Rabíndranáth Thákur (Tagore), velký indický básník a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, se ve své knize Sádhaná věnuje řešení záhad lidského bytí. Podkladem jeho myšlenek jsou Upanišády, které (podle jeho vyjádření) byly v domě jeho otce denní rodinnou četbou. Dávná filosofická kultura není ani v nejmenším přežitá, ale naopak je i pro nás srozumitelná, blízká a živá. Autor si uvědomuje antagonismy východu a západu, hledá přednosti i vady obou a snaží se o nápravu tam, kde je jí třeba.

Záhada osobnosti

Rabíndranáth Thákur srovnává dva póly lidské osobnosti. V prvním pohledu je člověk propojen, ba někdy dokonce totožný s okolním světem, se stromy, kameny i se všemi lidmi. Ve druhém stojí jako individualita. Kdyby byla zničena tato individualita, zmizela by i radost Tvůrce, která v ní vykrystalizovala. Právě tato odlišnost nám pomáhá získávat svět, k čemuž by nedocházelo, kdybychom setrvávali na místě a nebyli si své odlišnosti vědomi. Pro svou odlišnost je člověk připraven na jedné straně snášet utrpení a na druhé třeba páchat zločiny. Tato odlišnost totiž bohužel přináší s sebou i vědomí odloučenosti, které pochází z toho, že člověk v ráji požil ovoce vědění dobrého i zlého.

Utrpení pak je mírou hodnoty odlišnosti osobnosti a člověk mu dává přednost před rájem, v němž "osobnost leží dřímajíc v lůně matky přírody". Jestliže osobnost neleží nečinně v prázdnu, činí ji její utrpení a oběti, ba i její negativní vlastnosti tím cennější.

V Indii se setkáme také se snahou o zničení osobnosti, ale je to pochybená snaha, protože tudy nevede pravá spása člověka. Tou je nikoli zničení osobnosti, ale osvobození od nevědomosti. Nevědomost je příčinou špatného chápání osobnosti, totiž domněnky, že osobnost má smysl sama o sobě, že je cílem našeho života. Člověk žijící jen pro vlastní prožitky je přirovnáván k někomu, kdo zatopí v kamnech, aby upekl chléb, ale nemá těsto, z nějž ho připraví. Oheň plane, ale chleba se neupeče. Je to nevědomost, která činí z osobnosti pouto a brání nám v pochopení, že uvnitř je idea, která přesahuje meze osobnosti. Odvěká moudrost praví: "Poznej svou duši a zachraň se ze sevření osobnosti, které tě vězní."

Pravá přirozenost člověka

K tomu, abychom se úspěšně zbavili nevědomosti, nám slouží dharma, vnitřní zákon, podstata, nejvlastnější bytí, pravda všech věcí. Když uděláme chybu zásadního charakteru, říkáme, že byla porušena dharma. Je to, jako by naše pravá přirozenost byla popřena. Ta je totiž dobrá a jen nevědomostí pokřivená. Svým způsobem je to opak scestného názoru, že člověk je od přírody špatný a může jen milostí Boží dojít ke spasení. Tento názor pokládá autor za tak nesmyslný, jako by někdo prohlašoval, že seménko je již hotové ve svém obalu a že jen zázrakem z něj může vyrůst strom nebo květ. Ovšemže sám růst ze semene je zázrakem, avšak tato vlastnost růstu je pro sémě přirozená, patří k jeho podstatě. Tím nikterak není popřena skutečnost, že nedostane-li se semeni živin a zaschne, může zahynout a nedojde své přirozenosti. Zato když vyroste třeba v košatý strom, naplní se jeho přirozenost, jeho dharma. "Svobodou semene je dosíci svého dharma a stát se stromem."

Dvojí úkol osobnosti

Dnešní doba má za to, že svoboda skýtá člověku neomezenou příležitost k sebeuspokojení a sebepovyšování, zatímco jakékoli ukáznění a sebeobětování ho o tyto možnosti připravuje. Účelem člověka však není maximálně uspokojit své potřeby, své choutky, nýbrž dosáhnout dharmy, což se často děje právě obětí. Jeho vnitřní zákon, jeho osobnost, se pak stává nádobou, která nese oběť k oltáři.

Osobnost je možno chápat z egocentrického hlediska, při čemž vše vede jen k sebepěstění a seberozkvětu. Podle druhého přístupu však osobnost vychází ze sebe a jen tak uplatňuje svůj smysl. Místo, co by hromadil, čehosi se vzdává a rozvíjí se v kráse dharmy.

Osobnost je nám přiblížena v metafoře lampy. Lampa svým vzhledem objímá olej a chrání ho, aby ani kapka nepřišla nazmar. Jestliže ji však rozsvítíme, ochotně dává svou zásobu oleje, aby živila plamen. To je její pravá přirozenost. Podle autora je tohle projev svobody, jaké učil Budha. Dosažením cíle docházíme osvobození. Někteří lidé chápou z učení Budhy pouze svůj úkol odříkání. On sám však kladl důraz na dávání, rozšiřování světla, lásky. Láska je naplněním a účelem sama o sobě. Vše ostatní není tak docela jasné a potřebuje to osvětlení. Láska ráda dává. Člověk může dávat i bez lásky, třeba z donucení. Další příměr: darování z nutnosti je jako trhání nezralého ovoce, často se při něm i poraní větev. Ale darování z lásky je spontánní, lehko se s věcmi poučíme a vzdáním se jich nepociťujeme ztrátu, protože nacházíme naplnění svého účelu, své bytosti. Co činíme z lásky, činíme svobodně. Proto práce z lásky je svoboda v činnosti.

Autor věnoval celou jednu kapitolu chvále činnosti, protože činností projevujeme svou podstatu. Naše činnost však musí být konaná svobodně.

V Upanišádách se praví o činnosti Boha, že "vědění, moc a činnost jsou v Jeho podstatě". Projevuje se v nich svoboda a radost Tvůrce. Jinde se tam zase říká, že "z radosti veškeré stvoření vzniká, radostí je udržováno, k radosti spěje a v radost vchází".

Dalším smyslem existence osobnosti je stálé uskutečňování spojení – jogy. Vše, co zažíváme v našem dualitním světě, je mája – přelud, který nemá vlastní, vnitřní skutečnost. Nevědomost nám namlouvá, že jsme odloučeni, odděleni od Tvůrce. Teprve po jejím odstranění vyjde najevo nezměrné bohatství naší osobnosti. Toto bohatství plyne právě ze spojení se Zdrojem. Tvář stvoření má pouze tu hodnotu, jakou mu dává radost – láska Tvůrce. "Převedeme-li tvary, věci v původní radost, která je láskou, nalezneme jejich pravdu, jejich pravou skutečnost."

Věčný dualismus zdání a pravdy

Tak, jako lze osobnost nahlížet ze dvou různých úhlů, lze hovořit rozdílně o přáních a potřebách osobnosti. Je tu jednak tělesná přirozenost a s ní plno žádostí po potravě, nápojích, tělesné rozkoši a pohodlí, a ovšem také žádost po celkovém fyzickém zdaru, po zdraví. Dále jmenuje autor žádost "po blahu společenském". Tu vidí na straně nekonečna a domnívá se, že moudří usilují o to, spojit žádost po sebeuspokojení se žádostí pro dobru společnosti. Jen pokud se to podaří, možno hovořit o naplnění, tj. dosažení pravé osobnosti.

Vrátíme-li se k vědomí odloučenosti, osobnost je přijímá současně s vědomím konečnosti. Dokonce se objevuje přání lišit se od druhých co nejvíce. A naopak, s myšlenkou nekonečnosti se objevuje touha po jednotě, po souladu vedoucím k dokonalosti a nikoli k vlastnímu zveličení. "Osvobození přirozenosti tělesné dosahujeme zdravím, osvobození společenského bytí dobrotou a osvobození své osobnosti láskou." To třetí nazývá Budha zničením, avšak jde tu pouze o zničení egocentrismu a toto zničení vede k osvobození. To je bodhi čili pravé procitnutí a nekonečná radost se v nás zjevuje světlem lásky.

Tuto cestu od egocentrismu k souladu musí na své duchovní cestě prodělat každý. Je to pouť od svévole, přes nenávist a odboj, až ke konečné dokonalosti. Člověk musí mít možnost zvůle, která je zápornou podobou svobody, než dojde pravé svobody, tj. lásky. Máme svobodnou vůli na to, abychom seznali, že jejím úkolem je cesta k dobrotě a lásce. Musíme tedy logicky usilovat o svobodu směřující k nekonečnosti a nemýlit si ji se zdáním, s libovůlí, která se obrací k máje a míří k poutům. Dochází pak k protimluvu, protože svobodu nelze nalézt cestou nesvobody a zvůle.

Tady jsme opět narazili na dualitu máji a pravdy, zdání a skutečnosti. Začínáme chápat, že slovo konečnost patří máje, zatímco ideje a myšlenky stojící za vším, jsou nekonečné. Naše vnější osobnost se svými atributy odloučenosti a proměnnosti stojí v rozporu s naším pravým já, majícím svou podstatu v nekonečnu. Tam teprve je pravdou, tam je satyam. Příklad tohoto chápání vnitřní osobnosti nalezneme v pasáži Nového zákona, kde Ježíš Kristus o sobě prohlašuje: "Dříve než byl Abraham, já jsem." Právě to popudilo židy, protože nepochopili, že hovoří o souladu já s nejvyšším já. To je náš největší úkol dosáhnout svobody souladu a osvobodit se z máji, vznikající z nevědomosti spočinutím v pravdě, dobru a v dokonalém spojení v lásce. V dalším příměru je Boží vůle srovnávána s vůlí šachového hráče. Může táhnout kam je mu libo, avšak dobrovolně se dal omezit zákonem šachové hry, který určuje danost pohybu jednotlivých figurek. Tento zákon odděluje hru od hráče, a v tom je radost ze hry. Autor míní, že podobně Bůh ze své vůle propůjčil lidem tzv. svobodnou vůli. Z lásky Boží vzala naše osobnost na sebe tvar, čímž se zdánlivě oddělila od Boha a právě tato láska po odluce zjedná opět naše spojení s Bohem. Naše osobnost proto prochází novými a novými proměnami, avšak na své dráze odloučenosti nemůže setrvat provždy.

Proud světelných sil

Při touze po věčnosti bychom měli dojít k poznání, že každým dnem se musíme znovu rodit, chceme-li překonávat stárnutí a smrt. Život sám je věčné mládí a stáří k pravdě Života nepatří. Život plyne jako řeka v moři. Je omezena břehy, ale směřuje k bezbřehosti oceánu. Právě tak naše ohraničená individualita směřuje k nekonečnosti a bezhraničnosti. Jestliže se však sami pokoušíme učinit dané hranice individuality nekonečnými, musíme počítat s prohrou. Kdyby někdo chtěl zajistit, aby proud světelných sil sloužil osobnímu, soukromému prospěchu, způsobí pohromu. Tohle je skvělé odůvodnění, proč nejrůznější politické směry, ač vznikaly z touhy pomoci lidem, se výsledně zvrhly ve světovou pohromu. Nekonečný zdroj síly musí být volný a ničím nespoutaný, přístupný všemu a všem. Moudrý je výrok, že dojde-li k nespravedlnosti, není hned objevena a viníci mohou někdy zdánlivě vítězit, "ale nakonec bývají u kořene vyťati a hynou". Má-li někdo dosíci skutečné velikosti, musí mířit ke kořenům hluboko k nekonečnu. Připomíná to jinou sofistiku, že "dobro není bezmocné a zlo není vítězné".

V nekonečnosti je jednota a cílem naší osobnosti je tuto jednotu nalézat. Nelze ji dobýt násilím ani žádnými vnějšími prostředky. Láska a pokora jsou nejlepšími pojidly. Právě pokoru však někdy získáváme ztrátou a pokořením, a proto i ty jsou prostředkem, který nás posunuje s proudem světelných sil k oceánu. "Buďme pamětlivi, že jedině projev Nekonečna v nás je bez ustání nový a věčně krásný a že jedině on dává smysl naší osobnosti."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.