snad jediná bezpečná odpověď na otázku, co je umění. Objevit takové umění však znamená objevit jednotu světa."

To je pouze stručný úryvek z úvahy známého českého architekta, výtvarníka, heraldika a spisovatele minulého století Břetislava Štorma, otištěné v literárním časopise Vyšehrad z roku 1948. Uvádím jej zde zcela záměrně, ve snaze poukázat na ostrý protiklad se současným kritickým trendem, který šmahem zavrhuje všechna umělecká díla, jež mají vzácnou schopnost oslovovat lidské duše v jejich hlubších úrovních a budovat neviditelné mosty směřující k srdcím těch, kteří by jinak stěží nahlédli přes trojrozměrnou zeď pečlivě střežící brány naší "virtuální reality".

Světlo a láska – přísné tabu

V jednom deníku mne nedávno ohromil – bohužel však v záporném slova smyslu – článek nazvaný "Jak se v Česku daří kýči", pranýřující údajnou ziskuchtivost a zaprodanost některých současných výtvarníků, jejichž domnělé umění spočívá hlavně v sebepropagaci a vědomé snaze po co nejtučnějších výdělcích. S výjimkou Kristiana Kodeta, jehož autor článku blahosklonně ušetřil díky – aspoň řemeslně – kvalitní tvorbě, nezůstala na zmíněných umělcích nit suchá. Výtvarníku Tomáši Bímovi přiřkl tento "znalec umění" přídomek "Lhoták pro chudé" – coby ubohému epigonu malíře a grafika Kamila Lhotáka – který nejenže neumí vnést do svých obrazů hlubší rozměr, ale nezvládá ani základy výtvarné techniky. Takže vlastně nemaluje, ale spíš vyrábí obrazy na míru pro své zákazníky. "Bím je příkladem umělce, který kýčem začal a ničím jiným nemůže skončit, nemůže být totiž řeč o jakémkoli vývoji," uzavírá jasnovidně novinář. Podobně dopadla Blanka Bohdanová a Iva Hüttnerová, jejichž díla označil autor za "hezkou privátní zábavu, ale o umění nemůže být ani řeč." Samostatná kapitola je pak věnována Zdeňku Hajnému a jeho chodovské galerii, v níž "předvádí své rádoby magické obrazy". Ti, kteří alespoň zběžně znají práci zmiňovaných autorů, nepochybně tuší, co mají jejich díla společného. Harmonie, světlo, malebný souzvuk s jemnými akordy lidské duše, hřejivý pocit pohody – to vše vyzařují obrazy, jejichž tvůrci jsou nazýváni "kýčaři" a "cynickými pragmatiky". Koneckonců právem – světlo, naděje a láska jsou v dnešním světě, tedy i v umění, již téměř tabu.

Strach z nesmrtelnosti

Nejsem výtvarník ani odborný kritik, tudíž se jen stěží mohu pouštět do polemik o tom, co je a co není skutečné umění. Jediné, co mohu – podívat se na věc očima obyčejného člověka, který se cítí být určitým dílem osloven, anebo jej jednoduše míjí, neboť nenalezl nic, co by nějakým způsobem souznělo s touhami a potřebami jeho nejhlubšího nitra.

Otázkou zůstává, v čem lze spatřovat jeho hodnotu? Osobně se domnívám, že to, co je na umění nejcennější, je jeho schopnost potěšit, povzbudit a v neposlední řadě odhalit zdroj určitého poznání. Poznání, jež není v souladu s momentálním zájmem a požadavky širších mas a nemíří cíleně na konkrétního konzumenta (jako v případě kýče), které je občas dokonce nepopulární a společensky stěží přijatelné, a přesto dokáže oslovit tu část lidské duše, jež se dosud upomíná na svou nesmrtelnost. A jsme u kořene celého problému: současná společnost preferuje zcela jiné trendy, než je návrat k naší duchovní prapodstatě. Hmotařství, lačnost, honba za úspěchem – to jsou hlavní nástroje, jež poslušně hrají pod taktovkou přísného dirigenta svou bláhovou ódu na "dokonalý svět". A jen málokdo si všimne, že se pod maskami hudebníků ukrývají k smrti vyděšené lidské tváře, jejichž výraz přesně odpovídá tomu, jak se cítí jejich duše – osamělé, odvržené, živořící, zbavené svých přirozených půvabů. To je právě to, čeho se dnešní svět nejvíc obává – pohlédnout do tváře své vlastní nesmrtelné podstatě.

Jsme opravdu tak negramotní?

Neznám autora úvahy o "českém výtvarném kýči", a tak mohu stěží říci, co jej vedlo k tak kategorickým odsudkům. Znám však spoustu lidí, jimž se líbí obrázky Tomáše Bíma či Ivy Hüttnerové, nebo kteří pravidelně navštěvují chodovskou galerii Cesty ke světlu. Také já se mezi ně počítám. A nestydím se za to. Ale možná bych měla. Podle názoru autora totiž nutně postrádám jakýkoliv výtvarný vkus a cit pro skutečné umění. Nechme však promluvit samotného "znalce". "Zdá se, že se (Zdeněk Hajný) dokázal přesně trefit do vkusu (nebo spíš nevkusu) lidí, kteří neznají vývoj současného umění a nechají se snadno zmást sugestivním výkladem. Mohou podlehnout dojmu, že z jeho obrazů vyzařují hluboké myšlenky, že jsou původní, nebo že snad dokonce navazují na křehké světelné obrazy Josefa Šímy. Zároveň mohou někomu připomenout jakési tajuplné vesmírné vize. V zásadě však jde o spletení pojmů. Hajného obrazy jistě neodhalují tajemství kosmických dálek, jsou šikovnou mystifikací, která snad může zapůsobit jen na toho, kdo o výtvarném umění vůbec nic neví."

Nemíním zde obhajovat díla pana Hajného, myslím, že jsou schopna obhájit se sama a bez problémů. Udivuje mne však, kde bere dotyčný tolik odvahy k tomu, aby činil takové závěry. Nehledě na to, že dílo, které zde zcela otevřeně odsuzuje, sám ani dobře nezná. Jinak by například věděl, že ony "kosmické dálky" jsou ve skutečnosti jinotajem lidských duší, jejichž život řídí moudré a laskavé zákony Univerza, nebo že k obrazům záměrně není poskytován žádný komentář (dokonce chybí cedulky s popisem), aby si každý z návštěvníků mohl zvolit svou vlastní interpretaci.

Věčný souboj ducha s hmotou

"Kde je zakopán pes?" ptám se. Po dalších několika řádcích mám jasno. Tím největším trnem v oku je dotyčnému novináři z jeho pohledu zcela absurdní názor, že obrazy jsou schopny vyzařovat určitou (pozitivní) energii. To je pro něj jev naprosto nepochopitelný, a tudíž neexistující. A jsme opět u tématu protivenství ducha a hmoty, "věřících" a "nevěřících", materialistů a těch, jejichž životy – alespoň občas – nabývají více rozměrů. Nikomu nelze vyvracet jeho světonázor. Pokud je někdo zaníceným materialistou, nechť si jím je – i to má svůj smysl. Chceme-li však vynášet slova odsudků, možná bychom si nejdřív mohli vyslechnout i názory "z druhé strany". Do chodovské galerie docházejí pravidelně děti i dospělí. Jedná se i o lidi tělesně a mentálně postižené, kteří se neobejdou bez pomoci ošetřovatelů. Přesto si i oni s sebou odnášejí nezapomenutelné zážitky. Jsou mezi nimi jedinci s Downovým syndromem, po obrně, epileptici, autisti. Řada z nich není ani vybavena pro intelektuální uchopení světa, prostředí kolem sebe vnímají intuitivně. Není však pochyb o tom, že je jim tu dobře. Jejich pohyby se brzy zklidní, na tvářích se objeví úsměv a v očích něco jako rozzáření.

Moderní nebo morbidní?

Před pár lety jsme s manželem v Turnově navštívili výstavu moderního umění. Trávili jsme tehdy dovolenou v Českém ráji, a protože ten den zrovna pršelo, rozhodli jsme se doplnit svůj pobyt nějakým kulturním zážitkem. Zážitek to tedy byl, a jaký! Z městské galerie jsme odcházeli znechuceni a naprosto šokováni. Jinak velmi pěkné, útulné a světlé prostory nabízely více než morbidní podívanou. Na obrazech převládala černá a temně rudá barva, z motivů utrhané nohy a ruce, vypíchané oči a roztříštěné lebky. Několik prací bylo obohaceno o "další rozměr" v podobě přilepených zaprášených fáčů ležérně visících přes dřevěné rámy. Zajímavé bylo, že zde vystavovalo asi šest nebo sedm mladých autorů, ale výsledný dojem budil zdání bezchybného celku. Začínající umělci se zkrátka "nádherně" sešli.

Na žádné podobné výstavě jsem od té doby nebyla a ani nic takového neplánuji. Přestože nabídka je poměrně pestrá a exponáty více než "lákavé". Kdo by si nechal ujít například díla, do nichž autor umně zakomponoval zahnívající části zvířecích končetin? Ano, i taková výstava tu byla před pár lety k vidění. A sklidila ohromný úspěch. Obrazy působily velmi osobitě, autenticky, nesloužily žádným idejím a rozhodně se nepodbízely svým divákům. Zkrátka umění jak má být. Autorovi zmíněné úvahy zní pojem cesty ke světlu "poněkud podezřele". Věřím však, že není čeho se bát. Již ve Starém zákoně je světlo spojené s požehnáním, zdravím, láskou a spravedlností. Odpradávna doprovází člověka při všech jeho životních poutích. A hlavně – světlo je symbolem čistoty, jednoty a osvícení a to je právě to, co dnešní svět tak zoufale potřebuje.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.