Jednoho chladného únorového dne roku 1920 byla z berlínského říčního kanálu zachráněna napůl utopená dívka. Její pokus o sebevraždu se nezdařil, ale mladá žena nejenže za svou záchranu nepoděkovala, ale nechtěla udat ani svou totožnost, tím méně důvod svého zoufalství. To vše samozřejmě vzbudilo velký zájem tisku a dívka dostala přízvisko "slečna Neznámá". Byla převezena na nervovou kliniku v Daledorfu a v přijímacím protokolu bylo uvedeno, že její tělo bylo poseto jizvami po střelných i bodných ranách.

Osud carské rodiny

O slečně Neznámé se začalo proslýchat, že je snad jediným členem carské rodiny, který přežil hromadnou popravu v roce 1918 v Jekaterinburgu. I dnes existuje několik verzí hrůzného masakru, k němuž bolševici přikročili poté, co je drželi v zajetí několik měsíců. Carský klan sestával z cara Nikolaje (Mikuláše), jeho manželky, dcer Olgy, Taťany, Marie a Anastázie a syna Alexeje, dále z osobního lékaře, komorné, komorníka a kuchaře. Podle líčení velitele popravčího komanda Jurovského přijelo pro ně po půlnoci nákladní auto s popravčí četou a poté bylo členům rodiny přikázáno, aby se shromáždili ve dvou řadách v podzemních místnostech Ipatěvova domu, kde pobývali. Poté, co byli všichni vyfotografováni, zřejmě jako důkaz pro vrchní vedení v Moskvě, vytáhl Jurovský osobně pistoli a zastřelil cara, načež začala střelba na všechny přítomné. Většina zemřela okamžitě, naživu zůstala jen děvčata a ta vojáci ubodali. Důvodem, proč dívky umíraly pomaleji, bylo to, že měly v živůtcích zašity rodinné šperky, což je chránilo jako neprůstřelná vesta. Nakonec samozřejmě podlehli všichni. Mrtvoly byly odvezeny asi 20 kilometrů k nedaleké šachtě, avšak tento úkryt se zdál vedení nedostatečný, a tak byly druhého dne převezeny hlouběji do lesa, rozsekány, polity benzínem a spáleny.

Anastázie aneb slečna Neznámá

Vraťme se k neznámé sebevražedkyni. Ta v ústavu v Daledorfu po nějakém čase sama počala trousit poznámky, které ledacos naznačovaly. Tak třeba ukázala noční sestře fotografii carské rodiny v novinách a tázala se jí, zda nevidí podobnost mezi ní a jednou z carských dcer, Anastázií. Sestry si také všimly, že při různých příležitostech, ale i ve spánku, hovořila rusky. Když se začaly šířit pověsti, že neznámá je snad nejmladší carskou dcerou Anastázií, navštívila ji v ústavu baronka Buxhoeveden, ale Bůh ví proč, Anastázie se s ní nechtěla setkat. Zato rytmistr von Schwaben, bývalý člen gardy carevny matky, si při další návštěvě získal důvěru mladé ženy, která mu potvrdila, že jako jediná přežila masakr a vylíčila věrohodně svou záchranu.

Když vojáci v Jekaterinburgu tahali pod rouškou noci mrtvoly ze suterénu domu, všiml si jeden z nich, Polák Čajkovsky, že Anastázie ještě žije, a rozhodl se s pomocí svého bratra Sergeje ji odvléci a zachránit. Později se mu podařilo s těžce zraněnou uprchnout směrem do Rumunska. Po téměř pětiměsíční anabázi překonali více než tři tisíce kilometrů. Do Bukurešti dojela Anastázie těhotná, protože Čajkovsky ji cestou znásilňoval. Dítě, chlapec, bylo dáno do sirotčince a jeho otec zahynul později v pouličních bojích.

Svědectví pro a proti

Neuvěřitelná historie o záchraně princezny Anastázie měla své příznivce, ale i odpůrce a byla tu samozřejmě podpůrná a naopak zase vyvracející svědectví. Tak třeba důstojník německé okupační armády na Ukrajině vypověděl, že se dobře pamatuje, jak pomáhal v roce 1918 přepravit přes pontonový most na řece Bug žebřiňák s těžce poraněnou mladou ženou. Další svědek, Vídeňák Kleibenzetl, který byl v Jekaterinburgu jako válečný zajatec, potvrdil, že viděl Anastázii zmasakrovanou, ale ještě živou. Zcela důvěryhodné bylo svědectví velitele švédského Červeného kříže v Rusku hraběte Bonde. Vypověděl, že zvláštní vlak, který byl vypraven na Sibiř pod jeho velením, byl zadržen a prohledáván rudoarmějci. Pátralo se prý po uprchlé princezně Anastázii.

Anastázie – alespoň údajná – po příchodu do Berlína, a tedy ještě před pokusem o sebevraždu, vyhledala prý svou německou tetu Irenu von Preussen, ale byla odmítnuta. Později se však její syn Sigismund obrátil sám na mladou ženu a zaslal jí list s osmnácti otázkami, z nichž některé byly záměrně matoucí. Odpovědět na ně mohl jen ten, kdo opravdu znal život carské rodiny. Přesto vše odpověděla tak věrohodně, že – jak se princ vyjádřil – o její totožnosti není pochybností. Navíc při setkání s ní objevil prý zřetelné rysy totožnosti s carevnou, kterou dobře znal. A byl tu ještě někdo, kdo svědčil o pravdivosti slov Anastázie. Byla to bývalá chůva a učitel francouzštiny. Ti dva kdysi sloužili v carské rodině, později z Ruska uprchli, vzali se a usadili se ve Švýcarsku. Při návštěvě v hovoru přišli mimo jiné i na to, že mladá žena má zvláštním způsobem znetvořené palce u nohy (tzv. Hallux valgus), což byl jeden ze znaků, podle něhož ji bezpečně poznali.

Navzdory tomu učitel francouzštiny otočil o 180 stupňů a později se velice angažoval pro "druhou stranu", zřejmě pod vlivem nemalých úplatků, které prý byly vynaloženy na popření tvrzení paní Čajkovské. Tu nazval dokonce podvodnicí. Ve hře byly velké peníze, které měl car Nikolaj zanechat ve švýcarských bankách. Nemalý peníz obdržel i německý tisk, který postupně obracel veřejné mínění proti Anastázii. Vynořili se noví "herci" na scéně. Jistá paní Doris Wingender poznala prý na fotografii polskou tovární dělnici Františku Šanckovskou, která v roce 1920 bydlela v podnájmu u její matky. Svědectví bylo zveřejněno a nebylo vyvráceno, ač se ukázalo, že v té době byla paní Čajkovská již v ústavu. Kromě toho údajná Anastázie byla vzdělaná žena hovořící čtyřmi jazyky, měla jemné ruce, spíše křehkou kostru a velikost nohy 36. Tyto údaje se nijak neshodovaly s popisem dělnice Františky, která byla popsána jako "osoba obyčejná a špinavá, podsadité postavy a hrubých rysů, velikost nohy 39". Byl tu další rozdíl, ale o tom se záměrně nesmělo mluvit. Františka neměla jizvy jinde než na krku a v obličeji.

Proč nesměla být totožnost Anastázie potvrzena

Byli tu i sourozenci Františky, kteří ochotně dosvědčili, že paní Čajkovská je vlastně jejich sestra. Dostali za svou výpověď však zřejmě málo, protože později své tvrzení zase odvolali. Zato paní Doris, která přišla první se svou historkou o Františce, si přišla na své. Od časopisu dostala 1 500 marek a celých 20 tisíc od hessenského knížete, který měl největší zájem na popření tvrzení paní Čajkovské, snad opravdu princezny Anastázie.

Snahy o zpochybnění identity Anastázie lety stále rostly, i když se objevovaly stále nové a nové důkazy. Tak tu byla Táňa Botkin, dcera osobního lékaře carské rodiny, zavražděného spolu s ní. Znala se s Anastázií v dětství a poznala prý s jistotou její oči, "modré a plné světla". Velkokníže Andrej, carův bratranec, při prvním setkání s ní prohlásil: "To je moje neteř, velko - kněžna Anastázie Nikolajevna". Jeho manželka, bývalá primabalerína Krešinskaja, kdysi dávno prý carova milenka, nepochybovala, neboť "její oči, to byl prostě pohled cara".

Byly tu důkazy závažné i méně důležité, tím však věrohodnější. Tak si třeba paní Čajkovská, která si později říkala Anna Anderson, všimla u Táni Botkinové záložky do knihy, kterou kdysi dostala od carevny. Hned ji poznala a vykřikla: "Tuhle záložku přece dělala moje matka!"

Anna Anderson se nyní sem tam stýkala i s dalšími osobami, jež ji spojovaly s minulostí. Jednou byla přítomna vyprávění carského rytmistra Felixe Dassela, když líčil své zážitky z malého lazaretu v carském Selu, kde pacienty osobně ošetřovala velkokněžna Marie a Anastázie. Vyprávění bylo poněkud zkresleno, možná záměrně, možná omylem. Rozhodně Anastázie hned omyly opravila, spontánně a správně.

Ve výpočtu důkazů by bylo možno pokračovat do nekonečna, avšak nepomohl ani jediný. Proč? Hlavní důvod prý byl pravděpodobně politický. Strýc Anastázie velkokníže Ernst Ludwig z Hessenu ji obvinil z podlé pomluvy, lži a výmyslu, když se jednou zmínila o tom, jak se v roce 1916 tento její strýc objevil v Carském Selu na tajné návštěvě, aby jednal o separátním míru s Ruskem. Taková návštěva uprostřed války se rovnala velezradě, proto ji velkovévoda vášnivě popíral a domnělou Anastázii nazýval sprostou podvodnicí. Později se však ukázalo, že tuto návštěvu skutečně vykonal pod pseudonymem prince Thurn Taxis. Nebylo divu, že se velkovévoda snažil všemi prostředky popřít věrohodnost princezny Anastázie, nebyl však sám. Také hlava zbytků žijící rodiny Romanovců Kyril Vladimirovič, neměl nejmenší chuť umožnit údajné Anastázii přístup k velkému majetku a omezit tak značně dědická práva sebe a svých potomků. Časem i sestra carevny Olga Alexandrovna začala pod vlivem své rodiny zpochybňovat tvrzení Anny Andrejevny a postoj vedoucích osobností rodiny Romanovců přijali volky nevolky i zbylí členové.

Byla tu sice ještě jedna osoba, která by Anastázii mohla poznat a identifikovat – matka carevny Marie Fjodorovna. Odtud však nebezpečí nehrozilo, protože stará dáma byla záměrně a úspěšně celou rodinou udržována v domnění, že car s carevnou i s dětmi dosud pokojně žijí v Rusku. Zemřela v roce 1928.

Dobrozdání lékařů a grafologů

Již v roce 1920 dal velkokníže udělat grafologický rozbor písma paní Čajkovské v porovnání s písmem Anastázie, protože si byl jist, že bude odhalen podvod. K jeho zklamání však bylo potvrzeno, že jde o písmo jedné a téže osoby. To potvrdila o třicet let později i grafoložka mezinárodní pověsti Mima Bucker.

Ačkoli hlavy rodiny Romanovců jednoznačně odmítaly nároky – podle nich – rafinované podvodnice, ona sama se nevzdávala. Marně jí nabízeli doživotní rentu, dá-li už konečně pokoj a přestane tvrdit, že je Anastázie. V roce 1938 se dokonce obrátila k německému soudu, kde byl její případ projednáván celá desetiletí. Druhá světová válka znamenala pauzu v projednávání, avšak od roku 1950 se pokračovalo i s předkládáním nových důkazů. Před soudem se objevilo dobrozdání známého antropologa a v roce 1977 vyjádření soudního lékaře. Ten srovnával pravé ucho Anny Anderson s fotografií Anastázie a zjistil, že je tu 17 shodných bodů, přičemž k potvrzení shody by jich stačilo 15. O tajemnou postavu Anastázie se zajímali i filmaři. Tak byl v padesátých letech natočen film, v němž hlavní úlohu hrála Lily Palmer, a dokonce ještě v devadesátých letech minulého století začal filmař dokumentárních filmů Filip Remy připravovat materiál pro film Anastázie – velkokněžna, nebo podvodnice. V té souvislosti se opět rozbouřily vody kolem Anny Anderson, která se provdala do Ameriky za historika Manahana a říkala si Anastázie Manahan. Srovnávaly se vzorky krve, kostní dřeně i DNA paní Manahan s potomky rodu Romanovců.

Pramínek vlasů

Anastázie v té době nebyla již naživu několik let a krátce po ní zemřel její manžel Manahan, který ani na okamžik nepochyboval o totožnosti své manželky. Knihy z jeho pozůstalosti koupil antikvariát v severní Karolině. Tam v jedné z knih objevila jistá paní Burkhard obálku s pramínkem vlasů označeným "vlasy Anastázie" a koupila ji za 20 dolarů. Čirou, avšak dosti neuvěřitelnou náhodou, byla provdána za vědce, který se zabýval výzkumem v oblasti DNA, ten záhy zjistil, že podle vzorků, které si neprodleně opatřil, vlasy patří Františce Šanckovské. Že tato tovární dělnice – jak bylo již několikrát prokázáno – neměla s domnělou Anastázií pranic společného, bylo konstatováno bez jakéhokoli výsledku a důsledku, stejně tak jako fakt, že bylo se vzorky krve a kostní dřeně prokazatelně manipulováno. Lze se jen dohadovat, kdo měl zájem na nových a nových podvrzích ještě po smrti Anastázie.

Pro tuto nevyřešenou záhadu byla zajímavá ještě jedna skutečnost – když po několika omylech byl konečně nalezen hrob s pozůstatky členů carské rodiny a došlo k identifikaci mrtvol, princezna Anastázie mezi nimi chyběla. Byla tehdy ještě naživu a její příznivci na ni naléhali, aby se znovu pokusila o obnovu řízení, ona však prohlásila unaveně: "Nechte to být, já i tak vím, kdo jsem".

Anastázie Manaham zemřela počátkem roku 1984 a s ní bylo pohřbeno i tajemství paní Čajkovské i Anny Anderson – a snad i princezny Anastázie, dcery cara Nikolaje.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.