Když byl hrad českého krále Karla dostavěn a připraven plnit své účely, dbal osvícený panovník pečlivě na zřetelné oddělení, mezník, mezi obdobím stavby (dostavby) a počátkem užívání. Použil leckterý rituál, modlitby, prosby. Věděl, jak je toto rozmezí mezi stavbou a posvátným uvedením do užívání důležité pro budoucnost žití v objektu. I po době Karlově se na tyto principy ještě dlouho dbalo. Tak jako se časově vymezil počátek stavby položením základního kamene, případně poklepem na něj s vyřčením nějaké základní věty, vymezil se i časový vstup do užívání hotového díla. Nám z toho zůstalo už jen stříhání pásek politiky.

Postoj "My home – my castle" se však dá aplikovat i dnes v našich obyčejných poměrech a životech. V čem? Už v obydlování bytu nebo domu. Podstatný je předěl. I astrologie potřebuje jasný počátek, ke kterému mohly hvězdy vtisknout dílu navždy své vlivy. Od toho okamžiku lze počítat i horoskop. Přecházíli se z dokončované stavby k jejímu používání bez zastavení, zamyšlení, spočinutí, ba začíná-li se někdy bydlet už před dokončením a přechod od provizoria k časovému prahu používání objektu je zastřen, pak se obydlí nestane domovem, spíše jen odosobněným účelovým zařízením, kde sice máme nový nábytek, počítač, televizi, módní drahou věž, stovky cédéček a podobně (která většinou neumíme soustředěně poslouchat), nóbl kuchyň a úžasnou koupelnu, ale netvoří to pocitově kompaktní celek domova. Snad i proto, že na zdech často visí cosi, co vypovídá o estetické bezradnosti a niterné plytkosti, něco zaměnitelného s čímkoliv jiným, a obyvatelé k tomu nemají žádný vztah. Jen zaplnili zeď. Nemáme se tu očima ani nitrem čeho zachytit. Prvek útulna často nedodávají ani stále umělejší atrapy pravých krbů. V některých bytech je to jako v průchozí hale na nádraží. Táhne tu na duši, z ničeho ani nepoznáme, kdo zde bydlí. Vše je sice účelné, praktické až honosné, ale nenalézáme nic individuálního, hřejivého, improvizovaného, samostatného, tvůrčího, snad i nedokonalého, i kdyby to byl jen vlastnoručně vyřezaný křížek nebo rámeček k oblíbenému či symbolicky vypovídajícímu obrázku, květina nebo lipová větvička vlastnoručně namalovaná přímo na zdi, nebo něco, cokoliv, co je naším vyšším krédem. Malá paralela: kdysi si děti vyhrály i s kouskem dřívka a hadříku. Vytvořily si z nich krále, šaška, princeznu i trpaslíka. Uplatnily tvořivou fantazii. I dnešní děti by to dokázaly, jak je vidět ve waldorfských školách. Elektrické vláčky je však naučí jen mačkat knoflíky a čekat, že vše v životě dostanou také rovnou hotové a bude je to takto poslouchat.

Bere-li uživatel nového bytu či domu své obydlí jen konzumně, účelově, neprojeví-li duchovnímu řízení vděčnost, že mu bylo dáno stavbu zdárně dokončit, nepoprosí-li o budoucí požehnání, nerozpouští-li ve svém ztišení a harmonii stopy po náladách zedníků a jiných řemeslníků (někdy od bujarosti a vulgarity až po vztek), pak se zde spokojenosti a niterné hygieny těžko dociluje a žije se jen s pocitem, nelišícím se moc od ubytovny s přilehlým bufetem. Mentální aura místností se pak podobá neurotickému těkání bublinek v láhvi sodovky. Nenalézá se klid k hlubšímu soustředění na četbu, na modlitbu, ba ani na vroucné intimní spočinutí, natož pak útulnost domova pro děti. Lpí tu nálada provizoria, nehotovosti. Vše má nádech spěchu a roztěkanosti, přenášející se z doby, kdy se zde dělaly řemeslnické práce jedna za druhou. Chvat rozpracovanosti sedí nadále v našem nitru. Chybí-li zde pulzace živoucího hodnotového zázemí domova, nahrazujeme si ho pak citovou atrapou, rutinními úsměvy, křečovitou pohodičkou bez podkladu, nebo tajemnými orientálními zbytečnostmi či anděly ze staniolu z prodejen komerční ezoteriky.

Ruce, které kladly cihly, by se nyní měly sepnout v modlitbě

A poté vztáhnout vzhůru k přijetí požehnání. Nohy, které klečely u budování základů, by měly, alespoňv duchu, pokleknout k díkůvzdání. Duše, které vybíraly projekt, sháněly firmy, hlídaly zedníky a vyplňovaly žádosti, by to vše měly nejprve vydechnout k rozpuštění do oceánu božího světla, pak v očistění a pokoře učinit mohutný nádech nebeských sil a vydechnout je do celé budoucnosti příbytku. Vězme při tom, že nic není naše, ale vždy máme být jen pokornými správci majetku, svěřeného nám Bohem k užívání. Toto vědomí pak náš příbytek duchovně okysličí. Spojuje-li však manžele, třeba i bezděčně, jen opojný a vítězný pocit z precizně vybudovaného bydlení a vypiplaných detailů, je to málo a dlouho to nevydrží. Ani z ruchu a zátěže zaměstnání se pak nelze těšit na proteplené domácí spočinutí. Robotizace vybavení často přináší robotizaci duší. Vztahově (mezi manželi i mezi generacemi) to vede k nenaplnění, které někteří dohání přeslazenými citovými náhražkami, maskami, sentimentální rozplizlostí či optimisticky pestrobarevnou umělohmotností v předmětech i náladách, kdy se duše podobají poštovním schránkám, přecpaným reklamními letáky.

Co tedy udělat při nastěhování se do nového bytu nebo domu?

Hledejme počáteční posvěcení nejprve samostatně. Vodítkem nám může být i výběr z těchto námětů: Opravdově a pokorně poděkujeme za možnost získání bytu či postavení domu; necháme za sebou i své duševní nánosy z doby stavby (chvat, rozčilení, netrpělivost, ba i vztek na nutné žádosti); předměty, které máme v psychice spojeny se stavbou, jako kýble, kolečka, holinky, pracovní oděvy atd., vyhodíme, nebo uložíme na místo k tomu vymezené: kolnu, přístřešek. (Asociace: podobně i po rozchodu s někým, na koho chceme zapomenout a vymanit se z jeho vlivu, je dobré vyměnit co nejvíce věcí, které jsme používali společně, včetně například ložního prádla a budíku, ba i změnit místo na spaní.) Nálada jednotlivých místností by měla být co nejrozdílnější – koberci, výzdobou, vymalováním, prahem mezi místnostmi. Obytná a podpůrná část domu by měla být co nejzřetelněji oddělená nejen barvou, ale i typem omítnutí (jemné, hrubé) apod. Pokud přicházíme z dosavadního obydlí do nového, poděkujme tomu bývalému a zanechme zde myšlenku požehnání i pro nové obyvatele. Žalmista praví: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.

Po dokončení hmotného domu nám začíná stavba domu niterného

Tedy poctivé vyplnění domu svými myšlenkami, náladami, postoji, mluvou. Jak? Dejme si opět náměty: Udělejme si sebezpytnou inventuru, co vše máme v nitru rozpustit. Oddělme se náladou od doby stavby. Projděme a obetkejme klidem a láskou postupně a trpělivě celý byt nebo dům. Místnosti oslovujme slovem (postojem) "ty", nikoliv odtažitým "ono". Zvažme, které knihy si sem vezmeme: jednak by měly obsahem vypovídat o směřování naší duše, ale zároveň mají i své éterické vyzařování, které nezávisí jen na tištěném obsahu, ale spíše na uchycených náladách, s jakými byly kdysi čteny, včetně těch našich, které se možná už změnily a nebylo by dobré si ty staré obnovovat. Obzvláště v době spánku by nás měly obklopovat jen věci obsahově čisté a harmonické. I nosiče s takovou hudbou, která je nedůstojná našich snah, vyházejme. Reprodukce Sixtinské madony, Poslední večeře, Návratu ztraceného syna, Primavery, Růžencové slavnosti či podobného obrazu z řady veleděl, která jsou duchovně-kulturními kompasy lidstva, protože obsahují ty nejmohutnější umělecké a ezoterické náboje, mohou nabízet vzmach inspirace jako protiváhu fádního vybavení bytu. Bývají ale pro nás někdy až mentálně nepohodlné svým vyšším směrováním: často nám vyhovuje být raději netečnou drůbeží na jednom z řady stejných dvorků než samostatnými a odvážnými orly, hledícími svobodně na nebe i zemi. Udělejme v každé místnosti posvěcující znamení kříže do všech stran (třeba si k tomu účelu vezměme do ruky křišťál, drahokam nebo artefakt, se kterým máme spojenu sílu posvátnosti). Poprosme o posvěcení, požehnání a klid prostředí, kde budeme prožívat své další osudy. Vynajděme si sami nějaký rituál – třeba si několikrát pusťme Smetanovu Mou vlast (alespoň část Z českých luhů a hájů), nebo něco z Beethovena, snad Pátou či Devátou nebo jen předehru Posvěcení domu a touto hudbou dům nasycujme, vyplňujme. Je to informace, která má zaznít pro onen prostor. Posaďme se o polednách co nejvýš, snad do střešního okénka nebo ke komínu, a živé sluneční paprsky coby posly světelných mocností lásky sesílejme v duchu či solár plexem a dlaněmi dolů do prostorů domu k proslunění jednou provždy. Pomodleme se Otčenáš, pronesme některou Steinerovu průpověď (například Meditaci základního kamene). Můžeme si vyrýt, třeba i málo znatelně (stačí abychom o tom věděli my sami) na všechny čtyři strany domu křížek či cokoliv podle svého nápadu a zaměření. Křížek, nejlépe rovnoramenný a vlastnoručně vyřezaný, můžeme umístit či jen namalovat i nad vchod, nebo sem zvolíme i jiný inspirativní symbol (Boží oko, slunce). Nemusíme využívat k umístění zavěšených posvátných předmětů jen symetrii (tedy do středu nějaké vzdálenosti), ale i odvěký estetický archetyp zlatého řezu (přibližně pět osmin ku třem osminám). Vyjděme si v noci, nejlépe o některém svátku, pod hvězdnou oblohu a poprosme nebeské mocnosti o seslání požehnání. Zapalme ohýnek (pokud to zástavba dovoluje) u všech čtyř stran domu, aby očistil místo a spálil vše nedobré. Obejděme dům se svíčkou nebo loučí s posvátným vědomím uzavření proti nedobrým vlivům. Zapalme snítku vřesu, který zahání zlé mocnosti, nebo jiné rostlinky, které máme rádi. Vykropme dům vodouz posvátné studánky nebo potůčku, který nás zaujal, třeba na horách, nebo vodou, do které jsme si předtím naložili svoji oblíbenou květinu. Vydrhněme podlahu, vyčistěme okna, dejme bílý ubrus a řekněme třeba: "Pane, prosím, vstup do tohoto domu." Poté radostně a přátelsky pozvěme i přírodní elementární bytosti a ochranného skřítka hospodáříčka. Můžeme v takovémto soustředění spočinout i více dní. To vše ne jako sebezabezpečující akci, ale z lásky k dobru samému. Záleží i na koncentraci a roznícení představivosti. Nezůstávejme jen u opakovaného předsevzetí, jen u snivého představování si takového úmyslu, ale jasně si vymezme čas, který této duševní práci a očistě věnujeme. Nedělejme nic z toho jen teatrálně nebo s pověrčivou vypočítavostí, zaměřenou jen na nezasloužené užívání si štěstí. Štěstí si musíme vždy znovu a znovu zasloužit a nyní si k tomu můžeme udělat jen předpoklady. Uvědomujme si raději krásu trpělivosti a síly i ke snášení případného neštěstí.

Jak dobře se člověk cítil v obydlí našich předků

Býval nad vchodem obrázek Panny Marie stojící na luně (symbol ovládnutí staroměsíčního pudového podvědomí), s dvanácti hvězdami zodiaku kol hlavy, nebo rámeček s nápisem Dej Bůh štěstí. I takový nápis si můžeme vytvořit sami – prostý podle našeho vkusu. V dnešní době sílící vývojové samostatnosti je to tak lepší. Nebrat to však jako historizující folklórní rekvizitu, ale s plnou vážností a prožitkem. Nedbáme-li na takovéto posvátnosti, pak vcházíme domů jako konzumní divoši, mnohdy až zvlčile. Nápis či obrázek nad vchodem měl upomínat příchozí domácí i hosty, aby ctili posvátnost příbytku a nepronesli přes tuto hranici dovnitř nic nedobrého v srdci. I mohutný práh domu míval svůj krásný symbolický účel. Nesloužil jen k utěsnění proti broukům, vodě nebo úniku tepla. Ať už byl překročen velkým krokem nebo na něm noha na moment stanula, spolu s mohutnými futry vyvolával při vstupu úctu k příbytku, naladění k důstojnosti a posvátnosti domova. Do dnešních domů se vklouzává snadno, bez překážek či předělů: zrovna tak jako do obchodu nebo úřadu. Pravda, hladké dlaždičky, někdy i nenápaditě stejné před i za domovními dveřmi, se snáze vytírají a z obrázku by se musel stírat prach. Přicházíme ale o účinek vysokého prahu, významně oddělujícího zápraží od předsíně, jehož překročení už samo o sobě vždy cosi v nitru změnilo. Duše s úctou pozdravila dům. I vzteky a breky ze zaměstnání zůstávají snáze za prahem než za dlaždičkami. Waldorfští pedagogové dokonce radí rodičům, chtějí-li se hádat, aby šli ven, za práh domu a nevraceli se, dokud se jejich naladění neuvolní a nerozjasní. Jinak ničí prostředí pro své děti. A propos: pro děti jsou blahodárné různé prolézačky a schovávačky, ať v domě nebo na pozemku. Mají ještě živou potřebu skrýše, lůna, osobního bezpečí.

Tím jsme u další podstatné věci: máme mít trvale na paměti i to, že vyprošeného požehnání chceme být v novém obydlí hodni svým životem, náladami i úrovní trávení volného času. Záleží i na čistotě mluvy. Nemůžeme Pána zvát do mentálního či slovního smetiště nebo chléva. Vymalovali jsme hezky stěny? Nepotřísňujme je proto zvířecími nadávkami, braním božího jména nadarmo (ba kdosi řekl, že i slovo láska bychom měli vyslovovat v kleče), vulgárním znevažováním částí lidského těla i jeho úkonů, od vyprazdňování až po akt lásky. Drtikol připomínal, že před tímto aktem bychom se měli modlit. Nelze si vyprošovat požehnání pro život v egoizmu, vulgaritě, samolibé bujarosti, prázdné lepkavé mazlivosti či lenivé plytkosti nebo bezúčelných činnostech. Uvědomme si, že Bůh je všudypřítomný, a tedy že i naše obydlí, ač hmotně zastřešené shora a obezděné a uzamykatelné ze stran, je otevřené pohledům vyšších světů, a tedy v něm podle toho i žít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.