Láska je krásná, ale umí i bolet. Kdo se v lásce zklame, těžko znovu uvěří. Přesto – je třeba jít dál, a proto se podívejme s autorkou, psychoterapeutkou Mgr. Radanou Rovenou Štěpánkovou na nevěru a jak se s ní vyrovnat.

„Věrnost znamená vzájemně se ctít a být spolehlivým ve svém konání.“

Bert Hellinger

„V manželství není ani tak nejhorší nevěra jako ztráta lásky.“

Georgie Sandová

Co je láska?

Je láska jenom jedna nebo jsou různé typy lásek? Já celý život vnímám důležitost Lásky velké, chcete-li Božské. Božská láska v sobě zahrnuje archetyp lásky mateřské i otcovské, zná i lásku orgasmickou, chcete-li energetickou.

Láska je energie.
Láska je svoboda.
Láska je celistvost.

Pravou podstatou mateřské lásky je bezpodmínečná láska k životu a projevuje se péčí o růst svého milovaného dítěte, to znamená, že si musí přát, aby se dítě od ní oddělilo. Vyžaduje nesobeckost, schopnost dát vše a nechtít nic než štěstí milovaného.

Archetyp otcovské lásky zahrnuje v sobě poznání, řád, tvoření. Táta ukazuje principy života i lidské společnosti, očekává, že dítě bude mít dost sebekázně a touhy k tomu, aby poznané dokázalo tvořivě uplatnit ve svém životě.

Láska orgasmická je excitace životní energie, prožitek celistvosti tady a teď, nekonečné bytí v času a prostoru. Je to schopnost spojení.

Velká Láska je velká, protože snese skutečnost takovou, jaká je. Vydrží například to, že matka trpí nebo chce odejít ze života bez toho, aby se vměšovala nebo aby jí spoluutrpením ulehčovala nebo brala její osud. Velká Láska vydrží to, že partner je úplně jiný, než by ho člověk chtěl mít, nebo že svět je takový, jaký je. Nejenom že to vydrží, ale vydrží to s Láskou, aniž by se odvracela nebo se stala tvrdou a cynickou. Láska osvobozuje – uvolňuje z propletenců závislosti a moci, ve kterých jsme lapeni jak láskou malou, tak popíráním lásky bojem či odmítáním.

Láska malá neboli dětská je láska sebestředná, egoistická. Malá láska miluje vlastně sebe, respektive vlastní obraz světa. Je to láska dítěte, která chce mít pro sebe svou matku a otce. Dítě miluje své rodiče tak bezpodmínečně, že si nechá líbit i nejhorší ponižování a rádo na sebe vezme i nejtěžší trápení, jen když si může ponechat své rodiče.

Božská láska není slepá. K tomu má daleko. Tato láska může svůj objekt znát velmi dobře. Zná jeho nedostatky a chyby. Je tak přívětivá, krásná a tak neodolatelná, že dokáže z druhého „vytáhnout“ to nejlepší. Vyvolává v tom druhém tvořící změny. Tyto změny nevyžaduje, jsou jednoduše přirozenou reakcí na bezpodmínečnou lásku.

Lásku Božskou není snadné žít, protože vyžaduje nekončící touhu i kázeň, odvahu projít bolestí, pokoru přijmout svou nedokonalost. A to vše znovu a znovu.

Láska, vztah a nevěra

Velká Láska vyžaduje pokoru a sílu k proměně vlastních emocí, vyžaduje respekt k příběhu i emocím druhého člověka. Zkouškou opravdovosti Lásky procházíme obvykle nejintenzivněji v partnerství. Ve vztahu, ve kterém žijeme, Božskou lásku není místo pro obavy, nejistotu, nátlak, závist nebo žárlivost. V ideálním případě jsme na takovou lásku dva, když k takové lásce je jen jeden, obvykle přijde čas, kdy se cesty obou rozpojí.

Takovým okamžikem může být nevěra. Za narušení exkluzivního vztahu s partnerem se často považuje nejen samotný sexuální akt, ale i psaní osobních esemesek, e-mailů a chatování, protože sexuální poměr v sobě zahrnuje samozřejmě i citový vztah. A právě citový vztah s jinou osobou je vnímán jako ohrožující pro stávající partnerství.

Nevěra může dvojici rozdělit ne pro tu skutečnost, která se stala, proběhla mimo původní partnerský vztah, ale proto, že buď je pouhým přirozeným důsledkem dysfunkčního vztahu, nebo proto, že dvojice se nedokáže citově poctivě s nevěrou vyrovnat.

Po odhalení nevěry se často dostavuje emoční a citový zmatek. Jaká bude další stabilita původního páru, není obvykle hned jasné. Každopádně dochází k bilancování vztahu i života u obou partnerů. Toto období bývá náročné pro oba. Cílem je uvést do harmonie Lásku, tj. lásku a moudrost, a realitu, a to nejlépe všemi zúčastněnými.

Neefektivní a tedy destruktivní pohled na nevěru

Obvyklý vzorec pohledu na nevěru je, že ten, který prožil milostnou či přátelskou zkušenost s někým jiným, než s oficiálním partnerem, je vinen nevěrou, je „hříšný“. Takové hodnocení zúčastněnými i jejich okolím je obvyklé i tehdy, když je pouze důsledkem dysfunkčního vztahu, kde chybí láska. A Láska často chybí právě ze strany „podvedeného“. Pokud zůstaneme u takového vnímání nevěry, pak očekáváme, že „hříšník“ bude činit pokání a nikdo neví, co to obnáší. A svatý bude moci být svatý díky tomu, že udělí odpuštění.
Je třeba si uvědomit, že vztah může být pouze mezi rovnocennými partnery, mezi dvěma obyčejnými lidmi, nikoliv mezi „Svatým“ a „Hříšníkem“. Z toho tedy plyne, že uvedené pojetí znemožňuje zvládnutí nevěry jako užitečné zkušenosti pro láskyplný partnerský vztah či láskyplný rozchod.

Nevěra jako zkušenost – nic víc, nic míň

Nevěru není třeba odpouštět, je třeba ji pouze přijmout jako zkušenost a ve své podstatě cílem duševní práce podvedeného je, umět ji partnerovi dopřát. Vím, že to je těžké, že to mnohým může znít jako absurdní, ale při zachování věrnosti Velké Lásce mi jiný výsledek nevychází.

Nevěra je výzvou udělat revizi partnerství a často také v sobě. Zásadní otázky jsou: Co vedlo k nevěře na straně podvedeného a co na straně podvádějícího? Máme oba zájem zapracovat na příčině? Jsme toho schopni? Jak jsme na tom s důvěrou ve vztahu – co ji u koho blokuje? Můžeme si vyjít vstříc ohledně důvěry? Je nevěra pravděpodobně jednorázovou zkušeností nebo je pravděpodobnost opakování v budoucnu? Jaké emoce nevěra vyvolala u obou partnerů? Dokážeme ji poctivě zpracovat?

Nalézání odpovědí nemusí být snadné a obvykle poctivé odpovědi jsou složitější, než se na první pohled může jevit. Příběhy jsou vskutku jedinečné, proto i variabilita vývoje zpracování je široká. Je to velmi křehká hra energií ve vztahu a na začátku není jasné, kam se vztah vyvine.

V obecné rovině můžeme říci, že pro zpracování nevěry potřebujeme:

• sám být v sobě dostatečně jistý a naplněný láskou (tzn. zdravě sebevědomý a sebemilující)
• respektovat svobodnou vůli druhého a přát mu jeho cestu
• umět uzdravit své zranění
• umět odpustit sobě
• vědět, že chování partnera nesouvisí s mojí hodnotou

K vyrovnání s nevěrou pomáhá:

• vědomí spoluzodpovědnosti
• porozumění a pochopení jednání partnera
• brát nevěru jako zkušenost – nehodnotit partnera jako dobrého či špatného
• nehodnotit sebe jako dobrého nebo špatného
• respektovat, že partner tu zkušenost potřeboval

Přijetí nevěry a uzdravení vztahu usnadňuje:

• partnerova spolupráce
• léčebná meditace (vědomá práce s vlastní zraněním a emocemi)

Z praxe mohu říci, že pokud člověk nelpí na vlastnostech ega a umí si uzdravit vlastní zranění, které si prožil, když byl konfrontován s nevěrou, pak proces vyrovnání se s nevěrou je docela plynulý. Ve své praxi s klienty léčíme zraněné duševní srdce léčebnou meditací.

Jak sami můžete uzdravit svou bolest zraněného srdce po odhalené nevěře?

1. Plně si uvědomte, co cítíte – často to bývá naštvání, bolest i smutek…
2. Vnímejte, jak pocity jsou součástí těla
3. Vyjádřete je o samotě
4. Vytvořte si pocit bezpečí
5. Nechte pocity odejít

Afirmace, které vám mohou pomoci:

 Vše je v pořádku tak, jak je.
 Dokážu si zachovat klid a důstojnost i v náročných chvílích.
 To, co činí partner, nesouvisí s mojí hodnotou.

Závěrem vzpomenu bonmot PhDr. M. Plzáka (zakladatele manželského poradenství): „Člověk, který není schopen vyrovnat se s nevěrou, neměl by uzavírat sňatek.“ To není věta obhajující či vyzývající k nevěře, je to pouze pragmatická reakce na obyčejný život člověka, ve kterém k nevěře dochází statisticky velmi často. Setkávám se s příběhy, kdy nevěra znamená konec vztahu a dává příležitost oběma partnerům k „novému životu“, a jindy je nevěra restartem vztahu na lepší úrovni. Vězme, že neexistuje špatná cesta, existují pouze zkušenosti.

Děkuji za pozornost.

Autor: Mgr. Radana Rovena Štěpánková,
Psycholog – psychoterapeut