Jen dodatečně přišla myšlenka, že každý z nás je tedy Luci-fer.

Světlo si představuji zjednodušeně jako ingot v nitru. Je stále rozžhavený a v interakci se svým Zdrojem Světla, avšak dobře ukrytý pod skořápkou, obalem. Ač je skořápka jen pouzdrem, žije svým vlastním životem a vnímá nanejvýš "bílek", přechodné prostředí. To je vnější člověk. Domnívá se, že je samostatný, ale bez jádra, duše, by byl zcela bezživotný.

Čím větší vědomí oddělení od jádra a tím i Zdroje, tím silnější skořápka a ? zdánlivě ? tím méně navenek proniká světla z nitra. A naopak. Světlo je tím více transcendentní a "viditelné", čím více se ego umenšuje pročišťováním a zduchovňováním, a s ním samozřejmě celý jeho dualistický svět. Snižuje se chtění a pocit držení (něčeho) a oddělení od jádra.

Touha po světle v někom zřetelně roste, v jiném ? opět zdánlivě ? jako by ani neexistovala. Avšak touha po štěstí, které je vlastní každému, je vlastně skrytou touhou po světle.

Kdo počíná chápat, že štěstí je totožné se Světlem, přemisťuje se v duchu stále častěji do středu a lépe vnímá vnějšek jen jako nepříliš podařenou hru skořápek, hru nástrojů oživovaných pravým Já. Častým ponorem do středu skořápka měkne, i když se nelze vyhnout tomu, že se někdy kousky odlepují docela bolestně. Naštěstí je tu ještě Láska, která stojí za vším, za touhou i jejím naplněním. Olej lásky je změkčujícím prostředkem při odlepování. Láska je pak tím nejlepším pojidlem jak se Zdrojem, tak i mezi nosiči navzájem.

Lidská komunikace v nejlepším smyslu slova ? tedy ne na úrovni primitivního žvástání, ale ani intelektuálního prázdného klábosení ? by měla sloužit k vzájemnému porozumění a tedy ke spojení a propojení vnitřního člověka (jádra) za rovnoměrného rozdělení úcty na obou stranách.

Lidské ego se někdy může cítit samostatně a velmi nadřazeně vůči druhému, ale zůstává vždy jen nosičem, který by nemohl ani jen dýchat bez svého jádra. A v něm jsme všichni bratři.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2014.