Přiznám se, že jsem tak trochu cvok. Když se mě někdo zeptá, jaké roční období mám nejradši, odpovím, že nemám ráda roční období, ale přesně vymezené týdny.

Prvním z nich je zhruba týden před a týden po letním slunovratu. Noci jsou krátké (pořekadlo dokonce praví, že na svatého Víta po celou noc svítá), dny dlouhé, všude plno růží a na zahradě vůní tolik, že má člověk až pocit, že jen to, že je čichá, úplně stačí k nasycení. Navíc jsou jahody, které se dají od rána do večera jíst v rozmanitých úpravách.

Dalším podobným obdobím je přelom srpna a září (pro astrology – posledních pět stupňů Lva a prvních patnáct stupňů Panny). V tomto období je vysoké a modré nebe, v noci se už člověk nepotí horkem, ale přes den si může klidně vlézt do bazénu.

Třetím obdobím jsou dva týdny před zimním slunovratem. Dny jsou krátké, tma je do osmi do rána a světla se rozsvěcují už po čtvrté hodině odpolední. Lidé nakupují dárky, občas panuje zmatek, vzduchem poletuje sníh (no, někdy taky ne, ale básnická licence musí být), voní svařák nebo alespoň horké jablko, a i notoričtí nepečivci uplácají dva druhy těsta a snaží se, aby to doma vonělo. V dobách, kdy se svítívalo petrolejkou a kdy většina lidí ani netušila, co to elektrika je a k čemu slouží, se v těchto chvílích držívala černá hodinka. Vzpomínalo se, vyprávělo se, hodnotilo se a probírali se živí i mrtví. Spousta lidí dnes řekne, že to nebylo k ničemu, že se jenom opakovalo to, co stejně každý znal. Ti, kteří jsou duchovnější (nebo si to alespoň myslí), zase řeknou, že je vlastně dobře, že podobné sedánky odpadly. Ti, kteří se jich zúčastnili, se rozhodně nedrželi slov Písma, které říká, že nemáme soudit, abychom nebyli souzeni. Každé jednání bylo zhodnoceno, oznámkováno a zařazeno do šuplíku "jednání hodné následování" nebo "jednání zavrženíhodné". Mladší generace poslouchala a učila se, jak se má chovat. Pokud byl mezi dotyčnými budoucí astrolog, měl postaráno nejen o zábavu, ale i o spoustu studijního materiálu. Každému, kdo se hvězdami zabývá, je totiž jasné, že se v rodinách opakují nejenom černé vlasy, ale i typy vztahů.

Babička

Sama si pamatuju na dva zásadní výroky, jimiž moje babička z tatínkovy strany ovlivnila můj život. Babička byla Kozorožka a měla v životě jasno. Byla tvrdohlavá, neskutečně pořádná, jasně věděla, co je dobře a co není. Její výroky sice nepadly při černé hodince, ale při hovorech "mezi námi děvčaty", které jsem s ní jako její první a jediná vnučka dost často vedla. První padl ve chvíli, kdy jsem neutřela hrnek nebo neumyla talíř podle jejich náročné představy o tom, jak má dokonalé dílo vypadat. Vyprávěla mi příběh o tom, jak je pořádek v kuchyni důležitý, protože jednou se kvůli němu rozešla na Hané opravdu bohatá svatba. Ženich přijel za nevěstou bryčkou s koňmi, na které seděl on a rodiče. Zatímco rodiče šli spolu s rodiči nevěsty do světnice, ženich zašel za svou vyvolenou do kuchyně, kde se tato činila při přípravě nedělního oběda. Právě válela nudle "a když ženich viděl, jaký má špinavý nudlprét (pro neznalé vál), tož ani nevypřáhli a hned jeli dom. A taková to měla být bohatá svatba!". Kdo mě zná, ví, že mám vztah k pořádku spíše laxní. Ale nudlprét mám vždycky jako křídu. To, že by přijel ženich s párem koní, sice nehrozí, ale co kdyby náhodou…

Další historku jsem uslyšela ve chvíli, kdy přišla řeč na prádlo. Obvykle se dívkám v mé generaci říkalo, že prádlo musí mít člověk čisté pro případ, že by došlo k nehodě, aby se pak v nemocnici nešklebili. Babička na to šla jinak. Povídala mi příběh své vrstevnice, která šla na rande (podle mého výpočtu to mohlo být někdy kolem roku 1930) s mužem, který měl holičství. (Pokud pamatujete, víte, o čem je řeč. Mladším vysvětlím, že se tehdy pánové chodili k holiči nejen stříhat, ale každý týden i holit a že holičství bylo centrem společenského života stejně důležitým jako hospoda). Když tento pár spolu přišel do lesa, dáma dala ruce za hlavu, což mělo patrně být eroticky svádivé gesto. Když však dotyčný majitel holičství uviděl, že má ušmourané a zapocené kombiné, láska ho rázem přešla. "Tož dom ju eště dovedl. Ale pak chlapom říkal, že on musí mět do holírny ženskou, která je na čistotu, a ne takovou, co má aj v nedělu zapocené kombiné." A bylo. Kdo mě zná, opět ví, že na prádle ujíždím do té míry, že bych i teď, kdy píšu tyto řádky, mohla z fleku vyrazit s majitelem holičství do léska. Myslím, že tyto dvě historky stačí, aby člověk pochopil, že spojení generací je důležité a že se i z toho, co někdo nadneseně označí za pomluvy, z kterých nic dobrého není, může být něco pozitivního. V poslední době jsem zjistila, že spousta zaměstnaných žen přistupuje k pečení vánočního cukroví tak, aby to bylo rychlé a tvůrčí. V praxi to vypadá tak, že se během týdne uhňácá v každé domácnosti jedno či dvě těsta, které se dávkuje podle toho, kolik účastnic na akci jde. Následně se sejdou u té, která má největší kuchyň, a po dni plném práce a vyprávění si každá dáma nese domů krabici, kde je tolik druhů cukroví (nebo u těch pilnějších dvakrát tolik druhů cukroví), kolik bylo účastnic. O tom, že se i na takové akci proberou živí i mrtví, není pochyb. O tom, že je to pro mladší generaci velice výchovné, není pochyb už vůbec. Lidská paměť je už tak uspořádaná, že si příběhy pamatuje podstatně lépe než cokoliv jiného. Pokud budete péct a probírat, kdo s kým a podobně, nevyhazujte děti za dveře. Potřebují vědět, že život není tak úplně jednoduchý, a ještě víc potřebují vědět, že podobné potíže řešili i ti před nimi. O to, že by to bylo brzo, se nestarejte. Pokud jste četli knihu Kristina Vavřincova, kde se podobný problém probírá, dozvěděli byste se, že člověk musí jak modlitby, tak všeobecná poučení pro život vstřebat dřív, než jim rozumí. Protože – jak pravila moudrá paní Aashilda – ve chvíli, kdy člověk modlitbu nebo radu potřebuje, má většinou pramalou chuť, aby se učil nebo uvažoval.

Minimálně jeden adventní večer, kdy se bude vzpomínat na minulost a čerpat z ní poučení pro budoucnost Vám přeje vaše dr. Jarmila Gričová

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.