Přesně před devadesáti lety vydal Literární kruh Antroposofické společnosti v Praze jako překlad malou brožurku, v níž tehdy velmi známý a uznávaný přírodovědec a zakladatel Waldorfských škol Rudolf Steiner píše o zákonech karmy a jejich působení na člověka.

Hned v úvodu otevřeně říká, že "zůstane-li soudobý přírodovědecký postup myšlení věrný sám sobě, vede k odvěké nauce o vývoji věčného lidského ducha mnohými životy." V dalším se zabývá vzájemnými souvislostmi, zamýšlí se nad následky minulých životů v současnosti a nad příčinami dneška, které přinesou své plody opět až v budoucnosti.

Smrt a spánek

Jako obvykle volí tento milovník přirovnání příklad – tentokrát přirovnává spánek ke smrti. Ve spánku jsou všechny naše činnosti přerušeny, ovšem když ráno vstaneme, pokračujeme v jistém smyslu tam, kde jsme večer přestali. Je to vzdálená podobnost s odchodem z tohoto světa a pokračováním v příštím životě. Podle Steinera jsme již v minulosti vytvořili podmínky pro to, jak bude vypadat náš dnešek. "Příčiny náležejí k naší osobnosti, i když jsme byli na čas od nich odděleni." Řekněme, že jsme se při jakémsi svém konání dopustili chyby, na kterou jsme přišli a poučili se z ní. Možná jsme v tom ohledu zmoudřeli a takových chyb se již vyvarujeme. Dá se říci, že tedy naše včerejší příčiny přinesou následky našich zlepšených schopností dnes i pro zítřek. To platí v každém slova smyslu, pravém i přeneseném. Prostřednictvím nápravy zůstává naše minulost s námi spojena a bude nás provázet i do budoucnosti. Popírání převtělování se Steinerovi zdá nelogické, neboť bez předchozích zkušeností a předpokladů mu připadá, jako kdybychom se ráno vzbudili a ze včerejška si nepřinesli zhola nic. Jako další příklad je uváděn případ z amerického Kentucky, kde kdysi zvířata osídlila podzemní jeskyně, odkud nebylo možné dostat se na denní světlo, a posléze oslepla. Jejich rozhodnutí o přesídlení určilo vlastně jejich vlastnosti. Podle Steinera stejně tak vše, co člověk zažívá, je ovlivněno jeho rozhodnutími a konáním v minulém životě. Vyjadřuje to lapidární větou "Karma je činnost, která se stala osudem." Přirovnání probuzení ze spánku k novému zrození se mu zdá velmi trefné. Každý z nás se v noci vzdaluje z dějiště, kde nás čeká náš další osud. V naší nepřítomnosti děj nicméně pokračuje a my na něj nemáme vliv, i když po probuzení opět "vstoupíme do světa svých skutků" a jsme zasazeni do kulis, od nichž jsme spánkem byli odděleni. Tak si lidský duch nalezne při zrození prostředí, v němž bude pokračovat ve svém vývoji, a jaké si vytvořil předtím svými skutky.

Spánek jako nevyřešená hádanka

Před sto lety mnozí přírodovědci připouštěli, že si s některými jevy prostě neví rady. Tak Steiner – a samozřejmě nejen on – přiznává, že nejsme schopni říci, co se vlastně s člověkem odehrává každé ráno po probuzení, bereme-li v potaz jen poznatky v hmotném světě. V tomto světě počátku minulého století lze člověka – podle Steinera – chápat vůbec jen co do jeho hmotné formy, zatímco jeho vědomí a vše, co s tím souvisí, je zatím záhadou. Z toho samozřejmě není vyloučen ani spánek a k němu náležející probuzení. Chceme-li se zabývat určitými jevy, zjišťujeme, že fyzické zákony platí jen až k určité hranici, a máme-li se dostat za ni, "musí být lidské tělo produševněno."

Steiner cituje přírodovědce Emila du Bois Reymonda, který psal, že po spánku "se duševno jaksi vytrácí", ale hned po probuzení se opět vrací a pokračuje v činech řízených rozumem. Podle této teorie člověk žije dvěma životy – jedním v těle, řízeném fyzickými zákony, a druhým v těle duchovně-rozumovém. O tomto druhém těle nám fyzické zákony nic nepoví, a chceme-li pochopit, musíme se zabývat "zákony rozumového konání, například logikou, právní vědou, národohospodářstvím, estetikou apod." Lidský duch "vnáší rozumové zákony do fyzického světa" a po přerušení spánku pokračuje ve "sledování vláknem činnosti."

Poznatky o spánku přenáší pak Steiner do své teorie reinkarnace. Výsledky včerejšího konání jsou ve spánku osobami jakoby vstřebávány, zůstávají v nich, a je to paměť, která umožňuje rozpomenout se na činy minulosti a která nás váže k tomu, co se v minulosti stalo, nebo i nestalo. Steiner rozděluje člověka do tří složek. Složka fyzická se po nočním odpočinku probouzí do hmotného světa, dále je tu lidský duch, stejný včera i dnes, který nám dává dar rozumového konání, a konečně je tu paměť, v níž je skryta naše minulost.

Paměť chápaná jako duše člověka

V každém dalším vtělení nalézá člověk své člověčenství v novém, zcela odlišném fyzickém organizmu a v lidském duchu, který se nemění a "je věčnou podstatou četných vtělení." Jako třetí složka je zde paměť, která minulé činy spojuje s dnešními, avšak nezachovává někdejší vnější zkušenosti a zážitky. Steiner neváhá nazývat tuto složku duší… Tyto tři základní elementy se pak dělí ještě na další. Podle tohoto dělení má tělo i duch v těle omezenou dobu trvání, zatímco duše – paměť – svádí novou totožnost s duchem dohromady a spřádá z činů nový osud. Srovnání duše s pamětí není zcela nový Steinerův objev. Psal o něm již přírodovědec 19. století Heringer a také Haeckel. Tak například Heringer se vyjádřil, že "paměti děkujeme skoro za vše, co jsme a co máme." V tehdejší době, kdy genové inženýrství a ribonukleární DNA byly takřka neznámými pojmy, je též příznačný názor Heringera, že "dědičnost souvisí s bezvědomou pamětí" a že přecházení sklonů a vlastností na potomky má původ právě v této paměti.

Pro Steinera je v této souvislosti důležitý předpoklad, že tito přírodovědci vnímali, co překračuje hranice smrti a nového zrození, jakési bytí, snad podobné paměti. Rozhodně se však nedomnívá, že by bylo správné tvrdit, že pod pojmem duše by se rozuměla vědomá paměť. Vždyť ani v našem běžném lidském denním životě, kdy evidentně těžíme ze zážitků minulosti, nepůsobí vždy vědomá paměť. Často si vědomě nevzpomínáme na své prožitky a zkušenosti, i když si jejich plody neseme v sobě. Přirovnání paměti k duši má sloužit jen k čemusi, co vstupuje mezi tělo a ducha a co je snad možné nazvat duší. Tato duše tvoří prostředníka "mezi věčností a tím, co existuje jako hmota v periodě mezi zrozením a smrtí". Když se duch znovu vtělí, setkává se s výsledky svých činů jako se svým osudem a spojuje ho s nimi právě duše. Pokud si neumíme představit spojení se starými zkušenostmi ve zcela jiném a novém prostředí, Steiner pro nás má opět přirovnání. Řekněme, že někdo se přestěhuje z Evropy do Ameriky. Samozřejmě záleží na tom, kde žil a kým byl. Tak třeba mechanik s největší pravděpodobností uplatní své schopnosti v rukodělné práci s nástrojem a nářadím. Naproti tomu třeba bankovní úředník si bude v novém domově hledat spíše práci v bance nebo v kanceláři. Rozhodně se dá předpokládat, že přestěhovalec se bude pohybovat spíše v okolí, na jaké byl zvyklý a bude si tam hledat takové příležitosti k práci a k životu, s jakými byl spřízněn v místě svého původního domova. Steiner si je vědom toho – a také na to upozorňuje – že i nejpřiléhavější přirovnání v něčem pokulhává. Přece však nám může pomoci spíše pochopit to, co se nám zdá zcela nesrozumitelné a mnohdy nespravedlivé. Tak i záblesk porozumění, jak si sami vytváříme v minulosti svůj současný osud, nám třeba osvětlí, proč dobrý člověk často musí trpět, zatímco zlý je šťasten.

Sklízení následků minulých životů není ovšem tak jednoduché, jak by si mohl někdo představovat. Povrchní a zjednodušený výklad by mohl být stejně pošetilý jako představovat si Boha jako vousatého starce na obláčku. Zde je nasnadě přirovnání, jehož autorem není Steiner. Zkušenosti z minulých životů jsou sice dané, ale záleží na naší "duchovní práci", jak je zužitkujeme. Asi tak jako při karetní hře jsou důležité rozdané karty, ale o výsledku hry rozhodne, jak který hráč zahraje.

A co na to Kant

Nadsmyslové stavy následující po smrti jsou dějištěm, kam si duch zemřelého odnáší výsledky svých zážitků a odkud si zase do nového vtělení přináší vlastnosti nové bytosti. Steiner tu cituje známý výrok filozofa 18. století Kanta: "Dvě věci mne stále naplňují obdivem, hvězdná obloha nade mnou a mravní zákon ve mně." A dodává, že tak jako každý soudný člověk ví, že hvězdná obloha nevznikne z ničeho, nýbrž "poznenáhlu se vyvinula", tak ani zákon nevzešel z ničeho, nýbrž vyvíjel se. Zatímco u prvotního člověka byl ještě v plenkách, po mnoha vtěleních se vyvinul do podoby mravní zákonitosti, kterou je možné obdivovat jako hvězdné nebe. Předpokládá se, že přirovnáním ke Kantovu výroku měl Steiner na mysli nikoli zákony společnosti, které jsou mnohdy velmi nedokonalé, ale mravní zákon člověka, někdy nazývaný svědomím, i když i ten je u některých jedinců pořádně zakrnělý.

Člověk na cestě ke svobodě

Podle teorie, že zdokonalování člověka pokračuje s každým novým vtělením, je poklad, shromažďovaný rostoucími zkušenostmi, stále bohatší. Člověk více ví, zraje, stává se více a více pánem svého osudu. Chápe stále lépe zákony světa, v němž se odehrávají jeho zážitky. Zprvu se duch ve svém okolí nevyznal, jako by se pohyboval ve tmě, avšak po zmoudření chápe stále lépe své okolí i sama sebe. Jeho jednání konané ve světle vědomí je rozumnější a svobodnější, i když úplná svoboda při završení lidského vývoje je stále ještě vzdáleným ideálem. Někdo by mohl o svobodě člověka pochybovat zejména s ohledem na nepříznivé podmínky, jaké si přináší z minulých životů. Steiner však soudí, že "tlak karmy" není překážkou svobody. Každý člověk totiž ke svému novému osudu přistupuje též s jistou mírou svobody, a to opět s takovou, jakou si z minulosti přináší. A jako obvykle přirovnání: škrtnemeli zápalkou, oheň vzplane podle přírodních zákonů, avšak teprve my jsme je uvedli v působnost. Tak přírodní zákony začnou působit až poté, co je člověk uvedl v činnost. Kdyby žil Steiner dnes, určitě by tu uvedl jako srovnání vliv kácení amazonských pralesů na klimatické změny po celém světě. Steiner doporučuje chápat zákon do hloubky a vyhýbat se povrchním úsudkům. Tak by se někdo mohl domnívat, že není třeba pomáhat člověku v neštěstí – je to zřejmě jeho karma. To je pravda, ale záleží právě na tom, jak bude reagovat – on i jeho okolí. Reakcemi se totiž vytváří nové následky a nový osud. Důležité je také, zda případná pomoc bude moudrá, nebo pošetilá. "Duch prohlédá stále více svět, v němž se odehrávají jeho vtělení." Tím právě spěje duch od nevědomosti k poznání. Jednou tak nadejde chvíle, kdy se na svá minulá vtělení bude dívat s plným vědomím. Tato představa se může zdát za vlasy přitažená a hodná spíše posměchu než zamyšlení. Steiner však varuje před posměchem, neboť posměch uštěpačných kritiků je pro ně překážkou poznání, ba přímo velkým balvanem přede dveřmi, za nimiž je skryto. V budoucnosti se k němu dopracují jen ti, které touha po poznání přiměje k velkému úsilí a nekonečné trpělivosti.

Dědění vlastností při reinkarnaci

Podle zákona karmy dědí se při znovuvtělení vlastnosti náležející fyzickému a éterickému tělu. Éterickým tělem nazývá Steiner nositele životních sil – vzrůstu, udržování a rozplozování. Pouze v menší míře se mají dědit vlastnosti těla duševního nebo astrálního, totiž dispozice citové. Tak třeba bystrý zrak nebo sluch dědíme přímo po předcích, zatímco takto nedědíme vlastnosti související s duchovní podstatou, jako jsou přesnost, spolehlivost, pravdymilovnost nebo umělecké sklony. Bylo již řečeno, že okolí, do něhož se člověk rodí, není náhodné, nýbrž souvisí s jeho karmou. Příkladem je třeba mravní integrita nazývaná Steinerem mravní odvaha. Dalo by se předpokládat, že se dědí po rodičích, ale není tomu tak. Duše si před zrozením hledá rodinu, jaká jí může umožnit řádné vyvinutí této vlastnosti. Přistupuje k tomu ještě řada dalších faktorů, například v jakém poměru k sobě stály všechny zúčastněné osoby. Zákony karmy jsou velmi složité, a tak se v nich může orientovat jen ten, kdo už nahlédl "do vyšších světů." Někdy se i v jemném prostředí vyvine hrubec, nebo zase naopak. Tady se zřejmě silně uplatnily zákony karmy a pozorovatel narazí na její stopy.

Karmické zákony náleží vyšším světům

Ve spletitých zákonech karmy se vyzná jeden z tisíce. Lidský rozum vychovaný ve škole hmotného světa nedokáže pochopit, proč je jednou přestoupení přikázání krutě potrestáno a jindy zase vůbec ne. Rčení, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, je stále v platnosti, avšak opět si je nelze vykládat bez přihlédnutí k nejrůznějším činitelům, které mají svou váhu.

Steiner uvádí příklad, podle nějž v požáru divadla zemře pět set lidí. Samozřejmě nikdo nemůže říci, že všech pět set lidí mělo stejnou karmu. Nelze ani soudit, že v minulých životech pochybili závažně za podobných okolností. Tragická událost prožitá několika lidmi současně znamená pro každého jedince "ve vyšších světech" něco jiného. To různé faktory způsobily, že životy zúčastněných se protnuly v jediném okamžiku. Není nutné, aby účastníci tragédie byli v minulosti nějak provázáni, ale není to ani vyloučeno. Následky události budou pro každého z nich jiné a také se budou odehrávat na jiné úrovni.

Přívrženci teorií o nevyhnutelnosti osudu člověka obvykle popírají tvrzení, že vše se děje pouhou náhodou. Steiner zastává názor, že náhoda sice existuje, ale pouze hovoříme-li o "příčinné souvislosti ve fyzickém světě", kde se děje odehrávají v prostoru vnímaném našimi pěti smysly.

"Prohlížím-li na svou tvář ve zkřiveném zrcadle, vidím ji znetvořenou, to však neznamená, že se oním pohledem můj obličej pokřivil." Steiner uvádí tento příklad jako důkaz, že ne vždy všecko souvisí s karmou. Jestliže se někdo vážně zraní, asi si to karmicky vysloužil, ale není to jisté. Věci se dějí bez toho, že by vždy souvisely s naší vinou či zásluhou z minulých životů. Může jít i o vznikající příčinu karmické budoucnosti. To ovšem nerozhodneme rozumem, který počíná i končí fyzickým světem. Podle Steinera to lze poznat jen "okultní zkušeností a pozorováním."

I vysoce pokročilé duše přicházejí na svět v těle dítěte

Mnohým se jeví značně nepochopitelnou skutečnost, že i ta nejpokročilejší duše vchází do zdejšího světa jako nevědomé a nevyvinuté nemluvně. Začíná vlastně od nuly. Steiner tentokrát volí přirovnání k hudebnímu nástroji. Výroba – třeba klavíru – trvá určitý čas a teprve až tato doba uzraje, může na něm hudebník vyjádřit "své hudební ideje." Tak musí duše se svými schopnostmi získanými v minulém životě čekat v těle dítěte, které je poddajné a schopné přizpůsobení, až konečně dospěje a stane se nositelem předchozích získaných sil. Dobu dětství a mládí pokládá Steiner za čas přizpůsobování té které době. Všímejme si, jak už se i malým dětem vynález, který je pro jeho rodiče převratný, zdá zcela samozřejmý. Tak schopnosti z minulosti musí být nejprve uvedeny v soulad s měnícím se světem, a to se děje právě při dospívání. Například přijde-li na svět geniální člověk, jsou jeho schopnosti ukryty už v nemluvněti. Steiner onu nejvnitřnější část bytosti nazývá "příčinným nositelem", ten působí zevnitř navenek, zatímco zvenčí do nitra se zase rozvíjí působnost okolního světa. Při dozrání tohoto procesu pak je nástroj – člověk – připraven k projevu přinesených schopností.

Těžko určit, zda si člověk přinese některé ze svých schopností v minulém životě přímo, například – zda bývalý architekt bude mít stavitelské vlohy – možná ano, možná ne. Naše představy bývají mnohdy příliš povrchní. Tak třeba někdo miluje horko a dobře v létě snáší i velká vedra. Někomu se zdá, že to svědčí o tom, že v minulém životě žil někde na jihu. To je příliš zjednodušené tvrzení a nelze je s jistotou potvrdit, ani vyvrátit. Některé vlastnosti jsou platné právě jen pro jeden jediný život a nepatří k nositelům příčinnosti. Jisté je, že z jednoho života do druhého přecházejí síly a sklony, které tkví hluboko v podstatě člověka. Na povrchu se pak mohou projevovat zcela jinak. Například hudební skladatel si odnese ze svého ukončeného života smysl pro harmonii a rytmus, který se projevoval v tónech. Při nové inkarnaci se z hudebníka může stát třeba matematik a bude vyjadřovat jako nový "nástroj" číselné a prostorové ideje, spějící k rytmickému řádu a harmonii.

Karmické vyrovnání

Steiner se domnívá, že se postupně ve svých vtěleních člověk stává všestrannější a dokonalejší, i když tento vývoj má své výjimky. Jsou případy, že se zrodí jedinec od dětství poznamenaný a jeho vnější vývoj je limitovaný. Nedá se tvrdit, že tu jde o přímé zavinění z minulosti, avšak téměř určitě půjde o karmické vyrovnání v budoucnosti. A je tu poslední příklad – účetní vede své knihy s určitým stavem aktiv a pasiv. Během času se objevují nové zisky a nové ztráty. Tak se v životě člověka odehrávají situace příznivé i nepříznivé, avšak v tu kterou chvíli má jeho bilance zcela určitou podobu.

Proto by bylo velkou chybou vidět bilanci povrchně a černobíle jako nevyhnutelný osud, na nějž člověk nemá vliv a nemůže ho měnit. Spíše – jak již bylo řečeno, můžeme si představit rozehranou hru, kde záleží na úrovni a vůli člověka, co si počne a jak zahraje. "Každý zážitek je včleňován do působnosti spravedlivého, vyrovnávajícího zákona. Kdyby nebylo karmy, panovala by na světě svévolnost." Měli bychom proto vědět a uvědomit si, že každý z našich počinů vytváří zákonitou souvislost.

Naše činy jsou svobodné, ale jejich účinky zákonité.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.