Rád jsem jezdil na jeden zámek ke svým přátelům, starému hraběti a hraběnce. Oba jsou už delší dobu na onom světě, ze kterého za mnou mohou přicházet jenom po mostě vzpomínek. Jenže na onom světě je i celá řada příběhů, které přicházejí s nimi.

Jednou po večeři, než jsem odešel do svého pokoje číst paměti hraběnčina otce, dosud nevydané vzpomínky na pozoruhodný život, na zkušenosti posbírané i u habsburského dvora, jsme zavedli řeč na uzdravování.

Hrozila amputace nohy

Devadesátiletý hrabě zavzpomínal na svého bratra. Jako mladík lyžoval a zlomil si nohu. Mladý šlechtic měl nejlepší lékaře, a přesto se zlomenina nelepšila. Hrozila amputace. Už bylo stanoveno, kdy k amputaci nohy má dojít. A tehdy si vzpomněli na starého léčitele, který žil na jejich panství a který prý uměl nevysvětlitelné věci. Onen léčitel dodal mladému trpícímu aristokratovi mast. Ten ji používal, léčil si tím, co by někdo mohl nazvat "babským lékem," svou nohu. A pak odjel na amputaci. Lékař ho prohlédl a zeptal se, co se stalo, proč přijel. Nechápal, proč chce amputovat nohu. Noha byla zdravá. Úplně.

Neobyčejná mast

Tento příběh by se mohl zařadit do mnoha podobných, pokud by na tomto místě hraběnka nepřerušila svého manžela: "Zrovna dneska jsem si tu mast dávala ráno na tu bolavou nohu".

Po dlouhá desetiletí ona léčitelská rodina vyráběla podivuhodnou mast, která kdysi ohromila nejlepší specialisty. Už žila jenom poslední paní z oné léčitelské rodiny a dodávala mast trpícím. Hodně přes půl století ona mast léčila. Snažil jsem se najít někoho, kdo by tuto mast byl ochoten vyzkoumat, podívat se na ni, hovořil jsem s tolika odborníky, usmívali se. Přednášel jsem o této masti několikrát, když jsem byl pozván, abych hovořil před auditoriem o nějakých mimořádných událostech, jaké jsem měl příležitost zažívat. Hovořil jsem s lékaři, s vědci. I s těmi, co měli pochopení pro tajemství. Nikdo se té masti nechtěl ujmout. Kdyby se ujal – dostal by Nobelovu cenu? Objevilo by se něco podivuhodného, o čem věda nemá ponětí? Nebo to byla jenom podivuhodná, po několik pokolení neuvěřitelně se opakující náhoda?

Záhady se ztrácejí

Starý hrabě zemřel. Zemřela už i hraběnka. Tajemství odcházejí, někdy z tohoto světa odcházejí do příběhů. Jedno tajemství za druhým mizí, jedna po druhé možná odcházejí nenahraditelné možnosti, příležitosti, výzvy. Proč? Tarasí je strach? Strach z posměchu? Strach z toho, že by se člověk "zesměšnil"? Kolik velkých poznání by se asi neuskutečnilo, pokud by se všichni lidé "obávali strachu". Kolik velkých tajemství čeká dnes na ty, kdo se nebojí, aby je nechali k sobě – s velkou ostražitostí, s nadhledem, přistoupit?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.