Německé muzeum hygieny, jak zní oficiální název, není vědeckým centrem, ani zvláštním muzeem s ohraničeným spektrem témat. Je to moderní muzeum, které reflektuje působení vědy ve společnosti 21. století, kdy na významu získávají vědy, jako je genetika, výzkum mozku a z nich odvozené disciplíny. Muzeum shledává svoji roli ve výstavách, přednáškách, diskusích, vědeckých pracích jako nezávislého instrumentu pro dialog mezi vědou a společností.

Historie muzea

V podstatě se muzeum snaží o odpovědnou prezentaci ukazující možnosti moderní vědy v otázkách zdraví a života obyvatel planety Země.

Počátky jsou v roce 1912 a iniciátorem byl drážďanský průmyslník, výrobce Odolu, pro ty mladší, komerčně úspěšné ústní vody, Carl August Lingner. Patřil k protagonistům I. Internacionální výstava o hygieně, která informovala nejen o anatomii člověka, ale odpovídala i na otázky uchování zdraví, skladování potravin a aplikování moderní techniky v životě člověka. Výstava se konala v roce 1911 v Drážďanech a navštívilo ji neuvěřitelných 5 milionů lidí.

Komerční úspěch panu továrníkovi nestačil. Úspěch mezinárodní hygienické výstavy jej inspiroval k založení muzea věnovaného osvětě na poli hygieny. Pro II. internacionální výstavu v roce 1930 byla Wilhelmem Kreisem navržena stavba muzea, ve které má instituce sídlo dodnes. Carl August Lingner, iniciátor myšlenky muzea, se jeho otevření nedočkal. Největší atrakcí se stal skleněný muž, ve kterém se materializoval moderní obraz člověka, transparence jeho "dílů"a významu vědy pro budoucnost člověka. Skleněný muž se stal nejpřitažlivějším a nejznámějším exponátem muzea.

Posvátná atmosféra

Prototyp skleněného muže byl vyvinut už v roce 1927 návrhářem modelů Franzem Tschkertem. Pokrokovost figuríny byla v prezentaci přehledného modelu, kde jsou k vidění všechny základní součásti lidského těla na originálních místech a ve funkčních souvislostech jako v normálním těle.

Celá figurína je vyrobena z transparentní umělé hmoty. Skleněný člověk je v podstatě anatomický atlas člověka. Uvnitř těla byly viditelné nejen všechny orgány člověka, ale i jednotlivé svaly a žíly. Byla to doba, kdy lidé na počátku 20. století nebyli zvyklí si "necudně" prohlížet sami sebe, a to ještě na veřejnosti.

Přímí účastníci si vzpomínají na téměř posvátnou atmosféru při inauguraci "muže." "Když prostor ztemněl, začaly se osvětlovat jednotlivé orgány člověka, srdcem počínaje. Celá produkce byla doprovázena melodickým hlasem z gramofonu. Přítomní byli fascinováni jednotlivými orgány bytosti, která je známá pod pojmem člověk. Trochu až básnické, ale atmosféra byla pochopitelná. Vžijme se do doby před tři čtvrtě stoletím a skutečnosti, kdy se prezentovaly "součásti" jednoho každého z nás.

V roce 1933 se muzeum nevyhnulo službě pro rasovou ideologii. O 12 let později dostává muzeum zcela novou tvář jako muzeum lidstva. Muzeum pokračuje v tradici představit dětem, mladým lidem i dospělým znalosti o lidském těle a ještě navíc má za úkol předvést člověka jako biologickou, fyzikální, sociální a kulturní bytost, a to přehledně a pochopitelně.

Na začátku 80. let minulého století byla "vyprodukována" skleněná žena. Dnes je v muzeu ke zhlédnutí právě ona. Po dotazu na jejího druha paní průvodkyně pro pobavení pravila: "… že její druh je na dovolené," a pak s vážností dodala, že je v opravě.

V literárních sejfech

Ke sbírkám muzea patří asi 20 tisíc exponátů vztahujících se ke zdraví člověka. Cenné jsou exponáty staré skoro 2 tisíce let, anatomické modely, plakáty a nebo historické předměty hygieny všedního dne, jako jsou vysokofrekvenční léčebné aparáty. K muzeu patří knihovna s 30 tisíci svazky medicínských a lékařských knih a fond populární vědecké literatury, včetně časopisů, videokazet a CD disků.

Budoucnost člověka

Návštěvník v jednotlivých sekcích může sledovat vývoj člověka od jeho početí až k jeho posledním dnům. Dětem se nejvíce zalíbí u přístrojů věnovaných zkoušení sluchu, zraku, nebo jak reaguje jejich pozornost. Stejně tak napodobují grimasy lidského obličeje podle těch na stěně, kde jsou lidské obličeje od smíchu až po smutek.

Dospělejší si ověřují svoje anatomické znalosti u skleněné ženy. Stačí stisknout knoflík s příslušným lidským dílem a ten se na figuríně rozsvítí.

U jedné z vitrín, kde byla burka a pás cudnosti, jsem zastihl teenagery. Dohadovali se, k čemu jsou vystavované předměty. O burce diskutovali jako o extravagantním svatebním závoji a smysl pásu cudnosti vůbec nepochopili. Vitrína je hned vedle železných plic pro "umělé dýchání." Dali si dohromady, že jsou to středověké železné plíce. Po tomto závěru jsem odešel a přemýšlel o budoucnosti člověka. A dotahuji myšlenkové pochody, které se nabízejí po zhlédnutí exponátů.

Oddělí se člověk od svých biologických kořenů a začne "vyrábět" svoje následovníky bez pomoci přírody? Rozdělíme se na více druhů? Ovládne genová technologie vývoj? Smyla věda hranice mezi biologií a úspěchy výzkumu?

Při razantním genovém výzkumu by byl takový scénář myslitelný. Mnozí vědci si dokonce myslí, že člověk jako druh by se mohl rozštěpit na více druhů, které by se mezi sebou nebyly schopny dále rozmnožovat. Člověk by se stal inženýrem nejen vlastních dětí, ale i v budoucnost stvořitelem zcela nového druhu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.