Nedávno uvedený druhý díl nového pořadu České televize "Detektor", zabývající se záhadou ztráty možná nejzávažnějšího rukopisu jednoho z nejvýznamnějších představitelů naší literatury faktu Ludvíka Součka, byl zajímavý hlavně tím, že podal škálu nejrůznějších spekulací o tom, kam toto poslední dílo předního českého spisovatele mohlo zmizet. Jedno je jisté. Ludvík Souček měl nedlouho před svou smrtí rukopis této své knihy odevzdat do nakladatelství Albatros, kde údajně zmizel, nebo, což je také možné, sem vůbec odevzdán nebyl, protože ho autor někomu dal s tím, že dotyčná osoba měla sloužit jako jeho kurýr.

Nejsou to nová zjištění. Obě tyto verze byly již v roce 1992 dostatečně rozebrány v publikaci "Po stopách bludiček" (vyd. AF 167) jejími autory L. Lenkem a F. Novotným. Další jistota, která je zatím nezpochybnitelná, spočívá v tom, že Součkův rukopis "Tušení světla" se do dnešní doby nenašel, i když lze jen těžko předpokládat, že by někdo dílo tak známého autora v roce 1978 zničil a pokud snad ano, pak by muselo jít o akt naprostého barbarství. Bohužel, tento rukopis existoval jen v jedné originální verzi a o to byla jeho ztráta pro naši čtenářskou veřejnost tragičtější. Jediné, co se z něj dochovalo, byl soupis oddílů této ztracené knihy, jichž mělo být celkem šest a které dávají tušit, jaké bylo její obsahové zaměření, jímž chtěl Ludvík Souček dovršit trilogii svých "Tušení" (předtím vyšly první dva díly "Tušení stínu" a "Tušení souvislostí" – pozn. aut.). Ztracené "Tušení světla" mělo obsahovat následující problematiky: "Bludičky", "Mars", "Vltavíny", "Záhadné otisky", "Loch Ness" a "Záhadná zmizení".

Svého času se v roce 1991 problémem ztraceného Součkova rukopisu zabýval i tehdejší redaktor Mladého světa Roman Lipčík. Ten vyslovil závěr, že byl rukopis někým ukraden a po nenadálé smrti Ludvíka Součka v prosinci roku 1978 už pachateli této krádeže zůstal v rukou. A dokonce zkratkou P. T. naváděl na jméno podezřelého, který se prý v inkriminované době s Ludvíkem Součkem dost důvěrně stýkal. Uvedená podezřelá osoba se ovšem vzápětí ozvala a velmi důrazně popřela, že by měla s krádeží tohoto díla cokoli společného. Uhodil tehdy Roman Lipčík hřebíček na hlavičku, nebo se ve svém odhadu mýlil? Na tuto otázku dodnes neexistuje odpověď, protože lidí, kteří se kolem Ludvíka Součka v inkriminované době motali a patřili k jeho dobrým známým, bylo více. A zde se dostávám k meritu celé věci…

Možný portrét pachatele

Ludvík Souček určitě nebyl žádný vševěd, ačkoli disponoval řadou odborných znalostí k tématům, jimiž se ve svých knihách zabýval. Přesto měl nejrůznější konzultanty k řešení specializovaných otázek mnoha oborů, ať už šlo o medicínu, archeologii, historii, kosmonautiku, fyziku, chemii, etnografii aj. Jména těchto jeho konzultantů a lektorů jsou známá a s mnohými z nich spisovatel určitě spolupracoval i na svém "Tušení světla" (dr. J. Grygar, ing. V. Patrovský, prof. ing. R. Pešek, dr. M. Stingl, dr. V. Zamarovský, dr. P. Toufar, aj. – pozn. aut.). Pokud Ludvík Souček opravdu do nakladatelství Albatros svůj rukopis osobně nedodal a použil k tomu nějakého prostředníka, muselo jít o osobu, které spisovatel naprosto důvěřoval. Někdo, s kým se dost často stýkal a s nímž měl zároveň možnost diskutovat otázky i problémy, týkající se posledního dílu "Tušení". Žádnému nedůvěryhodnému člověku by spisovatel určitě jediný originál svého rukopisu nedával. Přitom netušil, že se v osobě tohoto jeho přítele skrývá potenciální zloděj. Pokud tedy "Tušení světla" opravdu někdo cíleně odcizil, pak to navíc musel být člověk, který zřejmě záviděl proslulému spisovateli jeho literární úspěch. A důvod závisti? Ten byl možná celkem jednoduchý. Zloděj rukopisu se sice také pokoušel prorazit na české literární nebe, ale z nějakých důvodů se mu to tehdy nedařilo. Možná to byl nedostatek literárního talentu, ale teď mohl snadno přijít k informacím, jež se mu mohly v budoucnu hodit. Možná nepomýšlel na to rukopis zcizit hned. Jenomže Ludvík Souček záhy nečekaně zemřel a jak se říká, příležitost dělá zloděje…

Tušení pravdy?

Psal se rok 1994, možná 1995, přesně už to nevím, ale v této době jsem dostal od jistého známého nabídku, zda bych s ním nespolupracoval na napsání knihy, kterou bychom poté společně vydali. Nebyl jsem tenkrát v zásadě proti, onoho člověka jsem od roku 1990 znal z bývalé Československé archeoastronautické asociace, organizace zabývající se záhadami i záhadnými fenomény, a navíc jsem sám v té době začínal publikovat první knihy v dnes již zaniklém vydavatelství ETC Publishing, kde se rýsovala možnost uvedený rukopis případně vydat (což nebylo nikdy realizováno – pozn. aut.). Uvedená spolupráce měla spočívat v tom, abych rukopis přečetl a takzvaně jazykově a stylisticky opravil a upravil, což bylo trochu podivné, nabízet spoluautorství pouze za takovou "lektorskou výpomoc". Nebyl jsem proti, ale trval jsem na tom, že si musím rukopis nejprve prostudovat. A tak jsem ho jednoho dne obdržel poštou. Jmenoval se "Tušení pravdy", což mi okamžitě připomnělo dva vydané díly "Tušení" Ludvíka Součka. Nic víc a nic míň… V té době mi už sice bylo známo, jaké oddíly měl ztracený rukopis "Tušení světla" obsahovat, ale vůbec mi nepřipadlo na mysl, že by "Tušení pravdy", které jsem držel v rukou, mohlo se Součkovým "Tušením světla" nějak souviset. Styl a celkový způsob zpracování rukopisu "Tušení pravdy" tomu neodpovídal.

Jak jsem si ale později zpětně uvědomil, rukopis, jenž se mi dostal do rukou a který jsem si se zájmem přečetl, v mnohém korespondoval s některými názvy oddílů "Tušení světla". Pamatuji se, že tam byla například kapitola o záhadných zmizeních, o Marsu, UFO, vltavínech a celá řada dalších a velice pozoruhodných témat a faktů, až jsem byl překvapen tak obrovským obsahovým záběrem tohoto "Tušení pravdy", protože v něm bylo mnoho úžasných poznatků z chemie, matematiky, fyziky, teoretické fyziky, parapsychologie a historie. Rukopis však nesl známky chaotičnosti, jako by fakta, autorovy závěry i úvahy byly jaksi nakvap poskládány bez ladu a skladu. Zkrátka a dobře to znamenalo ještě příliš mnoho práce, než by se z něj stala opravdu dobrá kniha. A tak jsem po několika dnech lákavou spolupráci nakonec odmítl a poslal autorovi jeho dílo zpět s omluvou, že na něm nemohu z časových důvodů participovat. Reakce na mé odmítnutí byla ze strany autora "Tušení pravdy" velice nečekaná. Skládala se ze snůšek nejrůznějších denunciací, pomluv na mou adresu a obdržel jsem i několik urážlivých dopisů. Tehdy jsem si uvědomil, že tento pán zřejmě trpí chorobnou závistí, excentrizmem a dalšími vlastnostmi, které by docela dobře seděly na možný psychologický profil člověka, jenž by teoreticky vzato Součkovo "Tušení světla" zcizil. Za komunistického režimu se totiž cítil perzekuován, jak on sám říkával, "oficiální vědeckou frontou".

Otazníky zůstávají

Dodnes jsem na velkých rozpacích, protože onen muž skutečně patřil v době, kdy Ludvík Souček dokončoval práci na "Tušení světla", k jeho velmi dobrým známým a soudím, že i k jeho tehdejším konzultantům. A obsah některých kapitol z "Tušení pravdy", které jsem měl tenkrát v rukou, byl ve vazbě na známé oddíly Součkova ztraceného rukopisu opravdu dost zarážející. Mrzí mne, že jsem si tenkrát nepořídil kopii tohoto jeho rukopisu, kterou by dnes mohli posoudit především znalci Součkova díla i způsobu jeho stylizace. Ale to mne tehdy vůbec nenapadlo. Možné souvislosti se vynořovaly až postupně, s odstupem času. Jedno ale vím určitě. Pokud autor "Tušení pravdy" skutečně odcizil Součkovo poslední dílo a obsahově ho takříkajíc "vykradl" i neuměle nastylizoval do své vlastní knihy, pak určitě potřeboval někoho, kdo by toto "nové" dílo dále stylisticky zpracoval tak, že by už bylo sotva možné hledat v něm stopy po Součkově ztraceném rukopisu. Měl jsem snad být tímto konečným stylizátorem já? Na to dodnes neznám odpověď… Zda byl autor "Tušení pravdy", žijící už tenkrát velice osaměle, pachatelem krádeže ztraceného rukopisu Ludvíka Součka, si však netroufám ani dnes tvrdit s jistotou. A už se v tomto případě asi nic nového nedozvíme, protože před lety zemřel. Proto také nechci uvádět jeho jméno. Nebylo by to fér, neboť podezření ještě není důkazem.

Škoda. Možná jsem měl před mnoha lety v ruce cosi, čím by se dal případný pachatel krádeže poslední knihy Ludvíka Součka odhalit. Bohužel, všechny uvedené souvislosti mne napadly až mnohem později, kdy jsem autorovi jeho "Tušení pravdy" už dávno vrátil.

Ale kdo ví… Třeba jsem i já podezíral nepravého. Záhada ztraceného Součkova rukopisu tak trvá dál a mne napadá ještě další. Kam asi zmizel rukopis "Tušení pravdy", který byl navzdory svému poněkud chaotickému obsahu rovněž tak fascinující? Místo jedné záhady tu dnes už máme záhady dvou rukopisů, z nichž oba by určitě stály za vydání a možná by se staly bestsellery…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.