Tisíce návštěvníků Prahy směřují při prohlídce města především na Hrad, zatímco Vyšehrad zůstává poněkud stranou jejich zájmu. Neprávem. Vždyť Vyšehrad patří k nejpamátnějším místům hlavního města i celého Česka – jednak pro svou pověst nejstaršího sídla českých knížat a prvních Přemyslovců, jednak proto, že je tu řada unikátních staveb a je zde pohřbeno více než 600 nejvýznačnějších osobností české kultury a vzdělanosti; z toho 53 na Slavíně. Areál Vyšehradu, jedné ze 40 národních kulturních památek na území Prahy, je upravený a přístupný i v zimním období.

Co prozrazují staré kroniky

Nejstarší historické zprávy o Vyšehradu pocházejí z druhé poloviny 10. století, kdy se tu razily mince a kdy zde český kníže Boleslav II. (vládl v letech 972 - 999) postavil kamennou palácovou rotundu svatého Jana Evangelisty. Vyšehrad nejspíše založili Přemyslovci v průběhu 9. století jako protějšek Hradčan a pomezní hradiště kmene Čechů, usedlých u toku Vltavy. Toto prvotní, většinou dřevěné a hliněnými valy opevněné hradiště proměnil po roce 1070 Vratislav II. (vládl od roku 1061, v roce 1085 se stal králem) v centrální panovnické sídlo, které dal přebudovat v kamenný románský hrad s velkým knížecím palácem. Vratislav také založil kapitulu (společenství kněží konajících slavnostní bohoslužby) a pro ni kostel sv. Petra a Pavla, dále baziliku sv. Vavřince a hřbitovní rotundu sv. Martina. Kolem roku 1130 kníže Soběslav I. (vládl v letech 1125 - 1140) rozšířil a bohatě vyzdobil kapitulní kostel, který byl jedním z nejkrásnějších románských kostelů v Čechách. Dnešní novogotická úprava je dílem architekta Josefa Mockera.

V následujících dobách význam Vyšehradu opadl

Jeho důležitost obnovil teprve císař Karel IV., který zde vybudoval gotický hrad, kamennou zeď s malebnou věžovitou hlavní bránou a nový kamenný palác; kapitulní kostel dal goticky přebudovat. Roku 1420 dobyli Vyšehrad husité a z většiny komplexu se staly zříceniny. Ty za čas osídlili chudí řemeslníci a živnostníci, kteří dokázali vybudovat malé město; roku 1507 vznikla dokonce radnice. Další události nepostrádají dramatičnosti. V polovině 17. století bylo obyvatelstvo nuceně vystěhováno a Vyšehrad se roku 1654 proměnil ve vojenskou citadelu (tvrz umožňující další obranu po ztrátě vnějšího obranného pásma), tvořící součást nového celkového barokního opevnění Prahy. Z původního zařízení byla ponechána jen kapitula, která se vzmohla natolik, že stavěla nové kanovnické rezidence; kostel byl zbarokizován. Po zrušení pevnosti v roce 1866 se kapitula stala výhradní majitelkou Vyšehradu, který péčí kapitulních představených (proboštů) Václava Svatopluka Štulce (1814 - 1887) a Mikuláše Karla-cha (1831 - 1911) získal celonárodní význam. Vznikla sadová úprava, hřbitov se rozšířil a proměnil v národní pohřebiště. Vlastní Vyšehrad na skále nad Vltavou zůstal od té doby obehnán do pětihranu barokními cihlovými hradbami s nárožními bastiony (baštami) a třemi branami – Táborskou, Leopoldovou a Novou (zvanou též Pražská nebo Cihelná). Areálu vévodí kostel sv. Petra a Pavla, značnou část plochy tvoří sady se sochami a sousošími a hřbitov. Mezi unikáty patří románská rotunda (kaple) sv. Martina, zbytky baziliky sv. Vavřince a kostelíka Stětí sv. Jana Křtitele, dále pak středověká a novogotická studna, portál a vrata vyšehradské zbrojnice. Cenné a obdivované jsou Stará a Nová rezidence, sochy a sousoší postav z našich národních dějin, dílo věhlasného sochaře Josefa Václava Myslbeka; v roce 1947 sem byly přeneseny z Palackého mostu. Často navštěvované jsou kasematy a monumentální sál Gorlice, původně shromaždiště vojska, sklad potravin a munice, nyní depozitář originálních soch z Karlova mostu. Podél cihlových barokních hradeb vedou cesty, navštěvované kvůli skvělým panoramatickým pohledům na Prahu. Tzv. redan z roku 1850 – pozice pro dělostřelectvo, které odtud mohlo ostřelovat Prahu – slouží dnes jako letní scéna, dějiště různých kulturních akcí. Ve vyšehradském areálu je také bývalý ústav MUDr. Rudolfa Jedličky (vznikl roku 1913) pro tělesně postižené děti. V ústavu dlouhá léta působil reformní pedagog a první učitel těchto dětí František Bakule (1877 - 1957). Naproti budově je domek (č. 12), kde bydlela Marie Popelková. Pod uměleckým pseudonymem Popelka Biliánová sbírala a publikovala pověsti o staré Praze.

Pověsti věčně živé

Řadu skutečných událostí z let 1126 - 1142 (především z doby vlády knížete Soběslava I.) zaznamenal pokračovatel Kosmova díla kanovník vyšehradský; jeho skutečné jméno se historikům nepodařilo vypátrat. Zajímal se zejména o různé astronomické události a přírodní úkazy. Svědčí o tom krátký úryvek z jeho kroniky: "Dne 2. ledna 1126 bylo viděti na úsvitě znamení blesku. Někteří je viděli už před narozením Páně, někteří v předvečer narození Páně, zřetelně je bylo viděti také v noci na den svatého Štěpána prvomučedníka. Té zimy pomřelo množství lidí a napadalo takové množství sněhu, jaké prý žádný člověk neviděl. Dne 16. února nastala zátopa a led nadělal škody na mnoha věcech…" Vyšehrad je historicky mladší i méně významný než Pražský hrad, přesto však je považován za srdce nejstarších českých dějin a kolébku českého státu. Prastarou pověst o knížeti Krokovi, následníku praotce Čecha, zná jistě každý. Původně sídlil na Budči, ale později vyhledal příznivější místo a dal postavit své sídlo na bezpečné skále vysoko nad Vltavou (odtud údajně název Vyšehrad). Krokův stolec stával buď na nádvoří pod rozložitou lípou, nebo v posvátném háji u pramene zvaného Jezerka.

Skok Šemíka

Na okraji zbytku původních hradeb se dodnes ukazuje místo, odkud skočil proslulý Šemík se svým pánem Horymírem do Vltavy, přeplaval ji a uháněl do Neumětel. Vladyka Horymír to neměl jednoduché – jeho poddaní hledali drahé kovy v Březových Horách, místo aby se starali o půdu a úrodu v Neumětelích. Když Horymír se svými věrnými dal březohorské doly zavalit, rozlítil se kníže Křesomysl natolik, že povolal vladyku na Vyšehrad a rozhodl o ztrátě jeho hrdla. Povolil mu však poslední přání, aby se projel na věrném koni. Horymír si zachránil život, ale Šemík, jak známo, útrapy krkolomného skoku a následujícího cvalu do rodné tvrzi jeho pána nepřežil. Nu, symbolický hrob má za to v Neumětelích dodnes.

Pověsti o třech žulových kamenech v parčíku za Slavínem, tzv. Čertově sloupu, patří k nejznámějším. Podle jedné z několika verzí jistý kněz na Vyšehradě využíval ďáblovy moci, ale když už měl propadnout peklu, zmocnila se ho lítost a dal se na pokání. Svatému Petrovi se ho zželelo a poradil mu, aby přikázal čertovi přinést sloup z chrámu Panny Marie v Římě dřív, než skončí ranní kázání. Čert by to býval stihl, ale Petr ho třikrát srazil do moře, takže rohatý brach prohrál. Ze vzteku pak mrštil na střechu kostela sloupem, který se rozlomil na tři kusy. Ty ležely dlouhá léta v kostele, než byly vyneseny do parku.

V první kapli jižní lodi vyšehradského chrámu je uložena kamenná rakev svatého Longina. Rakev s pozůstatky tohoto mučedníka přivezl do Čech Karel IV., jehož zvláštní zálibou bylo shromažďování ostatků svatých. (Domníval se, že při posledním soudu si pro ně světci přijdou a Praha se stane jakýmsi Jeruzalémem, novodobým pupkem světa.) Když husité plenili Vyšehrad a jeho chrámové stavby, svrhli rakev do Vltavy. S podivem zjistili, že tělo kleslo ke dnu, ale rakev se nepotápí. Proto ji vyzdvihli a uložili na Novoměstské radnici, do budovy však vzápětí udeřil blesk. Rakev putovala na Dobytčí trh, kde se na ní měly prodávat ryby, ale ty všechny lekly. Vrátila se tedy na Vyšehrad, kde byla užita jako kamenný podstavec pod oltářem. Pravděpodobně tato kamenná románská tumba pochází z hrobů panovníků pochovaných v chrámu.

Nejrůznější mýty by vydaly na celou knihu. Na Vyšehradě samozřejmě nesmějí chybět ani bizarní strašidýlka nejrůznější ráže. Velmi známý je přízrak Francouze – duch prvního zabitého vojáka při dobývání Vyšehradu. Zpočátku se mstil tím, že škrtil noční chodce, nyní je již méně agresivní, ale lépe je prý vyhnout se mu. – Ve dne, v pravé poledne, se prochází po hradbách černá panna. Nepozorností zavinila smrt svého dítěte, které spadlo z hradeb. Truchlí a naříká, lidem je neškodná, ale v její blízkosti vadnou květy. - Mezi kaplí Panny Marie a Novou bránou se zjevuje černý pes s ohnivýma očima, který za sebou táhne žhavý řetěz. Prý je strážcem pověstného pokladu. – Zajímavou postavou je jakýsi Šanta, který sídlí na střeše kostela a přerovnává tašky. Za života byl pokrývačem a opravoval střechu kostela, dopustil se však krádeže a střechu nespravil. Teď po smrti dohání, co zameškal…

Libuše – mýtus, nebo historická osobnost?

Vraťme se ale k nejvýznamnější legendě. Vyšehrad je nerozlučně spjat s postavou kněžny Libuše, údajně jedné z tří dcer knížete Kroka; jejími sestrami měly být Teta a Kazi. Libušin poklad pod Vyšehradem, manželství s oráčem Přemyslem a zlatá kolébka prvorozeného syna na dně Vltavy zůstávají skryty v pověstech jako vzpomínka na školní léta. Zlato pocházelo z Jílového, stříbro z Březových Hor. O půlnoci na Velký pátek se podzemní vchod do pokladu otvírá a bohabojný člověk si z něho může vzít díl, který unese. Není však jasné, na kterém místě onen vchod je. Údajné Přemyslovy lýčené střevíce se uchovávaly v knížecí komoře na Vyšehradě a byly ukazovány při korunovaci českých králů. V průběhu husitských válek zmizely neznámo kam. A zlatá kolébka Libušina prvorozeného syna? Ta odpočívá v hlubině pod vyšehradskou skálou a vynořila se prý jen jedinkrát – když se narodil poslední královně z Přemyslova rodu syn, pozdější císař a otec vlasti Karel IV., aby mu poskytla ochranu a bezpečí. Dnes ji možná hlídá pověstný vyšehradský vodník.

Libuši květnatě popsal ve Starých pověstech českých Alois Jirásek: "Byla tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, přitom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i drsní, bojovní muži i starci věkem zkušení ji velebili řkouce: Nad mateř je sličnější, nad otce moudřejší. A s posvátnou bázní mluvili o ní, že se jí mění tvář i oči, když zahoří věšteckým duchem, když hledí v budoucna šero a vidí, co nastati má."

Mimochodem, kronikáři se v informacích o Libušině životě leckdy liší. Týká se to především místa uložení jejího popelu (Vyšehrad, nebo libický hrad poblíž tajemného Oškobrhu?). A proč za místo její věštby o budoucnosti Prahy Jirásek považuje Vyšehrad, zatímco Kosmas uvádí hradiště Libušín? Inu, za to může opatkronikář Přibík Pulkava z Radenína (†1380), který v roce 1360 Libuši jaksi přemístil na Vyšehrad – a po něm další dějepisci. Jen slova věštby se citují již dlouhá léta: "Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, Vltava řeka je obíhá. I nazvete hrad, jejž tam vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti proti městu mému…" Na Libušín se prostě zapomnělo. Jedno z největších tzv. ostrožných hradišť v Čechách pochází z 9. - 10. století. Nachází se severozápadně od Kladna, na ostrohu nad pramenem Svatojiřského potoka. Sloužilo k ochraně kmene Čechů proti vpádu Lučanů. Nu a údajná Libušina studánka je dnes zarostlá plevelem. Připomeňme ještě, že první interpretkou Libuše ve známé Smetanově opeře byla Marie Sittová (1852 - 1907) a po ní Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Kittlová (1878 - 1930).