Chcete být otroky bank a platit si náklady svého vlastního otroctví? Pak je nechte vytvářet peníze… Tuto památnou větu pronesl v roce 1920 Josiah Stamp, guvernér Bank of England. A přestože od té doby uběhlo již devadesát let, její nadčasové poselství je stále živé. A v dnešní době platí dvojnásob.

Co jsou peníze? Jak jsou vytvářeny a kdo je vytváří? Proč je skoro každý až po uši v dluzích – jednotlivci, firmy i celé národy? Proč nemůžeme uspokojovat naše denní potřeby – domy, nábytek, auta, atd. bez půjček? O kolik by mohly klesnout ceny a vzrůst platy, kdyby firmy nemusely platit velké částky na úrocích, které tak musí přidat ke svým nákladům na zboží a služby, jež dodávají? O kolik by se mohly snížit daně a zvýšit prostředky na veřejné služby jako zdravotnictví a vzdělání, pokud by vlády mohly vydávat peníze samy, místo aby si je půjčovaly za úrok od soukromých bank?

Co jsou peníze?

Jednoduše prostředek, který používáme pro směnu zboží a služeb. Bez nich by koupě a prodeje byly nemožné, kromě přímé směny. Bankovky a mince jsou ve své podstatě prakticky bezcenné. Berou na sebe hodnotu jako peníze jen proto, že my všichni je akceptujeme, když nakupujeme a prodáváme. Pro udržení obchodu a ekonomické aktivity musí být k dispozici dostatek média pro směnu zvaného peníze, které umožní, aby se toto všechno mohlo odehrávat. Když je peněz dostatek, ekonomika roste. Když je jich nedostatek, nastane pokles. Za Velké hospodářské krize lidé chtěli pracovat, chtěli zboží a služby, všechny suroviny pro průmysl byly k dispozici atd. Avšak národní hospodářství se zhroutilo, protože v něm bylo v oběhu příliš málo peněz.

Jediný rozdíl mezi růstem a propadem, prosperitou a recesí, je zásoba oběživa. Někdo musí být odpovědný za to, aby zajistil dostatek peněz v oběhu, aby mohly být pokryty všechny koupě a prodeje, které mezi lidmi probíhají. Každý národ má k tomuto účelu centrální banku – v Británii je to Bank of England, ve Spojených státech Federální Rezervy (FED). Centrální banky působí jako bankéř pro komerční banky a vládu – například stejně jako jednotlivci a firmy v Británii mají účty u komerčních bank, mají komerční banky a vláda účty v Bank of England.

Banky řídí soukromé zájmy

Centrální banky nejsou řízeny zvolenými zástupci, ale velkou měrou soukromými zájmy ze světa komerčního bankovnictví. V Británii dnes bankovky a mince tvoří jen 3 % z celkové peněžní zásoby, oproti 50 % v roce 1948. Zbývajících 97 % je v oběhu jako úvěry – osobní a firemní půjčky, hypotéky, dočasné úvěry atd., poskytnuté komerčními bankami a finančními institucemi – za které se platí úrok. Tento vzor se opakuje po celé zeměkouli. Banky jsou firmy vytvářející zisk z úroků z půjček, které poskytnou. Od té doby, kdy pouze ony rozhodují, komu půjčí, efektivně rozhodují o tom, co se bude vyrábět, kde se to bude vyrábět a kdo to bude vyrábět, vše na bázi ziskovosti pro banku, bez ohledu na to, co je prospěšné pro společnost. V dnešní situaci, kdy úvěry vytvořené bankami činí 97 % peněžní zásoby, jsou takto celé ekonomiky směrovány k vytváření zisku finančním institucím. Toto je skutečná moc, zřídka rozpoznaná nebo pochopená, které jsme podřízeni všichni, včetně vlád po celém světě. Naše peníze, místo aby byly bezúročně poskytovány jako prostředek směny, teď odvádíme jako dluh vůči bankéřům, a zatímco jim to skýtá obrovský zisk, moc a kontrolu, my všichni zápasíme s rostoucím břemenem dluhu. Tím, že poskytují úvěry těm, které schválí, a odepřou těm, kteří se jim nelíbí, mohou mezinárodní bankéři vytvořit boom, nebo krach a podporovat, nebo podkopávat vlády. Je mnohem méně riskantní vytvářet půjčky než investovat do reálného podniku. Úrok je splatný bez ohledu na úspěch podniku. Jestliže firma selže, nebo nemůže splácet úroky, banka zabaví dlužníkův majetek. Půjčování si je extrémně drahé pro dlužníky, kteří nakonec mohou splatit 2 nebo 3násobek sumy, kterou si původně půjčili. Peníze, které půjčují, vytvářejí banky z ničeho – vysvětlení, že vše, co banka dělá, je jen půjčování peněz uložených u ní jinými lidmi, je velice zavádějící.

Peníze vytvořené jako dluh

Není rozdíl mezi 25 miliardami liber v oběhu ve formě bankovek a mincí (vydaných vládou) a 680 miliardami liber ve formě úvěrových účtů, dočasných úvěrů atd. (vytvořených bankami apod.). Se 100 librami hotovosti ve vaší peněžence je zacházeno naprosto stejně jako se 100 librami na vašem běžném účtu či kontokorentem, který vám umožňuje přečerpání účtu ve výši 100 liber. Za vše si můžete koupit zboží. V roce 1948 měla Velká Británie 1,1 miliardy liber v bankovkách a mincích a 1,2 miliardy půjček atp. vytvořených bankami – v roce 1963 už to ale byly 3 miliardy v hotovosti a 14 miliard v bankami vytvořených půjčkách atd. Vlády v průběhu let jednoduše vydaly více bankovek a mincí, aby pokryly inflaci, ale dnešních 680 miliard v bankami vytvořených půjčkách představuje enormní nárůst, který inflaci dokonce umožňuje. Jak vznikly tyto nové "peníze" ve formě půjček apod., které jsou rovnocenné s bankovkami a mincemi?

Zjednodušený příklad

Vezměme si hypotetickou malou banku. Má deset vkladatelů/spořících, z nichž každý si uložil částku 500. Banka jim dluží 5000 a má oněch 5000, aby mohla vyplatit to, co dluží (bude držet oněch 5000 na účtu u Státní banky – to, co má na tomto účtu, se nazývá likvidní aktiva). Podnikatel Lojza si jde vzít od banky půjčku 5000, která mu má pomoci rozběhnout podnik. Ta je mu poskytnuta za podmínky, že ji za 12 měsíců splatí – plus 10 % úrok – o tom později. Je otevřen nový účet na Lojzovo jméno. Nic na něm není, nicméně banka mu dovolí čerpat a utratit 5000.

Vkladatelé nejsou o půjčce spraveni. Není jim řečeno, že jejich peníze už pro ně nadále nejsou k dispozici – částky na jejich účtech ale nebyly redukovány a převedeny na Lojzův účet. Poskytnutím této půjčky zvýšila banka svá pasiva na 10 000. Lojza má nárok na 5000, ale i vkladatelé nadále mohou nárokovat svých 5000. Pokud má banka nyní pasi-va 10 000, není snad insolventní, když na začátku měla jen 5000? Ne tak docela… Banka Lojzovu půjčku považuje za AKTIVUM, ne pasívum, na základě toho, že jí nyní dluží 5000. Bilance banky nyní ukazuje, že dluží svým vkladatelům 5000, a je jí nyní dluženo 5000 Lojzou. Vytvořila si tak pro sebe nové aktivum 5000 ve formě dluhu, pohledávky u Lojzy tam, kde předtím nic neexistovalo – přestože původní vklady jsou stále na účtu u Státní banky – banka je solventní – přinejmenším z účetního hlediska! (Na této úrovni sází banka na to, že jakmile Lojza utratí prostředky z půjčky, ne všichni vkladatelé budou chtít zpět své vklady!) Banka měla úplně volnou ruku ve vytvoření této 5000 půjčky, která, jak uvidíme, představuje nové "peníze" tam, kde předtím nic neexistovalo. Vznikly jednoduše škrtnutím pera nebo stiskem počítačové klávesy. Myšlenka, že banky vytvářejí něco z ničeho a potom za to účtují úrok pro soukromý zisk, se může zdát hezky odpudivá. Kdyby kdokoli jiný učinil totéž, byl by souzen za podvod či padělání!

Na trh vstupují nové "peníze"

Lojzova půjčka se efektivně stává novými "penězi", jakmile ji v souvislosti se svým novým podnikem utratí za vybavení, nájemné, mzdy, atd. Nové "peníze" jsou takto dopraveny k dalším lidem, kteří je na druhou stranu použijí na platby za zboží a služby – takže brzy budou obíhat v ekonomice.

Při této cirkulaci nevyhnutelně skončí na účtech jiných lidí. Pokud jsou zaplaceny na něčí účet, který není přečerpaný, je to další vklad – Lojza zaplatí své sekretářce 100, ta si otevře účet v naší hypotetické bance – a ta má nyní na vkladech 5100. Jestliže na chvíli budeme předpokládat, že zbývajících 4900 skončí na účtech původních vkladatelů naší hypotetické banky, tak má nyní dalších 4900 na vkladech – celkem 10 000, pokud vkladatelé nechali své původní vklady nedotčeny. V praxi by sice velká část skončila na účtech vkladatelů u jiných bank, ale tak jako tak, nyní je v oběhu 5000 nových "peněz".

Ve skutečnosti tedy všechny vklady v bankách a jinde reálně pocházejí z "peněz" původně vytvořených jako půjčky (kromě případů, kdy jsou vklady skládány v hotovosti). Jestliže máte na vašem bankovním účtu 500, je fakt, že se někdo jiný, podobně jako Lojza, zadlužil, aby je získal. Klíčem k celé věci je skutečnost, že čerpání hotovosti tvoří pouze malé procento bankovních obchodů. Zákazníci bank dnes provádí téměř všechny platby mezi sebou šekem, switchem, bezhotovostní platbou či elektronickým převodem, atd. Stav jejich jednotlivých účtů je adekvátně vyjádřen pouze změnou několika čísel v počítačových databázích – pouze účetní položky. Žádné skutečné peníze/hotovost nemění majitele. Celá věc je v podstatě účetní proces, který se odehrává uvnitř bankovního systému.

Role hotovosti

Stát je odpovědný za výrobu hotovosti ve formě bankovek a mincí. Tyto jsou pak vydány Státní bankou a dány do oběhu přes komerční banky – banky je nakupují za nominále od vlády, aby uspokojily poptávku svých zákazníků po hotovosti. Banky musí za tuto hotovost platit a činí tak z prostředků, které mají na svých účtech u Národní banky, likvidní aktiva. Jejich účty jsou adekvátně debetované. Stát (prostřednictvím ministerstva financí) má také účet u Národní banky, na který je připsána nominální hodnota bankovek a mincí, za něž banky platí (peníze veřejných prostředků, které mohou být vynaloženy na veřejné služby, atd.). Toto je způsob, jak všechny banky získávají své zásoby bankovek a mincí, ale hotovost, kterou si banka může koupit, je omezena objemem prostředků, které drží na účtu u Národní banky – svými likvidními aktivy. Jakmile je tato hotovost vybrána zákazníky bank, vstoupí do oběhu v ekonomice. Na rozdíl od půjček vytvořených bankami je hotovost bezúročná a může cirkulovat v ekonomice po neomezeně dlouhou dobu.

Pouze účetní položky

S tím jak málo hotovosti je čerpáno a ze zkušenosti vědouce, že velké objemy vkladů zůstanou nedotčeny vkladateli po přiměřenou dobu, banky jen doufají, že jejich likvidní aktiva budou dostačující k tomu, aby jim umožnila kupovat hotovost nezbytnou k pokrytí relativně velmi malého objemu běžně vybírané hotovosti. Banka se dostane do vážných problémů, pokud poptávka po výběru hotovosti ze strany vkladatelů a rovněž dlužníků, kteří chtějí čerpat své úvěry v hotovosti, převýší prostředky, které má na svém účtu u Národní banky. V praxi by se pravděpodobně pokusila sama získat půjčku od Národní, nebo jiné banky, aby se dokryla. Pokud by to selhalo, musela by vyžadovat splacení některých úvěrů a zabrat majetek dlužníků neschopných splácet. Jakmile jste deponovali vklad u banky (v hotovosti nebo šekem), vše, co pak máte, je pohledávka za bankou ve výši stavu na vašem účtu. Jste jednoduše nezajištěný věřitel. Váš bankovní výpis je záznam o tom, kolik vám banka dluží (pokud jste přečerpali, je to záznam kolik vy dlužíte bance). Ta vám zaplatí, co dluží, tím, že vám dovolí vyzvednout si vaši vlastní hotovost za předpokladu, že jí má dostatek. Jestliže se zákazníci pokoušejí vyzvednout příliš mnoho hotovosti, jedná se o run na banku, která brzy odmítne poskytovat další výběry. Zde platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele!

Pokud byste chtěli provést platbu šekem, je méně pravděpodobné, že to bude problém – jednoduše převádíte část své pohledávky za bankou na někoho jiného – na osobu, v jejíž prospěch je šek splatný – je to pouze účetní záznam. Pokud má osoba, na kterou je šek vystaven, účet ve stejné bance jako vy, vklad zůstává u banky – celkově je tedy banka přesně ve stejné pozici jako předtím.

Banky – obchodníci v dluzích

Denně se mezi zákazníky různých bank uskutečňují miliony transakcí za použití platebních karet, bezhotovostních převodů, elektronických transferů nebo šeků – vklady se tak neustále přesouvají mezi bankami. Všechny tyto šeky a elektronické převody putují přes centrální "clearing house". Transakce se vypořádají proti sobě navzájem, ale na konci dne si banky navzájem dluží určitý, relativně malý objem peněz.

Banka musí být vždy schopna vypořádat své závazky. Aby se tak mohlo stát, převede platbu ze svého účtu u Národní banky na věřitelův účet u téže banky. Takto banka čelí pohledávkám ze dvou zdrojů (které pokrývá ze svých likvidních aktiv) – hotovost, kterou požadují její zákazníci, a prostředky, které požadují ostatní banky jako vypořádání závazků. Jestliže ne všechny banky jsou ve stejný okamžik konfrontovány s velkou poptávkou po hotovosti, je bankovní systém jako celek bezpečný, ačkoli jednotlivá banka je zranitelná, pokud by velká část vkladatelů z nějakého důvodu chtěla vyzvednout své vklady nebo je převést do jiných bank. Nyní vidíme, že celý tento systém je dnes v podstatě účetní cvičení, kde denně putují miliony pohledávek mezi bankami a jejich dlužníky a vkladateli za pomoci relativně malého objemu skutečných peněz měnících majitele – a to vše je kryto jen malou rezervou likvidních aktiv. Tento systém je známý jako bankovnictví založené na zlomkových rezervách a banky jsou někdy správně nazývány jako obchodníci v dluzích.

Úroky – vítané zisky pro banky

Pojďme se nyní vrátit k Lojzovi, který naší bance musí platit 10 % úroku ze své půjčky 500. Tyto platby úroků jsou peníze, které přicházejí do banky, je to zisk a skončí na účtu banky u Národní banky – další dodatečná likvidní aktiva pro banku. Ta nyní má dalších 500, aby mohla uspokojit výběry svých vkladatelů. Pokud se Lojzovi podaří splatit také původní půjčku, banka bude mít extra dalších 5500. Naše banka vytvořila pro sebe z ničeho aktiva ve výši 5000 ve formě úvěru Lojzovi. Ten již nic nedluží, ale tím, že splatil půjčku i s úroky, změnil pro banku pouhý dluh na 5500 likvidních aktiv – hezký zisk pro banku… a vytvořil základ, na jehož bázi může být poskytnuto ještě více půjček. S více půjčkami a více vklady bude větší poptávka po výběru hotovosti – ale rostoucí zisky znamenají, že banka může nakoupit více hotovosti. (To je způsob, kterým se objem hotovosti v oběhu v Británii stále zvyšoval, až roku 1997 dosáhl 25 miliard liber.) Myslet si, že když si půjčíte peníze od banky, půjčujete si peníze, které ostatní lidé uložili, znamená věřit v mýtus. Vypůjčujete si od banky peníze, které vytvořila ona a dala vám je k dispozici ve formě půjčky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.