Chcete být otroky bank a platit si náklady svého vlastního otroctví? Pak je nechte vytvářet peníze. Tuto památnou větu pronesl v roce 1920 Josiah Stamp, guvernér Bank of England. A přestože od té doby uběhlo již devadesát let, její nadčasové poselství je stále živé. A v dnešní době platí dvojnásob.

Více dluhu pro všechny

Platby úroků a každá splátka úvěru bance znamená, že tyto "peníze" již neobíhají v ekonomice. Každá platba na přečerpaný účet snižuje ono přečerpání. To funguje jako splátka bance a tyto "peníze" jsou pro ekonomiku ztracené. Musí se půjčit více peněz, aby se ekonomika udržela v chodu. Pokud si lidé nepůjčují nebo banky nepůjčují, nastane propad v množství peněz v oběhu, což bude mít za následek snížení nákupů a prodejů – bude následovat recese, propad nebo celkové zhroucení – podle toho, o jak velký nedostatek se jedná. Nárůst v bankami vytvořených úvěrech v průběhu let je další nezvratný důkaz, že banky vytvářejí "peníze" z ničeho – z 1, 2 miliardy v roce 1948 až na 14 miliard v roce 1963 a 680 miliard v roce 1997. Dnešní objem bankovek a mincí v Británii má poté, když vezmeme v úvahu inflaci, podobnou kupní sílu jako v roce 1948 (1,1 miliardy), ale od té doby došlo k více než desetinásobnému reálnému nárůstu peněžní zásoby vytvořené z úvěrů stvořených bankami. To umožnilo ekonomice enormně expandovat a následkem toho se životní úroveň mnoha lidí podstatně zlepšila … ale stalo se tak na základě vypůjčených peněz! Co je úvěr pro banku, je dluh pro všechny ostatní. Banky získávají stále větší díl naší půdy, domovů a dalších aktiv prostřednictvím zadlužování se jedinců, průmyslu, zemědělství, služeb i vlád – a to do té míry, že dnes efektivně vlastní nejen Británii, ale celý svět!

Jaké jsou odezvy peněžního systému založeného na dluzích?

• Zboží a služby jsou mnohem dražší… Cena za vypůjčování si ze strany výrobců, přepravců, maloobchodníků atd., to vše musí být zahrnuto do ceny konečného výrobku.

• Spotřebitelé mají mnohem méně peněz na útratu… Jsou zatíženi náklady hypoték, dočasných úvěrů, kreditních karet, osobních půjček atd.

• Důsledkem je přebytek zboží a služeb, protože populace jako celek si nemůže dovolit koupit všechno zboží a služby, které jsou vyrobeny.

• Toto zpětně vytváří tvrdou konkurenci… Podniky se snaží snížit ceny a náklady, aby si urvaly část této omezené kupní síly v ekonomice.

• Což má za následek mzdy držené na nejnižší možné rovině, ubývání pracovních míst, zvýšený dovoz levných produktů u ciziny, fúzi společností, které se stávají většími a většími, hnané snahou najít nové trhy, přesun výroby do chudších zemí, které mají levnější a neorganizovanou pracovní sílu a méně přísné bezpečnostní předpisy a ekologické zákony, dožadování se velkých vládních dotací a daňových pobídek jako ceny za vybudování nové výroby nebo nepřesídlení firmy do zahraničí.

• Stále rostoucí zadluženost. Současná úroveň britského dluhu ve výši 680 miliard liber znamená, že si lidé každoročně půjčují kolem 60 miliard nových "peněz", čímž tyto peníze vzniknou, aby dotyční mohli platit úroky. Ale lidé ani podniky si nemohou půjčovat do nekonečna – nebudou si to již moci dále dovolit, a postupně si přestanou půjčovat více peněz, čímž jim neumožní vzniknout. Když se to stane, dostane se ekonomika do poklesu. Systém tak obsahuje zárodek vlastního zničení.

• Zaručená inflace. Výrobci si stále musí půjčovat více a cenu tohoto zvýšeného půjčování musí promítnout do ceny vyráběného zboží. Jak je možné, že se přepokládá, že se sníží inflace, když půjčovatelé peněz zvednou své ceny (t.j. zvýší úrokové sazby)? Nesníží se. Jen je tam zpoždění, než zvedne ceny průmysl. Zpočátku je průmysl nucen držet, nebo dokonce snižovat ceny a zisk klesá, či dokonce udržuje ztráty v zoufalé snaze prodat své zboží v ekonomice, kde jsou dostupné peníze pro spotřebu redukovány v důsledku vyšších úroků placených bankám. Inflace může být pod kontrolou, nebo i dočasně snížena, ale nakonec průmysl musí zvednout své ceny, aby pokryl tyto vyšší náklady.

Dopad na mezinárodní obchod

Nadbytečné zboží v národní ekonomice musí být nějak využito. Obvyklá cesta jak toho dosáhnout je zkusit ho exportovat! Je absurdní, že se každý národ vzhledem ke stejnému domácímu základnímu problému pokouší o totéž. To vytváří zuřivou konkurenci na světových trzích a masy téměř identického zboží zběsile křižují zeměkoulí hledajíce odbyt. Místo toho, aby byl mezinárodní obchod založen na recipročních a vzájemně výhodných dohodách, kde národy navzájem uspokojují své jedinečné potřeby a přání, se celá věc stala nelítostným konkurenčním bojem ve snaze urvat podíl na trhu, aby bylo možno zůstat solventní v ekonomice založené na dluhu. Velké společnosti požadují neomezený přístup na každý národní trh – takzvaný "volný obchod". "Jednotný trh" Evropské unie, Severoamerická dohoda o volném obchodu a Světová obchodní organizace jsou nejlepšími příklady tahů prováděných ve snaze otevřít všechny národní trhy. Vývoz je dobrý pro národní ekonomiku, protože když se za vyvezené zboží dostane zaplaceno, přinese to peníze do vyvážející národní ekonomiky, aniž by se zadlužila. Peníze, kterými se za toto zboží platí, byly vypůjčeny v bankách dovážejícího národa. Tyto peníze jsou ztracené pro dovážející ekonomiky, ale dluh, který tyto peníze vytvořil, musí být dovozcem nadále splácen ze zbytku peněz obíhajících v dovážející ekonomice. Pokud se země může stát velkým čistým vývozcem, na určitou dobu bude její ekonomika vzkvétat se všemi těmi přicházejícími bezúročnými penězi – bude existovat obchodní přebytek. Jestliže však některé země tímto způsobem vytvářejí obchodní přebytky, musí být jiné čistými dovozci a vytvářet obchodní deficity. Nakonec si ti s velkými deficity nemohou nadále dovolit dovážet, protože z jejich ekonomik je odčerpáno příliš mnoho peněz a zanechá to v nich za sebou úměrně rostoucí břemeno dluhu.

Dluh třetího světa a mezinárodní měnový fond

Mezinárodní měnový fond (MMF) byl založen, aby poskytoval mezinárodní rezervu peněz s cílem pomáhat zemím s velkými deficity. V praxi to však celou věc zhoršuje. Země s velkým deficitem je nucena vyhledat záchranu u MMF. Ale ta opět přijde ve formě půjčky se splatným úrokem. Jako půjčky od komerční banky jsou i půjčky MMF penězi vytvořenými z ničeho, založenými na hotovostním rezervním poolu poskytovaném západními zeměmi, které se zadlužují, aby je mohly poskytnout.

Země s deficitem se tak ještě více zadluží. Nicméně bude schopna nadále pokračovat v obchodování a dovozu zboží z bohatších zemí. V důsledku toho plyne velká část takto vypůjčených peněz od MMF zpět do ekonomik bohatších západních zemí. Avšak povinnost splatit závazky včetně úroků zůstane na dlužníkovi. Toto je pravda stojící za hrůzami dluhu třetího světa – nejchudší země si půjčují peníze, aby podpořily růst peněžní zásoby bohatších zemí! Aby se zajistil příjem, z něhož jsou placeny úroky, a očistila se obchodní bilance, jsou tyto nejchudší země nuceny exportovat vše, cokoli mohou vyprodukovat. Využívají přitom každý možný zdroj – kácení lesů pro dřevo, dolování, vzdávají se nejlepší půdy, aby mohly Západu dodávat luxusní potraviny, místo toho, aby vše využily pro vlastní potřebu.

Dnes, pro země v Africe, centrální a Jižní Americe a jinde, nestačí příjmy z jejich exportů dokonce ani na splátky úroků z půjček od MMF. Výsledkem je zoufalý nedostatek peněz v jejich ekonomikách, což má za následek snížení úrovně základních zdravotních a vzdělávacích programů atd. V zemích s ohromným bohatstvím ve formě přírodních zdrojů panuje tak permanentní chudoba.

Státní dluh

Současný britský státní dluh činí 400 miliard liber – roční úrok za tento dluh je kolem 25 - 30 miliard liber. Vláda jej může splácet pouze tehdy, jestliže zdaní populaci jako celek, a tak lidé platí! Státní dluh vzrostl z 26 miliard v roce 1960 na 90 miliard v roce 1980. Vznikl tak, že si různé vlády v průběhu let tyto peníze vypůjčily. Místo toho, aby je vytvářely samy a pouštěly je do ekonomiky ve formě plateb za veřejné služby a projekty sloužící k rozvoji ekonomiky a vytváření pracovních míst, nechají je za sebe vytvářet banky, které je pak půjčují na úrok.

Vše začalo v roce 1694, kdy král William potřeboval peníze na válku s Francií. Půjčil si od skupiny londýnských bankéřů a zlatníků 1,2 milionu liber. Odměnou za půjčku byli tito ustanoveni královskou výsadní listinou jako Bank of England, která se stala bankéřem vlády. Za tuto půjčku byl účtován 8 % úrok a okamžitě byly zavedeny daně na celou škálu zboží, aby jej bylo z čeho zaplatit. Toto znamenalo vznik státního dluhu. Od té doby si vlády všude na světě půjčovaly peníze od soukromých bankovních kruhů a zdaňovaly populaci, aby mohly platit úroky.

Jak si půjčuje peníze vláda

Když si vlády půjčují peníze, vydávají na oplátku pokladniční poukázky nebo dluhopisy – jinak známé jako státní cenné papíry. Tyto v podstatě představují sliby vlády splatit půjčku k danému datu a zaplatit za onu dobu úrok. Jsou nakupovány především bankami, ale také jedinci s volnými penězi, včetně těch velmi bohatých z bankovního bratrstva, a v posledních letech stále více penzijními a ostatními investičními fondy. Banky vytvářejí peníze půjčované vládě z ničeho – stejným způsobem jako to činí ve vztahu k jednotlivcům a společnostem.

Vláda má nyní nové peníze ve formě půjček a může je vynaložit na veřejné služby atd. Pokud by tyto peníze nevznikly uvedeným způsobem, důsledkem by byla mnohem nižší ekonomická aktivita. V tomto systému je státní dluh úvěr poskytnutý vládě a jako takový se stává zásadní součástí celkové peněžní zásoby jakéhokoliv moderního státu. Vláda nám neustále říká, že není dostatek peněz na to či ono, protože ví, že náklady za vypůjčení si jakékoliv sumy musí být přeneseny na daňového poplatníka. Raději vyprodává státní aktiva, a tak se místo ní dostane k financování veřejných služeb soukromý sektor.

Válka

Znamená enormní zvýšení státního dluhu a enormní zisky pro banky. Masivní vládní výpůjčky a tvorba peněz bankami jsou pro financování válečných programů potřebné. Stejní mezinárodní bankéři tajně financovali obě strany v obou světových válkách a mnoha jiných konfliktech předtím i potom. Poté, co profitovaly z války, která zanechala národy s masivními dluhy a více závislé než kdy předtím, financují banky rekonstrukci. Bankéři dokonce pomohli vyvolat války. Požadování splátek půjček a neúměrně vysokých reparací po německé Výmarské republice velkou měrou vytvořilo podmínky pro vzestup Hitlera. Tento vzor byl dobře odzkoušen v polovině 19. století – v té době se mezinárodní bankéř a spekulant Nathan Rothschild mohl honosit osobním jměním ve výši 50 milionů liber.

Závěrem

Snahy o nalezení vzorce jak přerozdělovat peníze zdaňováním bohatých, kteří tak platí za služby pro méně šťastné, vůbec neřeší problém celkového nedostatku peněz v ekonomice, zapříčiněný platbami úroků za peněžní zásobu založenou na dluhu.

Světové ekonomiky jsou naše ekonomiky. My vytváříme skutečné bohatství pomocí našeho důvtipu, podnikání a tvrdé práce. Současný bankovní systém funguje jako mohutný vysavač tohoto bohatství a zároveň koncentruje moc a kontrolu v rukou velmi malé menšiny.

Peníze jsou prostředek usnadňující výměnu zboží a služeb. Není nic špatného na tom vytvářet je z ničeho, protože toto je jediná cesta jak poskytnout dostatečný objem prostředků ke směně. Množství, které je vytištěno nebo vytvořeno, přitom jen jednoduše musí být v souladu s objemem probíhající ekonomické aktivity. Co je špatně, je to, že právo tak činit bylo předáno do soukromých rukou, které je vytvářejí jako půjčky pro soukromý zisk.

Dokud je moc vytvářet peníze v soukromých rukou, které tak činí pro zisk a kontrolu, nemůžeme nikdy říct, že žijeme v demokracii.

Post scriptum

Jednotná měna Evropské unie dává právo řídit peněžní zásobu všech států, které se připojí, Evropské centrální bance (ECB). Maastrichtská smlouva (článek 107) zakazuje národním vládám a všem dalším institucím EU usilovat o ovlivnění bankéřů, kteří tvoří ECB. Toto poprvé staví tvůrce peněz zcela mimo jakoukoli formu demokratické kontroly a veškerou odpovědnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.