Za poslední století byla odvezena a lesní těžbou zničena více než polovina z rozlohy Kounovských kamenných řad na Lounsku. Podobně dopadly i megalitické kamenné řady u blízkých Nečemic. Najdete je shrnuté na hromadách na okraji nové lesní výsadby. Trhavinami byly rozstříleny všechny mnohatunové kamenné objekty u Klučku na Žatecku a úlomky megalitů skončily v okolních stržích. Pravěké menhiry nad obcí Železná u Měcholup, dosahující délky až čtyř metrů, byly odstraněny těžkou technikou, aby nepřekážely při obdělávání polí. Jen několik příkladů z nejznámějších míst, kde se ještě i dnes můžeme na našem území setkávat se zbytky původních megalitických monumentálních kamenných staveb pravěku.

O ztrátě kulturních hodnot

Žalostný stav pozůstatků našich kdysi rozsáhlých a jistě významných megalitických lokalit českou odbornou veřejnost příliš nezajímá. Nejen že v převážné většině nebyly tyto tisíce let staré objekty nikdy odborně zdokumentovány, ale jejich prehistorická hodnota je našimi archeology natolik zpochybněna, že není snaha o jejich účinnou památkovou ochranu. V praxi to znamená nenávratnou ztrátu kulturních hodnot, které by nám mohlo závidět mnoho okolních států střední Evropy.

Co je příčinou tohoto odborného nezájmu, přerůstajícího až v otevřenou averzi současných českých archeologů a historiků k "němým svědkům našeho pravěku", jak bývají megalitické objekty často s romantickou nadsázkou titulovány? Je to právě tato všeobecně vžitá pověst dávnověké výjimečnosti, mystické okázalosti a ezoterických představ, odrazující naše racionálně myslící vědecké mozky od zkoumání kamenných prehistorických reliktů? Nebo snad nesnadné posouzení stáří, nedostatek důkazů o původu a účelu kamenných objektů, kterým se tyto objekty bádání vymykají obvyklé rutinní vědecké praxi? Nebo autoritativní tvrzení některých našich předních odborníků o bezvýznamnosti "kamenů kultovního významu", odsouvající zájem o megality na vedlejší pseudovědeckou kolej, nehodnou profesního zájmu seriozní vědy?

Hlavní a rozhodující důvod odborné ignorace problematiky megalitů na našem území je v současné době neschopnost ortodoxní vědy přijmout a vyrovnat se s myšlenkou odlišného uspořádání pravěké společnosti, než jaké uvádí soudobá vžitá schémata. Dnešní archeologie považuje současnou vědeckou rekonstrukci evropské prehistorie za definitivní. Jakákoliv změna v ustálených názorech, vytvořených odbornou a jistě záslužnou činností zhruba dvou generací metodicky pracujících archeologů (moderní archeologie je mladá věda) se zdá být nepřijatelná. V tomto duchu je působeno na odborný dorost i laickou veřejnost. Silnou zbraní odborného konzervatizmu je vědecká uznatelnost předkládaných důkazů. A u megalitů platí: Zmizí-li megality, zmizí i důkazy. Proč se tedy snažit o jejich záchranu!

Jak mohou megality změnit pohled do hlubin dávnověku? Zásadně! Akceptováním faktů kolem technologií budování zcela zvláštních kamenných prehistorických objektů by musela vědecká obec připustit paralelní existenci minimálně dvou pravěkých civilizačních úrovní. Domorodé civilizace na úrovni doby kamenné, vytvořené postupným evolučním vývojem a současně existující civilizace na značně vyšší úrovni technologické i organizační, tedy jakési "nadcivilizace". Vzájemný kontakt by mohl být oním, často obtížně vysvětlitelným akceleračním vlivem, uplatňujícím se v postglaciálním období v podobě odborně proklamované "neolitické zemědělské revoluce".

Megalitické objekty a věda

Vztah současné vědy a megalitů nejlépe vystihuje neschopnost najít pro tento prehistorický fenomén jednotné pojmenování. Autoři seriozních vědeckých statí, pokud se musí zmínit o megalitech, uvádějí je jen jako okrajový kultovní jev, vázaný na danou kulturní a teritoriální oblast pravěké společnosti. Megalitické kamenné stavby se tedy ve vědeckém pojetí stávají jen nějakým sakrálním rozmarem, případně pohřebním objektem dané prokazatelné lokální pravěké kultury. Datování megalitických objektů radiokarbonovou metodou pro její upřesnění srovnáním s údaji dendrochronologie v druhé polovině minulého století přineslo překvapení. Kalibrační křivky poměru uhlíku C14 a C12 odsunuly dále do minulosti stáří řady evropských megalitů. Kamenné stavby Bretaně se rázem staly staršími než megalitické objekty Španělska a Portugalska a podstatně staršími než megality severní Afriky a Blízkého východu. Padla tak dlouho vědecky hýčkaná teorie o prehistorické vlně zemědělství a spolu s ním i megalitů, šířící se ze zemí s tradičně uznávanou nejstarší kulturou, především Mezopotámie či Palestiny, v závěru paleolitického období pravěku Středomořím, posléze severním pobřežím Afriky až na atlantské pobřeží Evropy. Spolu s touto difuzní teorií zmizel diskrétně z vědeckého slovníku i termín "megalitická kultura" s poukazem, že se jedná o izolovaný jev, vytržený z jiných kulturních souvislostí. Autoři odborných statí, kterým se do pojednání nedej bože vloudily megality, ve snaze vyhnout se přímému pojmenování prehistorického civilizačního okruhu vytvářejícího tyto nevědecké kamenné artefakty okrajového, nanejvýš kultovního významu, byli nuceni si vymýšlet k čemu přívlastek "megalitický" připojit. Tak vznikala vágní a rozpačitá spojení typu – megalitická civilizace, megalitická společnost, vyznavači megalitických kultů, tvůrci megalitických staveb a podobně. Za soustavný nedostatek vědecké interpretace megalitů musí i průměrně informovaný člověk považovat fakt, že je přehlížen výskyt prehistorických lokalit s kamennými stavbami na všech kontinentech, tedy i tam, kde by podle dosavadních teorií měl být jejich výskyt vyloučen. Někdy v prehistorii byla tak na planetě Země vytvořena síť kulturních center, jejichž původ i význam nám zatím zůstává utajen. Z těchto center, z nichž se zachovaly jen kamenné stavby, se pak spolu s megality šířily do okolí i další podstatné vlivy, působící zvyšování vzdělanostní, technologické i duchovní úrovně okolního domorodého obyvatelstva, žijícího do té doby na evolucí dosažené úrovni doby kamenné. Náhle tak dochází k zásadnímu zvratu ve vývoji člověka a celé pravěké společnosti, dnes chápaném jako "neolitická revoluce". Tato teoretická možnost radikálního revolučního zásahu do evoluce člověka předpokládá šíření mimo megalitických stavebních technologií progresi ve všech oblastech života pravěkých lidí. Tedy opět vyvstává aktuálnost teorie pravěké difuze nového progresivního vlivu, ale ne z jediného civilizačního centra, ale z celé řady izolovaných "nadcivilizačních" základních bodů do okolního domorodého prostředí. Megalitické stavby jsou přitom jen jedním z fenoménů tohoto nadcivilizačního vlivu, pro který nenalezneme jiný vhodnější souborný název než "megalitická kultura".

Kamenné monumenty pravěku nejsou jediným dědictvím, které se z té doby dochovalo. Daleko podstatnějším přínosem pro pravěkou společnost musel být technologický pokrok, nový dobře organizovaný, a tudíž i efektivní způsob práce s výraznou specializací činností a kolektivním nasazením vysokého počtu pracovních sil. Lidé si osvojili zemědělské postupy, zpracování surovin a materiálů. Společnost se tak rázem dostala na vyšší úroveň, zlepšily se životní podmínky lidí, což se jistě odrazilo i v nárůstu populace.

Kdo byl oním nadcivilizačním činitelem, který tenkrát přehodil výhybku a lidé dávnověku se tak dostali na dráhu vývoje, po které jedeme dodnes? Jaký měl důvod zasahovat do miliony let probíhajícího pozvolného evolučního vývoje člověka? Byla to momentální potřeba učinit určitou část lidské populace využitelnou pro konkrétní záměr "nadcivilizačních" kolonizátorů? Nebo perspektivní plán jak v časovém horizontu několika následujících tisíciletí dosáhnout vylidnění Země jejich vlastním přičiněním? Musíme si uvědomit, že od těch dob až dodneška pokračujeme v tenkrát nastartovaném procesu se všemi důsledky pozitivního, ale i negativního dopadu na lidstvo i naši planetu.

Jedním z evropských center zásadního významu pro šíření megalitické kultury byla i česká kotlina. V postglaciálním období to byla oblast nejen s výhodnou geografickou polohou, ale také kontinuálně a relativně hustě osídlená. Spolu s příznivým klimatem tedy teoreticky ideální pro využití "nadcivilizačních" zájmů. Věda pro obecné uznání teorií požaduje důkazy. Skromné pozůstatky megalitů roztroušené v různých koutech světa a notně zpustošené během pozdějších historických událostí jsou schopny ještě i dnes tyto důkazy poskytnout. Nejinak je tomu i na českém území. Ale stojí naše vědecká obec vůbec o to, aby byly tyto důkazy předkládány? Nesnaží se zakonzervovat poznatky o prehistorii lidstva na současné ortodoxní úrovni? Pokud je tomu tak, pak megality se stávají oním příslovečným kostlivcem ve skříni, o kterém víme, že jednou musí stejně vypadnout. Snad to bude již brzy, dokud si ještě můžeme na zbytky megalitů sáhnout. Příští generace je budou znát jen z našich fotografií.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.