Když jsme si vytvořili a přizpůsobili vnitřek příbytku tak, aby byl výrazem našich vyšších ideálů, zamysleme se nad jeho vnějším prostředím: tím bezprostředním i tím vzdálenějším. I zde máme široké možnosti pro tvůrčí nápady a pro zapojení naší inteligence i imaginace.

Začněme okolím domu

Krásně se žije kamarádovi, který nedává najevo na každém metru čtverečním svého pozemku, jak dokáže udělat z přírody nepřírodu. Svah neřešil kaskádovitou skalkou, ale přesadil si sem obyčejné plané růže, trochu trnek, šeřík a maliní. Nemá drahé okrasné keře, ale ty obyčejné, z mezí a remízků. Zná takové od dětství a má je o to raději. Souvisí s tradiční českou krajinou, ve které jsme vyrůstali, tak jako naši rodiče a rodiče našich rodičů. (Litujeme její zánik, ale doma se o něj často sami přičiňujeme.) Schody na svahu kolem domu nevydláždil drahými dlaždičkami, ale navozil si sem v potu tváře z lesů a říček velké nepravidelné balvany. Na každý z nich má navždy svou vzpomínku. Jsou to schody jeho, nikoliv průmyslové. Nechal tak co nejvíc tvořit přírodu. Nemusí ani lkát u sousedů nad drahotou dlaždiček. Podobně vytvořil i další pěšinky. Tvrdí, že někteří svou křečovitou urputností při nadbytečných umělých úpravách veškerého okolí domu kompenzují svou slabou a zakomplexovanou osobnost: dokazují si takto, jak mají vše pod kontrolou a vládou. Zatímco v neurotickém životě se bojí překážek a nesouhlasů, nebo v duchu marně touží někoho pokořit, "vyřádí" své jáčko na přírodě, která se podrobí. Kamarád asi nemá pravdu vždy, ale znám takové případy. Když jsem měl zahradu, necítil jsem se jako její majitel a podrobitel, ale nechal jsem v klidu přírodu co nejvíc tvořit jako svého partnera. Pak je láska oboustranná. Na svahu jsme si udělali prostý nepravidelný remízek-háječek z břízek a nejobyčejnějších jehličnanů různého druhu a velikosti. Tráva se tu nesekala. Brzy tu rostly i jedlé houby. Cítil jsem se tam lépe než u některých skalek, takových, co jsou jako vystřižené z reklamních časopisů, kterými nám přetékají poštovní schránky. Zas "tvoření" jen podle příručky nebo souseda. (Nic proti skalkám obecně, ale záleží spíš na pohnutce a přístupu k nim.) Voláme po návratu do přírody, ale i v tom nejbližším okolí jí "do toho kecáme". Zavádíme vůči ní svůj totalitní režim: plnou kontrolu a ovládání jejího života. Proto nebudujme umělou přírodu, ale dávejme jí také možnosti být sama sebou. Jen tak zůstane přirozené pohostinné prostředí i pro elementární bytosti. Ty se poblíž výstavných pěšinek, vydlážděných sériovými dlaždičkami, ba sjednocenými snad už v celé Evropské unii, a pravoúhlých záhonků neusídlí. Elementární bytůstky žijí a vnímají jen na emocionální úrovni a pro naši racionalitu a vyumělkovaný (ne)vkus nemají "pochopení". To bychom měli mít my vůči nim. Potřebujeme je víc, než tušíme. Nechme jim aspoň, jak radí M. Pogačnik, nesečený kout pozemku bez jakýchkoliv úprav, tedy útulek skutečné přírody. Pohled na okolí domu by měl napovídat, že tu byla nejprve přirozená vegetace a teprve do ní, v citlivosti a pokoře, umístěn dům.

Naše obydlí je součástí naší vlasti

Opatřeme si i jakýkoliv předmět, který nás do ní začleňuje: obrázek svatého Václava či Karla IV. nebo i fotografii Masaryka; Bibli Kralickou (nejlépe samostatně umístěnou na důstojném místě, s vědomím okolností a hodnoty jejího původu); obrázek české krajiny oproti například studeným exotickým velehorám nebo bezcenným módním mandalám, prezentovaným často s nafouklým pseudoezoterickým humbukem (počítače mohou vyrobit takových variací miliony); nepatrný kousíček trikolóry; odněkud vystřižený jakkoliv malinký státní znak; kamínek z Řípu, Velehradu a podobně; obrázeček z Muchovy Slovanské epopeje, cokoliv. (Nedělejme si však doma samoúčelnou vlasteneckou výstavu. Takovéto drobnosti by měly následovat až jako projev či dotvrzení našeho živého, vědomého přihlášení se ke svým kořenům. Neměli bychom dospět k samoúčelnému manifestačnímu přeplnění bytu těmito prvky, aby nedošlo k jejich fetišizaci a k vnějškové inflaci svatosti. Střídmost a umírněnost je také krásná věc.) O půlnoci si můžeme pustit z rádia hymnu a nechat ji rozklenout celým domovem. Egocentrické vnímání příbytku tak nahradíme a obohatíme povědomím širšího kontextu. I naše duše se snáze rozklenou. Kamarádka našla botu po svém dědovi-legionáři, ve které procestoval přes půl zeměkoule a statečně bojoval proti bolševikům, terorizujícím ruskou zemi (na vysvětlenou: například jen v důsledku Leninových dekretů z prvních pěti let jeho krutovlády, 1917 až 1922, bylo bolševiky vyvražděno, podle různých odhadů, mezi 15 až 25 miliony rolníků). Nechala si pro ni udělat vitrínku. Hodnota této boty je pro ni nevyčíslitelná. Získala po dědovi i plakát s textem "Washingtonské deklarace – Prohlášení nezávislosti československého národa ze dne 18. října roku 1918". Má ji zarámovanou v předsíni. Není to krásné? Nepojímá to muzeálně, ale jako živou řeč věcí. Takovéto dary přicházejí "náhodou" k těm, kteří jsou na ně připraveni otevřeným nitrem.

Posvátná místa a legendy okolí

Poznávejme postupně okolí, uvědomíme si tak i jako součást jejich neviditelných věčných siločar. I velcí duchové minulosti zde mohli zanechat své stopy. Jak mohutný je například útvar (otisk) vyzářeného zasvěcení Otokara Březiny, který zůstává v grandiózní imaginaci nebeského zlatavého oltáře v duchovních úrovních nad celými Jaroměřicemi. Necháme-li se takto široce oslovovat, bude se i z toho všeho skládat a udržovat požehnání obydlí. Je to širší, než co mohou dát dobré rady feng šui, které jsme vyčetli v knize, nebo "zázračné" cetky z krámků s ezoterikou. V tichém soustředění si pak můžeme na stěnu či strop sami namalovat astrologické značky planet a zodiakálních říší jako připomínku naší ještě vyšší domoviny – té původní a skutečné – kosmické. A můžeme si takové značky malovat postupně vždy po 21. dni měsíce, když nastává vláda nového znamení s uvědoměním si přínosného vlivu onoho znamení a naší lidské spojitosti s ním. Nebo si namalovat dvanáct symbolických hvězd zvěrokruhu jako poukaz k našemu kosmickému původu. Vždyť naše planetární soustava coby nejbližší kosmické okolí je z nesčetněkrát mohutnějšího zvěrokruhu duchovně "vyživovaná", napájená jeho božsky duchovními obsahy a tedy i my jsme mikrokosmickou odvozeninou zodiaku, tohoto makrokosmického Těla Boha Otce jakožto našeho praobrazu.

Záleží na našich náladách doma

I na hygieně mluvy i toho, co necháváme linout z rádia či televize. Je to důležitější než mít vybavení puntíčkářsky dokonalé podle katalogu, ale studené. Poklad času, ušetřeného drahými technickými pomocníky, někdy lacino marníme. Často čím více nejnovějších civilizačních výdobytků, tím méně prostoru pro vlastní tvůrčí projevení se. Pak se kuchyň kuchyni či obývák obýváku (přátelé Pražáci, prosím, obývák je krásné vyslovovat s dlouhým ý) podobají v různých bytech jako vejce vejci – maloměšťácký to ideál zejména z dob gulášového socializmu. Technika by měla být vyvážena vyššími hodnotami. Při stavbě si můžeme udělat ve stěně i niku na plastiku či jiný předmět, vystihující naše niterné ideály, kterými současně sdílíme všelidské hodnoty. Nebo i venkovní výklenek na umístění svaté sošky. Pokračujeme tím v řádu odvěkých tradic předků. Karel IV. na sebe nechal v karlštejnské kapli svaté Kateřiny shlížet z obrazů sedm českých světců, které si vybral patrně tak, aby svou povahou odpovídali charakteru sedmi základních planet. A propos: jak trapný a smutný bývá pohled na kapličky, které někdo sice natřel, ale uvnitř není ani nejobyčejnější soška či obrázek; ba i inspirativní fotografie by stačila, tu snad nikdo neukradne. Vždyť celá kaplička je tu proto,aby důstojně a esteticky zdůrazňovala to posvátné, co je do jejího nitra uloženo. Jinak je jen prázdným "rámečkem" beze smyslu, klenotnicí bez klenotu. Prázdná kaplička je svědectvím o prázdnotě lidí v obci. Toto je už i českým specifikem: nikde za hranicemi kolemdokola prázdné kapličky nemají. I babičky, které do kapliček přinášejí čerstvé květiny, u nás skoro vyhynuly. Tak jako se ke kapličce chodívali modlit různí lidé, ani my při svém posvěcování domu nevtahujme naše blízké či spolubydlící do svých představ štěstí. Oni si své postoje k obydlí i ke štěstí a k životní dráze musí vytvářet svobodně sami ze sebe, nikoliv přebírat od nás. Můžeme se snažit spíše o čistotu mentálního prostředí i pro druhé. V něm můžeme snáze docilovat i poznání, zda a jaké máme doma vztahové možnosti, co je dobré vzájemně rozvíjet a co nechávat zhasínat jako iluzi nebo slepou cestičku. V čistém domácím prostředí snáze rozeznáme perspektivu prohlubování nebo naopak vyhasínání, ať už vztahu, zaměstnání či naší stávající duchovní cesty. Vidíme pak snáze i na povahu a řešení našich těžkostí a krizí, asi jako do obsahu sklenice, která již není zvenčí zapatlaná.

Stavby Karla IV.

Karel IV. stavěl svou víceúčelovou stavbu (původně se Karlštejn nazýval Karlův Týn, přičemž Týn značí chrámový hrad) v odlišení tří úrovní: dole prostory pro provoz a hmotnou práci, výše místnosti pro duševní činnosti a nejvyšší úroveň vyčlenil duchovnímu povznesení. Nemohli bychom ho i v našich skromných a plošných bytových poměrech maličko napodobit? A ještě trocha bláhového fantazírování: jak by bylo krásné udělat si při stavbě domu cosi podle nápadu v chrámu Abu Simbel, kde bychom otvorem ve zdi nechali dopadnout první jarní paprsek Slunce na posvátné místo uvnitř, třeba na srdce nebo tvář madony nebo děťátka. Jak krásná by byla inspirace, byť jen podle našich možností, prvkem z katedrály v Chartres: Ve chvíli nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června, v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře. Chceme-li něco takového napodobit, pak ale jen s nejvyšší devocí a pokorou, ne jako zábavné hračičkaření. Využívání slunovratu a rovnodennosti v architektuře mělo svůj hlubší význam než jako zdánlivá rarita: tehdy se vědělo, že jsou to chvíle, kdy můžeme dostat i jasnější vhledy do našich otázek nebo starých problémů. Posvátný paprsek v onen okamžik mohl znázorňovat, ale i iniciovat obdobu paprsku jasného poznání některé věci v našem nitru. Ještě malá inspirace z domova: Základní kámen ke stavbě Národního divadla byl položen 16. 5. 1868. Podle numerologického doporučení dává součet data osmičku, která vyjadřuje mj. realizaci i úspěšné dokončení.

Malý symbolický oltáříček

Každé místo, vyčleněné některé činnosti, je k této činnosti posilováno vyzářenými výrony našeho naladění a myšlenek, a to je dobré dodržovat. A máme-li možnost, lze si udělat pro místo našich modliteb a meditací svůj oltáříček. Ne jako sbírku pouťových obrázků a sošek svatých, ale skromně z předmětů či artefaktů, které nás oslovují, inspirují a povznášejí. I oltáříček můžeme obměňovat a nově upravovat. A opět, nevěnovat se na tomto místě ničemu jinému než tomu, k čemu oltáře odvěků slouží.

Můžeme i sebrat odvahu a nápaditost a promyslit si, nedá-li se obývák uspořádat i jinak než v onom sice účelném, ale uniformním pojetí někdejšího československého socialistického "blahobytu" – totiž u jedné stěny významově dominující "božstvo" - televize a věž (často čím dražší, tím méně jsou obyvatelé uschopněni poslouchat hodnoty skutečné hudby), stovky cédéček, kazet atd. s výběrem obyčejně tupě přebírajícím módní trendy; uprostřed tzv. konferenční stolek (jak býval malý stoleček velikášsky nazýván) a z druhé strany gauč nebo zbytek místa zabírají obrovité ušáky, často pořízené jako další zhmotnění představy o luxusu (snad pro jistotu: co kdybychom v našem blahobytu do nich jednou dotloustli, že?). Ale ano, máte pravdu, někdy běžný pokoj asi nelze uspořádat jinak než takto.

Nic z toho, co zde bylo navrženo k inspiraci, však nepřeceňujme. Je to jen předpoklad. Není ničím, chybí-li naše niterná otevřenost, touha a sebepoznání. Letmá vzpomínka: Ještě než jsem od onoho přátelství odstoupil, upozornil jsem při poslední návštěvě našeho přítele z Podkrkonoší, že v obýváku má mimořádně posvátné místo s úžasným gejzírem krystalických zemských sil, vystřelovaných vzhůru, které bylo jedním z nejpožehnanějších, jaká jsem kdy poznal. Co by za takový duchovní poklad jiní dali. I modlitby by se tu daly projasnit. Ale to ho nezaujalo a raději je denně mechanicky odříkává jinde, u svého dosavadního vzorného oltáříčku, jako zatím jen vnějškovou nápodobu snahy. Snad se to změní. Nové bydlení, či jen nově vytvořený malý prostor pro posvátno a usebrání, můžeme pojmout jako možnost k novým, cennějším obsahům, k dalšímu sebepoznávání, očisťování od starých nánosů, jako předěl k další vývojové orientaci a zodpovědnosti. Analogicky asi jako když poté, co nastoupíme duchovní cestu, nebo výrazněji postoupíme v té stávající, nemáme si s některými přáteli mnohdy už co říct a vztah vyhasíná (pozor ale na duchovní pýchu). I výběr návštěv a délky, náplní a nálad hovorů by měl být zodpovědně uvážený. Ledacos z návštěvníků v bytě i v nás ulpí.

Naděje a aktivita

Zatřáslo to teď s leckterým čtenářem? Není to na škodu. I tak je dobré zachovat klid. Přidat k němu ale i odhodlání. Pokud jsme již propásli časové úpatí našeho bydlení, nehořekujme a snažme se to nahradit alespoň současným dodáním obsahu našemu domovu podle svého nynějšího estetického i etického rozhledu a tužeb. Případné domácí změny nedělejme překotně ani samoúčelně, spíše se vychovávejme k poctivějším a hlubším postojům a obsahům nitra, však ono nám pak něco vyplyne i pro zevní úpravu a obohacení domova. Nemusíme v nynějších podmínkách zcela vyplnit ideál, doporučený Rudolfem Steinerem, že totiž skutečně duchovně usilující člověk by si měl nábytek vymyslit a udělat sám, ale můžeme to brát jako inspiraci k malým prvkům niterné tvořivosti a samostatnosti, a tedy i nezaměnitelnosti našeho domova. Časem se podivíme, co jsme dokázali vytvořit, pokud jsme se oprostili od stádového a někdy i nepřiznaně snobského napodobování všech ostatních. Tvořivost je i v bourání přežilého a neplodného. Pak snáze přicházejí nové nápady i nálady. Domácí vybudované pohodlí pro uživatele je možné vhodnými artefakty a symboly otevřít i návaznostem na vyšší hodnoty světa. Luxus domova vybudovaný a nashromážděný jen pro sebe, ve kterém naše nitro časem zatvrdává a teskní jako v ponorce, tak vyvážíme vědomím sounáležitosti s odkazy všeobecného lidství, které má směřovat blíže k Bohu. Pak si doma svěže vydechneme až k nebeským prahům. Jinak máme jen mentální vydýchanost bez přesahu. Naučíme-li se ctít posvátno, ono si nás časem samo vyhledá. Všichni můžeme být tvůrčí, stačí si to uvědomit a příliš se neohlížet na to, "co řeknou lidi". Pak můžeme rozšířit ono užitečné Můj dům – můj hrad, i na Můj dům – můj chrám. Nebo i skromněji: Má komůrka – má svatyně.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.