Tento latinský výraz značí dodání chybějícího. Jinak řečeno vyvážení nerovnováhy. Uvedu příklad. Pacient, kterému byla odňata štítná žláza, musí doživotně brát jodové hormony, jež štítná žláza produkuje a které jsou pro život nezbytné. Podobně si diabetik 1. typu musí denně píchat inzulín, jelikož jeho nemocná slinivka jej produkuje nedostatečně. Jiný příklad – utrpíme hmotnou ztrátu a jsme-li pro ten případ pojištěni, dostaneme od pojišťovny peněžní náhradu, tedy kompenzaci.

Proč píši o tomto fenoménu, který je celkem nezáživný? Protože denně naplňuje naše životy, aniž si to uvědomujeme. A navíc do značné míry zasahuje do našeho zdraví. Drtivá většina tzv. civilizovaných lidí neustále kompenzuje své nedostatky. Na úrovni fyzické je to spíše legrační. Malý muž má velké auto, nosí boty s podpatkem. Plastická chirurgie umí rovněž kompenzovat mnoho fyzických nedostatků… Chci však upozornit na kompenzační chování v souvislosti s našimi nedostatky morálními, spirituálními. Naším základním nedostatkem (nejvyšší zdroj utrpení a chorob) je málo skutečné lásky. Tento deficit naše podvědomí vnímá a my, puzeni jeho poselstvím, snažíme se "něco pro to dělat". Málokdo se však vydá na dlouhou a nelehkou cestu hledání této lásky a spíše se její chybění snaží kompenzovat. Jak? Můžeme to sledovat denně. Jedním ze základních kompenzačních mechanizmů lásky je lítost. Všimněte si, jak lidé přímo vášnivě kladou věnce, zapalují svíčky a slzíce poklekávají u pomníčků zemřelých. Jak lítostivě prožívají melodramatické televizní příběhy pohřešovaných či vážně nemocných dětí. Jak pořádají sbírky, rozesílají srdcervoucí maily. Přímo odstrašujícím příkladem je katolická církev. Pohleďte na ty pobožné, mravokárné postavičky, oděné do sukýnek, krajek a čepiček. Jak se ti nevinní svatouškové křižují ve svých chrámech a drmolí modlitby. Jak asi vnímá Kristus své rádoby následovníky? Trpí, nebo se spíš usmívá pod vousy?

Další kompenzační činnosti jsou úzkostlivá čistotnost a pořádkumilovnost

Místo, aby se věnovali své vnitřní nečistotě, usilovně se starají o čistotu svého okolí. Byt musí být neustále poklizený, nazdobený, každý drobeček ihned uklizen. Děti jako ze škatulky. Myslím, že nejhorší formou takové zvrácenosti je snaha fundamentálních islamistů kompenzovat svou neřestnou smyslnost do nelidské sexuální čistoty svých žen. Nutí je chodit zahaleny a na cizího muže nesmí ani pohlédnout. Tragédie je v tom, že svou kompenzaci přenášejí na jiné a ty tím nesmírně trpí.

Jako homeopat pozoruji ve své ordinaci své klienty a snažím se prohlédnout jejich kompenzační chování a spatřit jejich pravou tvář. To proto, abych jim mohl podat konstituční informační lék, který jim dopomůže k uzdravení. Často pak dochází k návratu k jejich přirozenému chování a oni najednou uvolní svůj potlačovaný vztek či jiné emoce, jež dosud obratně skrývali – a to i sami před sebou. Musím být ve střehu. Člověk ve vypjatých, krizových situacích může svou pravou tvář na chvilku ukázat. Kompenzační hradba tu a tam dostane trhlinku. Velice milý, společensky obratný podnikatel, který 30x denně někomu s úsměvem popřeje krásný den, dokáže unesen emoční vlnou říci například toto: "Ty poslance bych nakopal do prdele a nahnal je do dolů. Ať makaj jak barevný!" Nebo paní charita sama, všechny tak lituje, najednou povídá: "Vykastrovala bych ho, úchyláka. A eště bych mu ruce přerazila, hajzlovi!" Někdy nás prozradí pouhé slůvko. Mnoho demokraticky smýšlejících lidí běžně používá výraz žluťásci, zmetkové, uzenáči, slepice, atd.

Existuje mnoho dalších typů kompenzací. Zmínil jsem zakrývání nedostatku lásky. A tak celkové, opravdové uzdravení vnímám jako návrat do své přirozené podoby. Maska padá, jsem takový, jaký jsem. Vím to a snažím se s tím něco dělat. Asi proto měl Ježíš Kristus tak rád upřímné hříšníky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.