Míšeňská porcelánová manufaktura byla založena v roce 1710 jako první "zařízení" svého druhu v Evropě. Od samého počátku byl míšeňský porcelán produkován nejen pro knížata a krále, ale také pro klasický obchod.

Pozornost Evropy vzbudil porcelán na Lipském veletrhu v roce 1723 a od té doby ovládl trh a stal se vyhledávaným artiklem a ceněným darem. Fascinující na míšeňském porcelánu je ta skutečnost, že i dnes se vyrábí podle dřívějších forem a dekoru. Jeho tvary a provedení byly skutečně nadčasové. Péče o tradice a snaha o nové výrobky stojí vedle sebe. O tom se může návštěvník přesvědčit ve výstavní hale, kde je vystaveno 3 tisíce kusů. V depozitářích je připraveno k obměně dalších 20 tisíc kusů.

Porcelánové tajemství

Před pár lety objevili hledači pokladů u pobřeží Číny potopenou džunku. Ve vodě už byla dlouhou dobu, nejméně dvě tisíciletí. Důležitá nebyla nalezená kuřácká dýmka, ale úplně "netknutý" talíř z porcelánu s čínským dekorem. Parádní kousek. Za mistrovské dílo ověnčené staletími zaplatil sběratel na nedávné aukci 20 milionů euro. Nejen dnes nebo včera, ale i před 300 lety byl porcelán drahý. Cenou se vyrovnal zlatu. Proto se nedivme, že na cestu do Evropy se z Číny vydávaly četné karavany, aby nabídly "blyštivý kámen" na evropských trzích.

Zlato nebo porcelán

Královské dvory byly ochotny dát za porcelánové "barokní" umění jakoukoliv cenu. Pokroková průmyslová Evropa nebyla schopna porcelán vyrobit. Mísilo se všechno možné, včetně skořápek z vajec, ale ve zkušebních kelímcích to nikdy nevypadalo na porcelán. Zbývala jediná cesta, alchymie.

Začátek 18. století byl dobou, kdy se alchymisté snažili "vyrobit" zlato.

Jedním z nich byl Johann Friedrich Böttger. Jeho umění mělo naplnit pokladny vládců. Řekl velmi hlasitě, že umí zlato vyrobit. Tak hlasitě, až to v roce 1701 uslyšel pruský král Friedrich I. Nechal pro alchymistu poslat. Vojáci jsou před domem, kde bydlí a alchymista se v poslední chvíli zachrání útěkem. Zachraňuje se v Sasku, nedaleko Drážďan. I v Sasku jej dostihne pověst člověka schopného vyrobit zlato. Nebezpečí pro Böttgera bylo v tom, že saský kurfiřt měl rád porcelán, za který vydával milionové sumy, a tak se mu výrobce zlata hodil.

Výroba porcelánu – top secret

Nikdo nevěděl, jak se porcelán vyrábí. Lákaly jeho vlastnosti. Byl křehký jako sklo, formovatelný jako hlína a opracovatelný do těch nejfantastičtějších uměleckých tvarů. O porcelánu psal i Marko Polo. "To se vezme kus země, roztaví se jako železo, nechá se schnout a stárnout 30 - 40 let na slunci i za deště a pak se zpracuje do nádoby." To bylo jediné, co se asi vědělo o výrobě porcelánu. Přitom Čína, odkud se porcelán dovážel, nebyla úplně uzavřená. Do Číny si našli cestu jezuité, misionáři i obchodníci. Bylo však vyloučeno dostat se k místu výroby porcelánu.

Kyselina, alchymie, víno

Saští vojáci "dopraví" Böttgera ke kurfiřtovi a ten jej nechá zavřít. Skoro nikdo o něm neví. "Ven se dostaneš, až budeš vyrábět zlato, ale ve velkém." To byla poslední slova, které Böttger slyšel na svobodě. K experimentům má být Böttgerovi k dispozici všechno, o co požádá. Nejdříve je to kyselina, sůl a různé kovy. Pak jsou to alchymistické knihy a nakonec víno. Nejlépe mu jde pití vína. Stále se přesvědčuje, že pro výrobu zlata je potřebná vysoká teplota. Z teploty v místnosti, výparů kyselin a alkoholu má halucinace. Velmi rychle vystřízliví, když mu žalářník sdělí, že kurfiřt nechal stavět před vězením šibenici. Buď zlato, nebo provaz. Přestává pít a začal se, dnes bychom řekli, věnovat přímo vědecké práci.

Hledá, jak dostat hlavu z oprátky. Než šel Böttger do vězení, věděl, že kurfiřt má rád porcelán. Mění svoji nabídku ze zlata na porcelán. Zlato, nebo porcelán, v tom není "finančně" rozdíl, měl si říci kurfiřt.

Porcelán místo zlata

Ve vězení se začne pracovat na výrobě porcelánu. Úspěchy se dostavily. Böttger tahá pomalu hlavu z oprátky. Porcelán je sice ještě šedivý, až tmavě červený, ale je křehký, tvárný, nechá se na něj malovat. Pak přidal do výchozího materiálu kaolin a úspěch se dostavil. Kaolin dostal pojmenování podle oblasti v Číně, kde se téměř podobná surovina těžila. Ta oblast se jmenovala Kao-ling. Jedna verze říká, že na přidání kaolinu přišel sedlák, který oral na poli a vyoral "neznámou" hlínu vypadající jako kámen. Věděl o důvodu Böttgerova věznění a chtěl mu pomoci. Jiná, že to měl prozradit jeden z dozorců ve vězení, kterému se zželelo Böttgera. Prozradit to měl dozorci Číňan, který se dostal do Evropy. A na začátku 18. století je na světě bílý evropský porcelán. Říká se, že Böttger zemřel ve vězení. Historie si vzpomíná na něco jiného. Böttger byl z vězení propuštěn. Nesměl nikomu říci, jak se porcelán vyrábí a je pravdou, že nesměl opustit Sasko. Zemřel velmi mladý, ve věku 37 let.

V míšeňské porcelánce

Město má jen 30 tisíc obyvatel, a přece jej zná díky jeho výrobkům celý svět. Celý svět zná dva zkřížené meče a porcelán z německého města Míšeň. Z čeho se vyrábí porcelán? Kaolin, křemen a živec. Jejich množství v porcelánové surovině nikdo neprozradí a rovněž neřekne další přísady. Kaolin se těží asi 12 kilometrů od Míšně. Je to nejmenší důl na světě. Pracují v něm jen tři lidé. Důl je pro porcelánku zásobárnou kaolinu už téměř 300 let. Sice je to kaolin, který vyžaduje zvýšenou teplotu při vypalování, ale za tu bělost a pevnost výrobků to stojí. Je to především bělost, která dělá míšeňský porcelán světovým artiklem.

Zkřížené meče

Obchodní značka "zkřížené meče" je nejdéle nepřetržitě používanou značkou na světě. "Vymyslel" ji Johann Melchior Steinbrück 8. listopadu 1722, aby odlišil míšeňský porcelán od ostatních "porcelánek," nejen v Sasku. Zkřížené meče si vypůjčil ze saského erbu. Na míšeňské výrobky jsou malovány ručně kobaltovou barvou na neglazurovaný materiál po jeho prvním vypálení.

Jak se dělá figurka

Ve velké dřevěné bedně je plato, na kterém je figurka rozložena na několik dílů, podle složitosti figurky. Bossiererin, tak se odborně říká ženám, které figurky sestavují z jednotlivých dílů podle "mustru," který mají před sebou. Nejdříve "umělec" udělá celou figurku z hlíny. Ta se vypálí, rozřeže na díly, pro které se udělají formy, a kopie z jednotlivých forem dostane na plato bossiererin, snad česky "sestavovačka". Jak dlouho trvá sestavení figurky? Konkrétně "Tři grácie" – tři ženy po koupeli, zahalené v osuškách, vysoké asi 30 centimetrů – celých 50 hodin. Znamená to spojit hlavu, ruce, nohy a zahladit stopy po "smontování". Materiál je měkký a při "dívání" to šlo jako po másle. Viděl jsem i labutě s dlouhými krky. Právě dlouhý krk je problém. Neudržel by požadovanou polohu. Proto před prvním vypálením má labuť krk podepřený vzpěrou. Ta se po prvním vypálení odstraní a místo se "zahojí," a po druhém vypálení a glazování nikdo nic nepozná. Jsem v manufaktuře, takto se porcelánové výrobky vyráběly už před 250 lety. Na samotném pracovním postupu se mnoho nezměnilo. Strojní sériová výroba by nedovolovala výrobu tak komplikovaných figurek. Ve vypalovně je jediné skloubení manufaktury a moderní techniky. Před plynovými pecemi jsou připraveny na paletách desítky a stovky výrobků. Ve vypalovacích pecích se dříve topilo uhlím. Tomu dávno odzvonilo. Plynové topení je rovnoměrné, snadno regulovatelné.

Malování

Nejprve jsem u malování původního dekoru a k tomu patří čínští draci. Nejde mně do hlavy, jak paní malířka udělá tak přesného draka. Je to vlastně jednoduché. Drak, jeho obrys je "vydírkován" na silnějším staniolu. Stačí přejet po staniolu houbičkou namočenou v barvě a drak je na talíři otištěn, "vytečkován." Tečky se spojí čarou a je vše připraveno k malování. Ovšem teď přijde malířský koncert. Pro každý kousek malování musí být zvolen ten vhodný štětec. Těch leží před malířkou několik. Při koukání máte dojem, že je to velmi jednoduché.

Tradičním dekorem jsou květiny a ptáčkové. Poučen z předešlého ateliéru hledám "sítka" na chrpy a karafiáty. Paní průvodkyně ukončí moje trápení. Žádný staniol není. Tady se maluje rovnou od ruky. Paní malířka vezme tužku, namaluje jednotlivé květiny do kytice a začne je vybarvovat.

V muzeu

Přecházím přes nádvoří porcelánky. Pozvednu oči. Na sloupu, úplně jako utajená, je spoře oděná slečna, taková porcelánová "Slečna z Pigalu." Končím jako ostatní návštěvníci v muzeu. Od klasických figurek horníků, muzikantů s nafouknutými tvářemi, líbivých klaunů, celých servisů až po moderní tvary váz a figurek. V jedné z výstavních místností je stůl "prostřený" míšeňským porcelánem.

Porcelánové varhany

Pak stojím v úžasu. Porcelánové varhany. Jsou to jediné varhany na světě, které mají píšťaly z porcelánu, z míšeňského porcelánu. Tabulka vedle zakazuje se jich dotýkat. Přemýšlím, jak bych to udělal, abych si na tak jedinečný nástroj zahrál. Paní průvodkyni sdělím, že to nikde neřeknu, že jsem na ně hrál. Podle mého názoru, že v kultivovaných zemích je mlčení souhlas, hraji jako o ceny.

Po skončení mé produkce se paní průvodkyně velmi usměje a já tuším prohru. "Když napíšete, že několikrát do roka máme den otevřených dveří a ukazujeme nejen turistické prostory a také pořádáme semináře malování na porcelán, a termíny jsou na internetu, tak já nikde neřeknu, že jste určitě hrál na varhany poprvé v životě a nemáte hudební sluch." A já jsem to slíbil. Náladu mě spravila zvonková hra z nedalekého kostela. Je to jediná zvonková hra, kde zvony jsou, jak jinak, jsme v Míšni, z míšeňského porcelánu, a to už od roku 1929. Je to jediná porcelánová zvonková hra na světě.

Cestou domů se zastavujeme na nádraží Dresden Neustadt. Na jedné ze stěn je na ploše 90 čtverečních metrů porcelánový obraz představující 21 saských hradů a zámku. Parádní vizitka porcelánky z Míšně.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.